Článek
Tancujete rád?
Moc rád. A nestydím se, tak bych asi řekl, že jsem i dobrý tanečník. Protože když se nebojíte, dokážete tancovat vždycky.
Ema vypráví o generaci dvacetiletých. Vám je čtyřicet, cítil jste při natáčení nějaký generační střet?
Uvědomil jsem si, kolik se toho změnilo. Už jsem dlouho s mladými herci nehrál. V Chicuarotes jsem sice režíroval náctileté, ale to bylo jiné. Tady s Emou tvořím pár.
Dokázali jsme spolu komunikovat. Jejich otevřenost, nenásilné zapojení do různých problémů, jemnost, s jakou začleňují odlišné názory - to se od mé generace dost liší. Během rozprav mě opravdu poslouchali.
A oni zase rádi poslouchali moje historky z doby, kdy neexistovaly chytré mobily. Já si první email pořídil v 23 letech. Oni jsou zvyklí na naprostou propojenost. Mému bratrovi a sestře je taky ještě pod třicet a je úžasné, že mají přátele po celém světě, není pro ně problém cestovat, psychologické problémy jako by je moc netrápily. Aspoň tak se mi to zdá, možná i oni žijí ve svém vlastním pekle. Ale připadá mi, že jsou víc zodpovědní. Nyní se nad námi vznáší dystopický pocit, že kvůli klimatickým změnám nás nečeká žádná budoucnost, a tato generace s tím chce něco udělat. Ten aktivismus ji podle mě defi-nuje nejvíc.
Ema je pro Pabla Larraína poměrně netypický film, natočený skoro jako hudební video. Co vám o něm režisér dopředu řekl?
Moc toho říkat nemusel. Jsme kamarádi a stačilo mi vědět, že budu hrát choreografa, který toho hodně zcestoval. Nevíte, odkud je, nejste si jistí jeho sexualitou, je to někdo, kdo žije z uměleckých grantů a vytvořil si kolem sebe určitou kliku, skoro až sektu, když to přeženu. Vybudoval rodinu tanečníků. K tomu mi Pablo prozradil něco málo o příběhu, který pak stejně dost měnil. On ten film ještě během natáčení hledal, a to je na práci s ním skvělé.
Gael García Bernal na festivalu v Benátkách.
Oproti našemu prvním společnému snímku NO šlo víc o experimentální kus, ale právě to se mi líbí. Před rokem se začalo tvrdit, že kreativita se přesunula z kin do seriálů, teď je ovšem televize a online obsah opět dost konzervativní, zato film zkoumá různé způsoby vyprávění. Film ničím nenahradíte. Něco jako Emu by na online platformě neschválili, její obsah se nedá jednoduše shrnout a nabídnout producentům. Proto by taky nemohla vzniknout v USA. Tam by na ni nikdo nedal peníze.
Vaše postava Gaston je otcovská figura celé taneční skupiny, jeho mladá manželka Ema se však proti němu bouří. Jak jste se v té roli cítil?
Loni jsem režíroval Chicuarotes a jako režisér se taky stanete otcovskou figurou. Po tomhle filmu mi někdo řekl, že jsem konečně natočil dospělý snímek. Na Emě se mi líbilo, že ona už patriarchát neřeší. To je pro ni minulost. Pro její generaci jsou některé bitvy, které jsme vedli my, dávno pryč. Tabu se porušila. Gaston cítí, že jeho pozice je ohrožena, možná proto, že s Emou vrátili adoptované dítě.
Nechci nikomu nutit svůj názor, ale připadá mi, že jediný, kdo se během filmu změní, je právě Gaston. Začne poslouchat a sledovat ostatní, z někoho, kdo si byl vším jistý, se stane někdo, kdo vůbec neví, co se děje. Najednou mu stačí jen být někde přítomný, být ticho a poslouchat. Dojde mu, že může nechat věci plout, že nemusí pořád vést. A to je určitě součástí krize maskulinity, o níž film taky vypovídá.
Jak se mimochodem váš život změnil ve čtyřiceti?
Došlo mi, že teď nastal čas, abych se pustil do věcí, o nichž už dlouho přemýšlím. V tomhle věku taky už víte, co nechcete, v práci i ve vztazích. Je to věk, kdy přebíráte kontrolu, kdy si víc užíváte život. Věci se obrací. Když jsem pozoroval ta dvacetiletá děcka, věděl jsem, že už mi nic neutíká. Sice bych rád taky ještě prováděl šílenosti po velké pařbě, jenže vím, že musím ráno pracovat a radši si odpočinu.
Ve filmu Wasp Network.
Ema končí obrazem nové rodiny, kterou tvoří více párů i dětí. Je vám ten obraz blízký?
Jak říká i Pablo, koncept rodiny se vždycky dost měnil. Představa nukleární rodiny, kterou nám západní společnost vnucuje, je poměrně nová. Dnes víme, že neplatí, že zdravou společnost tvoří jen svazky muže a ženy, kteří mají spolu děti. To je už zastaralé. Nyní jsou rodiny mnohem dynamičtější a mají řadu podob. Připomínají víc divadelní soubor. Filmový štáb o něco méně často, ale také tam někdy najdete velkou rodinu. A pak to je jako rozchod, když natáčení skončí a vy najednou ty lidi už nevidíte a víte, že oni i vy potkáte další rodiny... Poprvé mi to zlomilo srdce. Dnes už po skončení natáčení nebrečím.
Na natáčení Wasp Network jste vytvořili rodinu, když jste se tam potkal s tolika španělsky mluvícími herci včetně Penélope Cruzové?
Jasně, byli jsme k nezastavení! Myslím, že García Márquez jednou prohlásil na konferenci, jak je šílené, že si rozumíme, když pocházíme z řady latinskoamerických zemí. Máme i podobné problémy. Vždycky je zábava se potkat.
Lákalo vás na Assayasově filmu i to, že se na vztahy Kuby a USA dívá z kubánského pohledu, skoro jako opak Zjizvené tváře?
To bylo určitě důležité. Stejně jako ukázat, že agenti tajných služeb nezabíjejí. O tom nikdo nemluví. Stejně jako o lidech, kterým se povedlo ukázat pokrytectví americké vlády, když odhalili, že podporuje teroristické organizace, zatímco vykřikuje, že bojuje proti terorismu. Wasp Network je film o špionech, kteří zastavili zabíjení.