Článek
Jaké byly vaše začátky s Divadlem Vizita?
Začali jsme hrát s Honzou Bornou, mně bylo devatenáct, on byl o rok starší. A na začátku jsme vystupovali třeba jen pro jednoho diváka. Ale naplno.
I když já vlastně začal hrát už na gymplu. Od patnácti let se znám s Martinem Zbrožkem, se kterým jsem měl takovou fúzi. Se spolužáky z teplické konzervatoře měl kapelu, hráli písničky a zpívali ve studentském představení. Ale sami dva na jeviště, v improvizaci, ve Vizitě, jsme vyšli až v roce 1985. To jsem přestal hrát s Honzou Bornou.
I když jste byli kamarádi a znali se, improvizace je něco jiného. Jak jste věděl, že na sebe uslyšíte?
Znáte teorii neviditelného skrytého divadla Augusta Boala? To jsme dělali od dětství. Neustále jsme hráli nějaké inscenace, aniž by lidé okolo tušili, že jsou do nich vtaženi. Martin předváděl různé tělesné indispozice, protože v Teplicích byly lázně na pohybová ústrojí a on tam viděl lidi kulhat a kroutit se. Uměl je neobyčejně dobře napodobit. Prostě dělali jsme různé kousky, kterými jsme lidi kolem vyváděli z míry.
Naším majstrštykem byla vodácká policie. Někde jsme sehnali policejní čepici, měli jsme dětskou plácačku a stáli jsme po pás v řece a zastavovali kánoe. Zaháněli jsme je ke břehu se slovy: Předložte vodácký průkaz. Lidi nevěděli, jestli je to legrace, nebo ne. Někteří byli zmatení.
Nebo jsme v létě jezdili na sáňkách na splav. Pořád jsme dělali různé inscenace, i při sportu, volejbalu, nohejbalu. S Martinem jsme k sobě byli uctiví, vykali jsme si, mluvili spisovně a třeba při podávání míče jsme si říkali: Prosím, pane kolego.
A naši spoluhráči nevěděli, o co jde, a pořád nás pozorovali. Takže my vlastně od dětství vyráběli legraci. Spolu jsme také poslouchali nahrávky Forbín Horníčka s Werichem a písničky Voskovce. A pak jsme v roce 1985 poprvé hráli Vizitu. V Kolíně.
Letos to je dvaačtyřicet let. Kde berete chuť Vizitu pořád dělat?
Nemusím nikde žádnou brát. Možná už jsem dětinský, ale nesmírně mě to baví. A není to pořád stejné. Nejprve jsem hrál s Janem Bornou, pak s Martinem Zbrožkem, pak s Alanem Vitoušem, pak s Pjérem la Šé’zem.
Ale stejně tak mě baví i všechno ostatní, co dělám. Řekl bych vám to takhle: Nebaví mě dělat něco, co by mě nebavilo.
To je docela luxus, ne? Můžete si užívat a dělat to, co vás baví.
Ale od toho jsme tady. To je to, proč jsme na světě. Myslíte, že jsme sem přišli trpět? Nebo se urážet? Naše planeta je místo radosti, hry. Žijeme teď a tady, je důležité umět si užít přítomný okamžik.
Teď jsme tady spolu, na nás dvou záleží, jak si to užijeme. Když se rozhodneme, že si to užijeme, tak nás přítomnost baví. A je, upřímně řečeno, v tomto smyslu úplně jedno, co bude zítra. Vizionáři, kteří nám stále říkají, jak to bude, jsou blázni, kteří neumějí žít v přítomnosti, nedovedou se radovat. Potřebují všechno opravovat a předělávat, aby to bylo lepší a lepší. A uniká jim život jako takový.
Co vás baví na improvizacích?
Improvizace mají výhodu v tom, že jelikož neexistují dopředu žádné scénáře, jsou čistou přítomností, čistou radostí. Nikdy nevíme, jak to začne, kam to povede, jak to dopadne. Jsme strašně zvědaví, co se ten večer stane. A pak jsme překvapeni, že se to poskládalo do smysluplného, zvučného akordu, který nás samotné překvapuje. Pokaždé je to znovu občerstvující.
Nikdy se vám nestalo, že byste si řekl, že to nedáte?
To se opravdu nikdy nestalo. Ale stalo se třeba, že jsme cítili, že to nepadá na úrodnou půdu. Když jsme se Zbrožkem začínali, pro mnoho lidí to bylo divné. A někdy vzniklo nedorozumění. Byli jsme mladí, drzí a to nedorozumění nás v něčem vlastně bavilo. A tak jsme ho zesilovali a dělali ještě zmatenější. Měli jsme v sobě takovou mladistvou škodolibost, jak je ta situace ujetá.
Nejstrašnější zážitek nastal v pražském divadle Semafor. Sestry Hajšmanovy, zpěvačky, tam měly svůj večer. Vymyslely, že pozvou mě a Zbrožka a že budeme improvizovat. Jedna z nich, myslím, studovala psychologii, a tak nám tvrdily, že v obecenstvu budou jen jejich přátelé, psychiatři, psychologové.
Vymysleli jsme tenkrát vtip, že já a Zbrožek jsme sestry Hajšmanovy a ony jsou Dušek a Zbrožek. Jenže jsme nevěděli, že v hledišti je i nějaký mimopražský zájezd, který se jel do Semaforu podívat na pana Suchého nebo pana Šimka. A místo nich tam přišli dva divní tajtrlíci, kteří o sobě tvrdili, že jsou sestry Hajšmanovy.
Nikdo se nesmál, bylo ticho. Končilo to pobouřením části diváků. Někteří opouštěli sál. Tenkrát některé odcházející potkal na schodech Pjér la Šé’z a slyšel jednoho říkat: Ještě teď mám takovouhle husí kůži! To bylo největší nedorozumění, jaké jsem zažil.
Kromě Vizity hrajete mnoho let také představení Čtyři dohody. Bylo přijato hned?
Když jsme je začali hrát, křičeli na nás, že to je anarchie, že je nezajímá nějaké školení. Ale nakonec to lidi pochopili a hrajeme stále pro plné sály.
Nikdy nikomu nic nevnucuji. Domnívám se, že nosnou rovinou naší existence je hluboký vnitřní klid, mír, radost, vzájemnost a jemnost. Možná se dočkáme nějakých setkání, na nichž bude ticho nebo si lidé budou jen zpívat, bubnovat a přestanou toužit mít programy, řeči a nekonečné výzvy. Umí to tak pes, kočka, ptáček, kdokoli, koho pozorujeme v přírodě. Mám rád citát: Nechat věci plynout je největší hrdinství.
Když jste mluvil o plných sálech, je tomu tak i nyní?
V republice je to různé a v Praze záleží na tom, ve kterém divadle hrajeme. Nejméně diváků teď přichází do divadla Archa, paradoxně na improvizace. V divadle Kampa je vyprodáno hned, na Lávce na Čtyři dohody je plno a v Divadle Na Jezerce, kde hrajeme Manželské vraždění a Slávu strojů a měst, jsou zaplněné tak dvě třetiny sálu. Je to úbytek.
Lidé nekupují vstupenky dopředu, váhají. Nevědí, jaký budou mít test, jestli nebudou v karanténě, jestli je nebude trasovat hygiena. Spousta z nich zažila, že měli lístky a dva roky čekali na představení. Hodně lidí si také kupuje vstupenky na poslední chvíli, protože pravidla se pořád mění. Také se v tom ztrácím. Ta situace je únavná.
Takže část lidí zůstane doma, část se naladila na online přenosy a část asi zpohodlněla. Někteří se bojí a pak jsou ti, kteří by do divadla šli, ale je to pro ně složité a nechce se jim dojít k divadlu a tam zjistit, že je nepustí dovnitř, protože třeba selže technika. Přijde mi nepochopitelné, že zdraví lidé nemohou chodit za kulturou. Ta situace je vyšinutá a já doufám, že pomalu končí, protože dlouhodobě je to nesmyslné.