Článek
S Jiřím Menzelem jste prožili při natáčení dost dlouhou dobu, protože hrajete prakticky v každé scéně. Jak jste ho za tu dobu poznal?
Především chci říct, jak nesmírně je mi líto, že nemohl přijet do Berlína osobně, že je pořád v nemocnici.
I když už je to starší pán, ostatně stejně jako já, nepřivedla ho tam žádná nemoc stáří, žádný infarkt ani mozková mrtvice, ale pitomá infekce, virus.
Když si vzpomenu na natáčení, jak byl hrdý na to, že je pořád ve vynikající fyzické kondici, mám na ten virus strašný vztek. Jiří má dvě malé dcerky, v době natáčení byl plný života, sršel vtipem. Poznal jsem ho jako člověka, který život miluje, prožívá ho naplno a umí si z něj i dělat srandu...
Třeba jednou při snídani najednou spadl od stolu na zem. Já se strašně vyděsil a on se jen chechtal, že to byl trik, kousek, který se naučil v jedné divadelní hře. Při pražské premiéře Tlumočníka ho chci určitě navštívit a cenu mu odevzdat.
Čím vás zaujal scénář filmu o cestě dvou starých pánů, kteří objevují minulost i sami sebe?
Poslali mi ho zrovna v době, kdy jsem se po filmu Toni Erdmann rozhodoval, na čem budu dál pracovat, jestli to bude zase komedie.
Ohromně mě zaujal ten úžasný nápad na setkání dvou mužů, syna oběti válečných zločinů a syna jejich pachatele. Příběh je navíc velmi dobře napsaný a podložený fakty.
Přestože je to velmi vážné téma, ve filmu jsou i prvky humoru, který je důležitý i pro sledování vývoje postav. Byly už ve scénáři, nebo vznikaly při natáčení?
Právě proto, že je tam humor důležitý, byl do značné míry už ve scénáři. Ale mnohé humorné situace vznikly až při natáčení, ať už z naší komunikace s Jiřím Menzelem, nebo i s ostatními, zejména s herečkami.
Zaujaly mě však především situace, které odkazují ke slovenské minulosti. Velmi důležitá je například myšlenka spolupachatelství, kdy vyjde najevo, že Slováci nejsou jen oběťmi, ale mají i svůj vlastní podíl na válečných zločinech. Je toho hodně, s čím se Slováci, ale i Rakušané musejí z minulosti vyrovnávat, a je to nutné.
Kdo je vlastně vaše postava?
Georg se k historii vlastní rodiny stavěl vždy zcela lhostejně. Nechtěl s ní mít nic společného, i když dobře věděl, že jeho otec byl za válečné zločiny potrestán.
K pochopení, že se s tou minulostí vyrovnat musí, ale dochází teprve ve chvíli, kdy se u jeho dveří objeví starý muž s pistolí, který hledá vraha svých rodičů.
Teprve pak se Georg dokáže nad nakládáním s vlastním životem a nad minulostí zamyslet a vyrovnat se s ní.
Georg je nicméně muž plný života, bonviván. Byl vám jako takový blízký?
Je to velmi pohodlný typ, určitě postava, s níž se mnozí lidé dokážou identifikovat. Se mnou má podobné hlavně to, že kdyby se u mě objevil někdo a řekl, že můj otec je odpovědný za smrt jeho rodičů, také bych to nenechal jen tak.
A určitě bych se stejně jako Georg rozhodl, že konečně ten svůj pohodlný život opustím a vydám se na cestu, na níž mohu zjistit, co se ve skutečnosti stalo.