Článek
Momentálně má za sebou první turné jako stand-up komik, s Jiřím Havelkou natáčí film Zahradník, na konci září bude mít premiéru drama Spolu.
Ve filmu Martina Laňky a Davida Müllera Spolu hrajete autistu. Jaká to byla zkušenost?
Pro mě v celém loňském roce zásadní. Pěkný scénář vychází z francouzské divadelní hry, jejíž autor Fabio Marra se za námi dokonce přijel podívat na natáčení a zahrál si ve filmu komparzní roli. Je to silný příběh, který se mě osobně hodně dotkl. Snad se mi to i povedlo přenést na plátno, ještě jsem hotový film neviděl.
S režisérem Jiřím Havelkou točíte film Zahradník, kde hrajete „sekuriťáka“, kterého si najal nový vlastník místního zámku k šikanování majitele zahradnictví, jenž mu odmítl svůj pozemek prodat. Je to tedy jasně záporná postava?
Je záporná, ale nechtěl bych, aby byla černobílá. Snažím se do ní dostat lehkou, jemnou komiku: v sebestřednosti, v přesvědčení, že jeho funkce je velká a důležitá, je to směšný člověk. Ale neví o tom, ta postava je tragikomická.
Setkáváte se v životě s podobnými ústrky?
Určitě to v běžném životě zažívám v mnohem menším měřítku než hrdina filmu, ale má to na mě stejný dopad. Stačí, když přijdete do obchodu, tam je někdo podrážděný, má potřebu to ventilovat, a už to je jakási forma útlaku, sebestřednosti. Ale já mám obrovskou výhodu, že se na to dokážu dívat optikou komedianta. Pro mě je přirozené, že když potkám v životě hajzla, shodím ho, přinejmenším vnitřně. Strachu se nedá moc čelit, jen se mu vysmát, tak se to snažím dělat.
Víte, kdy a jak jste k této schopnosti komediálního pohledu na svět přišel?
Asi už v dětství. Vždycky to byl můj obranný mechanismus. Byl jsem jako dítě docela výrazný a specifický klučina a byl jsem předmětem různé šikany, posměchu od dětí. A děti umí být kruté, když chtějí. Zažíval jsem to docela dost a nevěděl jsem, jak se vůči tomu obrnit nebo bránit. Pak jsem zjistil, že jediné, jak se tomu bránit umím, je, že to shazuji. Říkám si, že to tak není, že on to myslí jinak a sám je taky nějaký, že je to vlastně legrace. A to mi zůstalo.
Možná to zní divně, ale já komedii někdy až vědecky analyzuji, snažím se dostat k podstatě toho, proč a na základě čeho smích vzniká a co pro tělo znamená. Když si to umím pojmenovat, umím to i lépe v lidech probouzet.
Na konci prosince vás čeká už teď skoro vyprodaná O2 arena, kde budete vystupovat jako stan d-up komik. Jak se připravujete?
To je teď pro mě největší stres! Jsem první český komik, který bude mít v O2 ar eně on e-man show pro 12 tisíc diváků! Ale je to i obrovský adrenalin a vzrušení, moc se těším.
Pokud jde o přípravu, nevím, jak to dělají ostatní, ale já jenom vykrádám osobní příběhy, které jsem buď sám zažil, nebo mi je někdo vyprávěl nebo jsem je pozoroval.
Na nedávné stan d-up šňůře s jedenácti zastávkami, z toho tři byly v Praze, jsem si mohl všechno, co jsem si zapsal do hlavy, zkusit v hodinu a půl dlouhém vystoupení. To mi udělalo moc dobře, protože být sám na jevišti a bavit lidi byla pro mě nová disciplína. A zjistil jsem, že to je asi moje vášeň. Posledních pět let už jsem na to myslel, ale bál jsem se. A když jsem ten balon teď vykopl poprvé, bylo to moc příjemné.
Hodně už jste toho ale vyprávěl v televizních talk show, nebojíte se opakování?
To jsem si zpětně vyčítal, že jsem už všechno řekl, a teď nebudu mít co povídat. Ale když jsem si pak sedl a začal vzpomínat a přemýšlet, uvědomil jsem si, že to není ani deset procent toho, co si pamatuji. K tomu ale musím dodat, že já si pamatuji, přesněji řečeno vnímám všechno zkresleně, zase tou optikou komika. Vždycky to vidím zparodované, shozené, s nadsázkou.
Když jsou to tragické příběhy, samozřejmě je tak vůbec nevnímám v aktuální chvíli, ale s postupem času se do toho dostane vzduch. Pro mě je legrace vlastně jediný způsob, jak se umím vypořádat se smutkem nebo s něčím, co mě trápilo, bylo nepříjemné. Nechci se v tom plácat dlouho, nechci se tím zničit, a jediné, co mě napadne, je s odstupem času to zesměšnit.
Jak přijímá vaše nejbližší okolí, že se na vše díváte komickou optikou?
Moje okolí je na to zvyklé, ale já doma zase tolik legrace nedělám, protože ji dělám v práci. Doma je to v poklidu, jsem takovým pozorovatelem rodiny a snažím se být i oporou. Ale mezi přáteli se někdy neudržím. Když vidím, že je mezi nimi pochmurno, mám nutkavou potřebu to narušit a rozbít legrací. To už je možná diagnóza.
Ona je ta komická optika různá: něžný humor, laskavý, ten já moc nedělám. Mám rád zemitější, syrovější, opravdovější. Mám rád, když se kolem mě lidi smějí tak, že nad sebou ztrácejí kontrolu. Pak mám pocit, že se dotýkáme přirozenosti: je jedno, jestli se směje právník, nebo popelář, mohou se smát stejně. Smích dělá lidi lidmi.