Herec Kryštof Bartoš: Při natáčení Devadesátek jsem cítil zodpovědnost

Prošel jsem sérií castingů u Mirky Hyžíkové, ale už od začátku jsem měl pocit, že by to mohlo dopadnout dobře. I paní Hyžíková mi dávala naději a před každým dalším kolem mě povzbuzovala, abych to nepokazil, protože mám velkou šanci, že bych se na tu roli mohl hodit. Já už od první chvíle, co jsem otevřel text, měl pocit, že tohle by opravdu mohlo být ono.

Pro mě jednoznačně.

Bylo to výborné. Pro mě to byla úplně nová zkušenost, nemám ji s čím srovnávat. Předtím jsem hrál mrtvolu a vraha a teď roli mnohonásobného rozsahu. Bylo to jiné.

Je to úplně jiný druh zážitku. Když člověk hraje malou roli, je to hodně o čekání a hlavně nasávání atmosféry. Nestojí to však na něm. Ale tady jsem neměl ani jeden obraz volno a cítil jsem, že mám velkou zodpovědnost. Takovou jsem jako herec do té doby nezažil. Samozřejmě mám v divadle také nějakou zodpovědnost, ale je to trošku jiné.

S Bobem Miklušem, protože jsem kdysi dávno v divadle Husa na provázku chodil do dramaťáku a on tam tehdy hrál. I potom jsme se potkávali, kdysi v Brně balil mou holku.

Třeba kluky z pražského Činoherního klubu jsem tehdy neznal, ale myslím, že o to víc se poznáme teď, když spolu zkoušíme v divadle.

Ano, na základě naší spolupráce na seriálu. Byla to pro mě zatím největší práce, a dokonce v návaznosti na ni přichází další.

V této skotské hře, jak bychom spíš měli říkat, hraju Rose. Je takovým konglomerátem rolí, ale v úpravě, se kterou přišel Ondra Sokol, je to role docela velká. Těmi hlavními jsou samozřejmě Macbeth a lady Macbeth a ty hrají Martin Finger a Lucie Žáčková. Neměli jsme hodně zkoušek, ale velmi se na to těším. Myslím, že to bude syrové, současné, zkrátka Shakespeare, jak ho mám rád.

Upřímně řečeno byl bych rád, kdyby toho ježdění bylo méně. Je to náročné. Ale beru to tak, že herci byli vždycky kočovníci, a já se považuji za dělníka divadla. I na DAMU nás vedli k tomu, abychom byli pokorní a přijímali to tak, jak to přichází. Takže se snažím nestěžovat si.

To opravdu mám. Každé město, ve kterém hrávám, mám svým způsobem rád. Moc rád se vracím do Hradce Králové, kde je to úplně jiné než v Praze nebo třeba v Brně. Všude mám přátele a místa, kam se rád vracím.

Řekněme, že jsem se chvíli hledal. Po psychologii, kterou jsem nedostudoval, jsem šel na rok pracovat jako dělník do Německa. Pak jsem ještě studoval filmovou vědu na Karlově univerzitě, ale jakmile jsem se dostal na DAMU, věděl jsem, že to je ono.

Kořeny mého zájmu o divadlo leží, řekl bych, někde v Brně v Huse na provázku, kam jsem chodil na představení Vladimíra Morávka, třeba na Sto roků kobry. Byl jsem nadšený z toho, jaký zázrak a událost divadlo může být. Ale úplně nejspíš mě k divadlu přivedly recitační soutěže.

Láska k poezii u mě byla dřív než k divadlu. Asi jsem měl vždycky rád pozornost a na recitační soutěže jsem jezdil, abych si ji trochu užil. Bylo to takové, podívejte se, co jsem všechno přečetl a čemu přes svůj nízký věk rozumím. Je mi osmnáct a čtu Vladimíra Holana a učím se ho zpaměti. Možná to byla trošku pózička.

Ale ne, to bych na sebe byl zbytečně zlý. Tehdy jsem si uvědomil, že existovat na jevišti by pro mě mohlo být tím pravým. Přesto jsem se pak přihlásil na psychologii. Rodina mě přemluvila. Nechtěla, abych se rovnou dával na dráhu herce.

Rozhodně ano. Kdyby si to náhodou třeba přečetl můj kamarád Aleš Vrzák z Českého rozhlasu… A také bych rád zamával Haně Kofránkové. To jsou dva z porotců recitačních soutěží, kteří mě hodně ovlivnili. Kdyby pro mě náhodou v rozhlase něco měli, nějaké pásmo poezie, byl bych nadšený. Párkrát už se to stalo.

Nemyslím. Jednak jsem nebyl nijak skvělým studentem a také se domnívám, že herectví je dost pudová záležitost. Je fajn o něm přemýšlet a mít k němu nějaký background, ale zase ne moc. Takže nějaké znalosti z psychologie člověk v herecké praxi moc nevyužije, alespoň mé mělké znalosti. Shrnul bych to tak, že jsem se o lidech dozvěděl mnohem víc od lidí samotných než při studiu z učebnic.

Není to zase tak dávná minulost. Myslím, že charaktery lidí zůstávají víceméně podobné. Při tvorbě té role jsem spíš přemýšlel o životní situaci, ve které je Tomáš Kozák. Dnes by to bylo úplně stejné. Je to otec od mladé rodiny a zároveň dělá práci, na které mu záleží a na kterou ze začátku třeba ne vždycky stačí. Čím dál víc se ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny, rodinou a prací. To pro mě bylo důležitější než letopočet.

Teď bych chtěl říct něco chytrého o tom, že je herectví o velkých situacích v lidských životech, archetypálních, ejhle, psychologie, a ty se časem nemění. Ale raději to nebudu rozvádět.

Momentálně před sebou žádnou filmovou roli nemám. Práce před kamerou mi ale zachutnala a myslím, že jsem nabral potřebné zkušenosti.

To jsem řekl? To si ani nepamatuju. S kamerou bych ale rozhodně dál rostl velmi rád.

Může se vám hodit na Seznamu: