Herec Luděk Sobota: Byli jsme poslední mušketýři humoru

Článek

Kdy jste v sobě objevil komediální talent?

Už někdy v páté třídě. Divadelní kroužek hrál stínové divadlo, ale moc mně to k smíchu nebylo. Druhý den jsme jeli na školu v přírodě a já najednou ve vlaku začal vyprávět. Spolužáci i učitelka se tomu smáli, a to mě bavilo. Tam to někde začalo.

Přesto jste nešel na hereckou školu, ale na průmyslovku. Proč?

Vlaky mě odmala bavily, a tak otec rozhodl, abych šel na dopravní průmyslovku. Jenže tam mě to už zase tak moc nebavilo.

Na DAMU mě nasměroval Jirka Krampol. Paní profesorka Suchánková-Mlynářová se mnou nacvičila krásný dramatický monolog z Corneillova Cida. Ale u zkoušky mě ho ani nenechali dopovědět. Profesor Nedbal mě zastavil, zrovna když jsem chtěl vytasit meč. Ale já se nedal, ten meč vytasil a zařval: Vpřed k pomstě bez milosti!

Asi to velký dojem neudělalo. Pak mi dali ještě etudu, abych po telefonu vyznával své dívce lásku. Tomu se všichni hrozně smáli. Vzali mě spíš na to vyznání než na připraveného Cida.

Rozuměl jste si s učiteli na DAMU?

Právě že ne, protože měli o divadle úplně jinou představu než já. A já je zlobil, říkal jsem jim, že vůbec učit neumějí, a podobné věci. Nevěděli si se mnou rady. A já s nimi také ne.

Jakou představu o divadle jste měl?

Chtěl jsem ho dělat po svém a nechtělo se mi nikam do angažmá. Tehdy mi pomohl náš profesor marxismu, který s námi chodil na pivo ke Štice. Poslal mě do Ústí nad Labem, kde měl kamaráda, ředitele domu kultury. Ten mi umožnil dělat divadlo s ústeckými amatéry, takové, jaké jsem chtěl. Hrál jsem tam i režíroval, ale po dvou letech jsem odešel do ústeckého Kladivadla.

Tam jste se potkal s Josefem Dvořákem…

S Pepíkem mě hrát bavilo, je výborný komediant. Hráli jsme spolu třeba Lucernu. To bylo jedno z mých mála setkání s klasikou. I tu jsme si ale přepsali po svém, myslím, že by ji Jirásek ani nepoznal. Ale byla to legrace a lidi se bavili.

Jak vzpomínáte na libereckou éru v Ypsilonce?

To byla má nejkrásnější divadelní léta. Do Ypsilonky mě dostala spolužačka Jana Synková, která tehdy chodila s jejím zakladatelem Honzou Schmidem. Smluvila mi s ním rande u zmrzliny na Příkopech v Praze a tam jsme si nějak padli do oka, takže mě angažoval. Potkal jsem se tam s řadou kamarádů, s Karlem Novákem, Vaškem Helšusem, Jirkou Wimmerem a dalšími, na které moc rád vzpomínám .

Typ nesmělého zadrhávajícího mladíka se zrodil tam?

Vlastně ano, protože Jan Schmid mě v takzvaných Večerech na přidanou vystrčil na jeviště s pokynem: Něco tam říkej!

Ptal jsem se co, ale on tvrdil, že je to jedno, stejně se mi budou smát. Tak jsem ze zoufalství začal vyprávět třeba svůj životopis. A lidé se opravdu smáli. Jenže se nedá hrát pořád jen jeden typ.

V Ypsilonce jsem hrál i C. k. polního maršálka, což byla role Vlasty Buriana. O něm se říkalo, že nikdy nezkoušel, tak jsem to zkusil také. Chodil jsem místo zkoušek na Ještěd lyžovat. Pak přišla premiéra a já neuměl text. Bylo to dost hrozné. Ale Schmid místo mě vynadal souboru, že na mě nemá čumět a má mi nahrávat. Byla to, myslím, jedna z mých nejlepších rolí, v níž jsem si osvojil princip improvizace. Stal se z ní můj hlavní princip, který jsem vyžadoval i při filmování. Někdo z režisérů na to slyšel, jiný ne. Ale já to nikdy jinak nechtěl.

V pražském Semaforu už to ale improvizace nebyla, že?

Rozhodně ne v té míře jako v Ypsilonce. Texty jsme si se Slávkem Šimkem psali. Já vymýšlel námět a on držel linku, protože mně to pořád někam ujíždělo. A společně jsme vymýšleli fóry.

Vyhovovalo vám víc partnerství, nebo sólové výstupy?

I když jsem hodně dělal sólové výstupy, měl jsem vždycky na jevišti partnerství rád. Ale co se týče sólových výstupů, před pár lety jsem za ně dokonce dostal cenu od herců, kteří se věnují stand-upu. Jsem podle nich první český stand-upista.

Sledujete mladší kolegy, kteří se věnují komice?

Mám pocit, že už to skoro nikdo nedělá. Byli jsme takoví poslední mušketýři.

Dneska se komika přesouvá spíš na sociální sítě. Sledujete to?

Ne, to jde mimo mě. Měl jsem vždycky rád živý kontakt s publikem.

Na koho ze svých kolegů nejraději vzpomínáte?

Na Slávka Šimka a naše společné psaní i hraní. Jenže on pak mířil k satiře, a to nebyla nikdy má parketa. Moc rád vzpomínám i na Jirku Wimmera, který mě dokázal pobavit i v soukromí.

Prokletím komiků je, že od nich lidé vyžadují legraci i v civilu. Setkal jste se s tím?

Často, ale nikdy jsem to nedělal. Jsem spíš plachý, melancholický introvert, takže takové to plácání po ramenou a vyžadování humoru mě obtěžovalo. Já byl komik jen na scéně.

Stalo se vám někdy, že se lidé nesmáli?

Vlastně jen jednou, to bylo při mé hře Náměsíčná sonáta. V ní to nějak nefungovalo. Kritice se strašně líbila, divákům bohužel ne. Vzpomínám si, že režisér Ján Roháč, když se něco ne zcela dařilo, říkal: „Je to volaké švédske.“ Tak to bylo ono.

Hrajete ještě?

Občas. Už mě to tak nebaví a také mě to unavuje. Jezdíme po republice s Návštěvním dnem u Miloslava Šimka, což jsou vzpomínky na má léta v Semaforu. A Honza Schmid mě občas přemluví, abych vystoupil v Ypsilonce. Teď to bude až 31. října.

Čím se tedy zabýváte?

Hodně čtu. Přečetl jsem toho spoustu. Vždycky mě bavily knihy o historii, ale nesmí být moc tlusté. A také každé dopoledne chodím na procházky, mám už svůj okruh, kde mě lidé zdraví. A abych nechodil jen tak naprázdno, tak si u toho přemýšlím. Obojí je zdravé a můžu to každému doporučit.