Článek
Dědeček, otec, strýc, teta, bratr i sestřenice, samí herci. Neměl jste chuť této rodinné anamnéze uniknout?
Naopak, chtěl jsem jít stejnou cestou, ale až na „starý kolena“, i když jsem ještě mladej kluk, se mi uniknout podařilo. Před pěti šesti lety jsem loď poslal na břeh a utekl úplně do jiné profese. Opustil angažmá, což nebylo košér vůči kolektivu, jenže já už nemohl jinak, a pak i herectví. Splnil jsem si sen a začal zakládat a stavět zahrady.
Kdo malého Filipa formoval víc, dědeček Vladimír, ochotník, nebo otec Jiří?
Stoprocentně dědeček. Táta mi profesi nezakazoval, ale ani mě nepodporoval, nechával tomu volný průběh, věděl, co to obnáší. Dědeček Vladimír, který nedávno odešel, mě doslova naváděl.
Aby těch herců v rodině nebylo málo, přibyla do ní žena Zuzana, herečka. Spolu jsem vás viděla ve filmu Mamas and Papas, jako manžele. Jak se hraje s manželkou?
Fantasticky. Šlo o unikátní projekt, oba jsme měli obavy, neznali jsme scénář, nevěděli, kam to půjde. Spoustu věcí z filmu jsme se dověděli až v kině. Třeba to, že mi Zuzka v příběhu byla nevěrná…
Filip Čapka
A co čtrnáctiletá Anička, vydá se ve stopách rodičů?
Já kdysi zvolil taktiku, že jsem ji do herectví nutil, šlo o opačnou cestu, než k jaké se uchýlil táta. Tím pádem jsem jí to znechutil. Alice Nellis, režisérka Mamas and Papas, udělala krásné představení Audience u královny v pražském Stavovském divadle, s velkou rolí dítěte. A jestli to Anička nechce zkusit, že už je dost velká. Chtěla a já jí hraní nezakázal. Výsledek byl pro mě fascinující, talent má obrovský. Momentálně se chleba láme, co se škol týče, konzervatoř mezi nimi nefiguruje, naštěstí.
Vyrůstal jste v Ostravě a její specifické nářečí využil ve filmu Ostravak Ostravski. Ocenila jsem autentickou mluvu, na rozdíl od toho, když to zkoušejí Pražáci.
To byla sranda, filmování probíhalo i v lokacích, kde jsem prožíval dětství, chodil do základní školy. Natáčel jsem s bráchou, což bylo ještě milejší, plus setkání s Igorem Chmelou, Ostravákem, s nímž jsem velmi trávil jeden čas. Správně ostravsky nemluvím, protože doma, jakožto v herecké rodině, se mluvilo spisovně. Mám spoustu špatných vlastností, jedna z těch dobrých je, že cítím rytmus a zvuk, takže sice neumím žádný jazyk, ale napodobit ano.
Cestu do Prahy prý otevřely Ostravákovi Letní shakespearovské slavnosti, konkrétně v roce 2002 představení Král Lear. Skutečně jste se tehdy přijel jen podívat na kolegy?
Ano. Tehdy hráli na Hradě jako hosté mí bývalí kamarádi, kolegové z Olomouce, navíc jsem chtěl vidět pana Třísku v roli krále Leara. A byl úplně uchvácen! Když mi zavolal Alexej Pyško, že je třeba alternace s Jirkou Langmajerem, vůbec jsem neváhal. Byla to pro mě velká čest. Šel jsem do toho na tisíc procent, což mělo odezvu. Na představení přišel pan Karel Heřmánek, naše pohledy se potkaly při děkovačce a bylo vymalováno. Nastoupil jsem k němu do divadla.
V seriálu Ulice má jako Vítek Klíma velkou rodinu: energickou ženu Ivu (Hana Baroňová), dcery Báru (zleva), Anežku a Michala.
Od té doby vás potkaly zajímavé nabídky, včetně hraní v nekonečných seriálech, v Cestách domů i role homosexuála. Ztvárňoval se dobře?
Moc. Rád na Cesty vzpomínám, Igor Chmela mi hrál partnera. Ukrutně mě to bavilo, postava byla dobře vymyšlená, napsaná, nešlo o zženštilého muže, ale spíš raubíře. Mám spoustu kamarádů homosexuálů a jsou fantastický.
Kdy herec kývne na lákadlo vydělaných peněz ve sledovaném seriálu?
Já si teď dal pár let pauzu od divadla a od všeho. Z Ulice mi zavolali, proběhl casting, nešlo o plácnutí si na dálku. Přišlo to v nejlepší čas, baví mě a láká, že nevím, kam přesně děj půjde, co se stane. Že mě hezky živí, je až na druhém místě.
V Ulici máte tři děti, netoužil kdysi Filip po více dětech?
(přemýšlí a směje se) No, chtěl jsem víc dětí. Byl jsem rozumnej a nešel do toho po hlavě ve dvaceti, až v momentě, kdy byl pravý čas. Narodila se Anička, pak už všechno úplně neklaplo, ale ona je úžasná, máme hezký, otevřený vztah.
Je o vás známo, že si kolem domu dokážete udělat spoustu Kutilství a zahradnická vášeň byly u zrodu nabídky moderovat hobby magazín?
Ano. Musím poděkovat Mirce Hyžíkové, která upozornila produkci, že mám zahradu, dělám si spoustu věcí sám. Šlo o nabídku bez castingu, když mi ukázali předlohu, kývl jsem. Polopatě se už vysílá sedm let a baví mě čím dál víc. Nedávno jsem na internetu viděl starý rozhovor, kdy jsem říkal, že je těžké dělat hobby magazín v zemi Přemka Podlahy, což platí. Neustále ho mám někde vzadu v hlavě.
Filip Čapka
Co nového jste se naučil?
Hlavně jsem potkal neuvěřitelné lidi, kteří mi zasáhli do života. Pan Daniel Purgert a jeho zahrady, poskytl mi možnost přestat být herec, stát se stavitelem, bagristou, zedníkem… Pan Roman Pavela, jeden z nejvýznamnějších vědců nejen v Česku. Spoustu věcí jsem se naučil, od kuchyně, až po zahradu, i o stavbách. Ale pro mě je prioritní setkání se zajímavými lidmi. Teď jsme točili s paní, která peče vánoční perníčky, málem jsme tam zůstali na víkend, jak to bylo milé, sladké a vstřícné.
Manželka má asi radost z pracovitého kutila.
Jedu z natáčení a nejlépe ještě ten den chci všechno zkusit. Inspiroval mě houževnatý člověk, který hodně dělá pro naši planetu, co se týče hospodaření s vodou. Já jel domů a říkal si: okamžitě bagr, celý to tam překopu a udělám mokřad. Jenže stojíme uprostřed vesnice a úplně to nejde. Nakládám, vařím sirupy, suším byliny… Díky pořadu se mi podařilo vypěstovat čtyřicet až padesát rajčat na keři, chuťově naprosto dokonalých.
Pár dní před Vánocemi máte narozeniny. Neměl jste díky nim ošizeného Ježíška?
Ne, naopak. Rodiče byli vstřícní a dárky úžasné. Když jsem plakal radostí 19. prosince nad těmi k narozeninám, tak mi docházelo, že za pár dnů budou Vánoce a určitě ještě lepší. Ty probíhaly velmi tradičně a hezky. Rybí polévka, kapr, salát, stromeček, Ježíšek, který samozřejmě existuje. Já v něj věřil tak, že jsem ho jednou i viděl. Táta zacinkal, já otevřel dveře do obýváku a viděl ho. Vyskočil z okna. Má krásnou bílou prdelku, jen abyste věděla.
Dodržujete tehdejší rodinné zvyky?
Je v nich velký vliv ze Slovenska, odkud pochází Zuzka. Místo rybí polévky zelňačka, pro tátu ze Smilovic děláme hrachovku. Už dlouho není kapr, ale dáváme si lososa. Vždycky se snažíme o pohodu, žádná přecpaná lednička, všechno hlavně v klidu.
Ty letošní si koronou nepokazíme. Jde pouze o nemoc, z níž jsme udělali katastrofu a problém, nechci to snižovat, ale je to tak! Bylo by mi velkou ctí, kdyby k nám přišla naše milá sousedka Stáňa, kterou jsme pozvali.