Článek
Seriálový Miloš Knobloch se postupem času změnil, dokonce podniká. Zvládl byste rozjet byznys i vy, se svým vzděláním v oblasti ekonomie a titulem inženýra?
Asi jo, ale hrozně bych to nechtěl. Miloš v seriálu Ulice moc nepodniká, to spíš jeho kolega Vítek. Miloš se stará hlavně o stavební záležitosti. Původně byl lehce obhroublejší, vychovával nevlastní dceru Emu starým způsobem, s tím, že dítě má poslouchat, on bude vydělávat a žena se starat o domácnost. Nemyslel to zle, ale měl přístup spíš našich otců nebo dědů. To bylo divákům Ulice nepříjemné.
A také se bouřili kolem pejska Roxy, že ho dal pryč. Jenže on s ním chodil ven, staral se o něj. Snažil jsem se postupně hrany otupovat, až se z Miloše stala úplně jiná postava.
Prý vás v dětství lákalo stát se řezníkem. Co se vám na řezničině líbilo? Že mají pro zvlášť milé zákazníky lepší podpultové maso?
Vůbec ne! Moje rodiče ten nápad k smrti vyděsil. Když se mě ptali, proč chci být řezníkem, řekl jsem jim, že se mi líbí, jak jsou řezníci pořád od krve. Nešlo o žádnou úchylku, ale bydleli jsme na Vinohradech, řeznictví bylo hned vedle školky. S maminkou jsme se tam stavovali a já koukal, jak sekají maso, a nějak mě to fascinovalo. Myslím si, že se to v mé povaze nijak neodrazilo.
S Evou, manželkou ze seriálu Ulice, kterou hraje Vanda Hybnerová, v posledním loňském dílu z Kašperských Hor.
Po základní škole jste se nakonec vyučil prodavačem, který dokonce získal za pulty pražské Bílé labutě titul Nejlepší prodavač ČSSR. Jak k této životní etapě došlo?
V osmé třídě, ve čtrnácti letech, jsem si v rámci své puberty dělal legraci z branného cvičení. Vedení naší základní devítileté školy to vyhodnotilo tak, že projevuji špatný vztah k socialistickému zřízení. Do posudku mi napsali, že se v žádném případě nedoporučuje přijetí na střední školu. I když jsem měl pak v deváté třídě vyznamenání, neměl jsem nárok.
To byla velká nespravedlnost, kdysi běžná. Jak se vám nakonec podařilo dostat se ke studiu vysoké?
Odvolával jsem se tak dlouho, až přišlo září a třídní učitelka se mě šla dokonce zastávat na ministerstvo školství. A za to ji vyhodili ze školy. Byla moc hodná, nedávno zemřela v třiadevadesáti letech, přitom měla hrozný život, ale asi se jí vrátilo vysokým věkem, že byla spravedlivá. Měla radost, když mohla pomoct.
V září už nic jiného nebylo, akorát nějaký chemik v tiskárně, což mě nelákalo, tak jsem šel na prodavače. Při něm jsem po večerech střední školu absolvoval, a jak to měli ti nahoře popletené, stal jsem se jako vyučený dělnickým kádrem, a tím získal částečnou přednost na vysokou.
Jiří Štrébl
Na svém kontě máte i focení portrétů kolegů z divadla. Začínal jste jako amatér, nebo jste se někde proškolil? Přece jen se fotilo na filmy a vyvolávat fotky neuměl každý.
Moje bývalá partnerka, než se stala herečkou, vystudovala fotografii. Měli jsme velký ateliér a fotokomoru na Malé Straně a ona mě naučila tu technickou stránku. Jak se nadržuje světlo a podobně. To, co většina dnešních mladých fotografů neumí, protože pracují s digitálem. Což byla moje škola a zážitek. Samozřejmě jsem nějaké vidění musel mít, to se naučit moc nedá.
Herectví se věnuje i vaše mladší sestra Alena, která v Ulici představuje Milenu Pumrovou. Většinou obsluhuje Miloše v restauraci, kde dělá servírku. Potkáváte se i v divadle?
Teď momentálně ne, ale potkávali jsme se. Máme nazkoušenou jednu hru, jenže se kvůli covidu přerušila. Jmenuje se Perníková chaloupka (čekání na lopatu). Děti v ní odvedou staré rodiče do LDN, protože mají Alzheimera. V ní jsme ty dva nemocné hráli se sestrou, bohužel jen jednou. S klasickou pohádkou o perníkové chaloupce šlo pouze o ideovou paralelu.
Váš seriálový Miloš, obdivovatel žen a svůdce, rád píše básničky. Kdo mu tu lidovou poezii vymýšlí?
(zatváří se pobaveně) No, Miloš.
To diváky hodně baví.
Třeba vyjde kniha…
Jiří Štrébl
Tuhle schopnost máte možná po tatínkovi, ne? Jmenoval se také Jiří a psal texty k písničkám třeba pro Rudolfa Cortéze a Josefa Zímu.
Asi jo. V rodině jsme měli i spisovatelku Helenu Šmahelovou, naší rodinou prošlo pár lidí, kteří se zabývali slovem nebo obecně uměním. Nechci všechny vyjmenovávat, ale v rodině jsme měli i prvního českého režiséra, který dostal Oscara za film Žít. O Alexandrovi Hackenschmiedovi (1907–2004) se dneska nemluví, protože utekl v roce 1938 do Ameriky. Myslím si, že to byl bratranec mojí babičky.
Přešla na vás i tatínkova láska ke gastronomii?
Ano. A v tomhle období přichází na řadu můj kuchařský majstrštyk, kdy vždycky mezi Vánoci a silvestrem dělám velkou večeři u sebe doma, na níž chystám hodně jídel. Dvě tři kachny, k tomu nějaká krůtí stehna, bílé i červené zelí, sám dělám knedlíky, tři druhy polévek… Ve výsledku tam bývá patnáct, ale rekord je dvacet pět lidí. A já mám poměrně malinký byt. (směje se) Takže to je docela zajímavý.
Vraťme se k herectví. Buď hrajete prevíty, až zločince, nebo býváte policejní šéf. Čím to, že tak často dostáváte role neřádů a vrahounů?
Všimněte si, že když je to policajt, tak bývá většinou taky grázlík, podplacenej. I když teď jsem právě dotočil něco, kde mám jednoznačně kladnou postavu, jde o šéfa rozvědky. Já nevím, proč mi dávají vrahouny. Protože jsem svině? (směje se)
Stalo se to poprvé v divadle. Pak jsem tam hrál léta ty nejodpornější postavy, co si dovedete představit. Nacistu, který v koncentráku nechává navzájem sníst Židy. S paní Danielou Kolářovou jsem hrál jejího manžela, co znásilňuje malé chlapečky. V další hře jsem spal se svojí dcerou…
Jiří Štrébl
Zahrál jste si někdy v pohádce?
Málo, ne velké role. Hrozně jsem vždycky chtěl hrát čerta, což je jediná moje vysněná role. Uvidíme, možná se něco rýsuje.
Máte rád silvestra, slavíte bujaře?
Moc ne. Jak říkají mí chytří kamarádi – na silvestra pijí jen amatéři.
Na co se těšíte v příštím roce?
Nejvíc se těším na své pobyty v Českém ráji, který miluju. Neskonale mám rád své děti, takže se těším na každou chvíli, kterou budu moci trávit s nimi. A také se svojí maminkou, které je pětaosmdesát let.
