Herec Denis Šafařík: Zakořenila ve mně esence paneláku

Měl jste vždycky filmařské ambice?

Ne, myslím si, že šlo o covidový přetlak. Ale když jsem byl před deseti lety na ročním výměnném pobytu v USA, natočil jsem tam krátký snímek. Byl to příběh chlapa, který se promění v ženu, a díky tomu si uvědomí, jak složité to jeho žena měla, a začne se k ní chovat lépe. Byl dělaný opravdu na koleni, ale aspoň jsem si trochu osahal řemeslo.

S filmem O malých věcech jsem na něj svým způsobem navazoval. Primárním záměrem nebylo, aby šel do kin, na to ani nebyly peníze. Pak se mi ale podařilo sehnat producenty, ambice se postupně zvětšovala a já se nakonec dostal do pozice scenáristy i režiséra.

Jak jste pandemii prožil?

Jako mnozí nešťastníci nepracovně, v izolaci. Film jsem vymýšlel v době nejtužšího lockdownu, kdy se sotva smělo na procházky v okolí domova. Prostor a čas na něj tedy byl.

Pohání vás krize kupředu?

Jistým způsobem jo. Když cítím, že jsem už příliš padnul, najdu nějakou vnitřní energii, která někdy dovolí vzniknout věcem, které by v pohodlí třeba nevznikly.

Povídkový snímek O malých věcech nazýváte komedií, z jednotlivých povídek ale jde spíš husí kůže. Chvílemi jsou až vztahovým hororem nebo absurdním dramatem…

Nazývám to komedií černějšího rázu, protože humorných pasáží se tam podle mě najde dost. Film nenese výhradně tíhu opravdového dramatu, při jehož sledování pociťujete jenom úzkost a smutek, snažím se to vyvažovat komičností.

Jaký druh humoru vyhledáváte jako divák?

Přesně takový, jaký jsem vložil do vlastního filmu. Mám rád, když má ostřejší hrany jako třeba v Humrovi od režiséra Yorgose Lanthimose, který se odehrává v podivné utopické společnosti. Všechny nezadané postavy odjedou do hotelu, kde mají měsíc na to, aby si našly partnera. Pokud se tak nestane, promění se ve zvíře dle vlastního výběru. Už jen ta teze vyvolává mnoho emocí. A tak to mám rád.

V dětství jste prý bydlel v paneláku a byl svědkem studených sousedských válek. Poznamenalo vás to?

To jo, ale byl jsem dítě, takže na rozdíl od dospělých obyvatel domu se mě zas tolik nedotýkaly, připadaly mi spíš zábavné. Soužití v králíkárně, kde jsou tenké zdi a všichni trošku vědí všechno o všech a zároveň nic o nikom, může být určitou esencí, která ve mně zakořenila.

Co vám třeba utkvělo v paměti?

S bráchou jsme poslouchali souseda pod námi, který celé roky docela brutálně mlátil svou ženu. Vždycky když jsme je oba potkali, chovali se normálně. Za zavřenými dveřmi ale jejich vztah vypadal úplně jinak.

Jak bydlíte dnes?

Sám na Žižkově v podkrovním bytě. Je to příjemnější, nikdo mě neotravuje.

Zpátky na sídliště vás to neláká?

Ne! I když něco pořád ano. Už bych tam sice nechtěl bydlet, ale rád se po něm třeba projdu. Je to taková polis, město samo pro sebe se zvláštní komunistickou architekturou. Já bydlel na malém sídlišti v rodném Hostinném, celkově mám na to pěkné vzpomínky.

O obsazení snímku jste prý měl jasno už při psaní scénáře a podařilo se vám sehnat hvězdný herecký ansámbl: Vandu Hybnerovou, Jakuba Žáčka, Terezu Hofovou… Bylo těžké je z pozice debutanta přesvědčit ke spolupráci?

Jasno jsem měl od začátku projektu jen o některých, další jména mě napadla až během psaní povídek. Některé role jsem navíc musel přeobsadit. Šlo mi o to mít ve filmu specifické typy.

Získat je těžké vlastně nebylo. Myslím si, že je přesvědčil scénář, který jsem všem poslal. Původně, než jsem je obeslal, jsem byl takový nejistý. Na Facebooku jsem proto zveřejnil příspěvek se stručným popisem námětu a připojil dotaz, jestli by se někdo z herců nechtěl zapojit. Ozvalo se mi snad dvě stě lidí. Občas i teď někoho potkám a dotyčný mi řekne, že je škoda, že jsem ho nevybral.

Říká se, že po prvním počinu je pro tvůrce nejtěžší přijít s nápaditým druhým filmem. Nebojíte se toho, pokud se rozhodnete ve filmařině pokračovat?

Kdybych se bál, nemůžu ji dělat. Zkusím to a buď to dopadne, nebo ne. Teď mi skončilo největší pracovní úsilí mého života a budu mít prostor o dalším filmu trochu přemýšlet.

Lidé vás vzhledově často připodobňují k mladému Václavu Neckářovi, toho ostatně i ztvárňujete v představení Marta na letní scéně Musea Kampa. Prý vás to dřív hodně štvalo…

Spíš mi to po nějaké době přestalo být příjemné, i když mě to ze začátku těšilo. Člověk má pocit, že je sám za sebe, není Václav Neckář, ale Denis Šafařík. Srovnal jsem se s tím až s onou divadelní rolí, kdy jsem si řekl, že když ho hraju, neznamená to, že jsem on.

S panem Neckářem jste se i setkal. Jaké seznámení bylo?

Krátké, ale milé. Chvíli jsme si povídali. Pro mě to byl samozřejmě splněný sen vidět ho spolu s Martou Kubišovou. K naší údajné podobě se vůbec nevyjádřil, ale prý se mu líbilo, jak jsem ho hrál.

Loni jste vydal psanou pohádku Beztvárci. Debutovat s dětskou knížkou, když sám navíc potomstvo nemáte, se zdá nezvyklé…

Reflektuju své dětství, nejmenší generaci jsem chtěl předat poselství o hledání identity. Napsat příběh o tom, kdo jsme, a jestli to vůbec někdy zjistíme.

Jak na dětství vzpomínáte?

Bylo hezké, občas problematické. Měl jsem potíže s biologickým otcem, což se otisklo do filmové povídky, ve které hraje Tomáš Havlínek spolu s Petrem Uhlíkem. Byl jsem hyperaktivní dítě, takže problémy nastaly i ve škole. O dětství jsem se částečně připravil kvůli tanci. Po přestěhování do Prahy pro mě v jedenácti letech s příchodem na konzervatoř skončilo.

Pocházíte z velké rodiny, máte tři bratry. Jaké bylo vyrůstání mezi samými kluky?

A ještě jednu sestru, ta je z druhého manželství mého otce. V rodině s námi ale nežila. Bylo to krásné. Ale hlavně teď je super je všechny mít. Pravidelně si voláme, vídáme se, máme se rádi.

Pro vaši maminku muselo být náročné ukočírovat tolik synů…

Byla hodně přísná, měli jsme celkem tvrdou výchovu. Museli jsme chodit brzo spát, nesměli pít colu anebo pak později chodit na diskotéky. Až mi to dost vadilo, ostatní vrstevníci měli mnohem volnější režim. Na nejmladšího bratra ale už byla jako medvídek, měla k němu nejliberálnější přístup.

Děti pak buď většinou zvlčí, anebo si na takovou výchovu zvyknou a aplikují ji pak i dál. Co nastalo u vás?

Měl jsem období, kdy jsem se mamce hodně vzpíral a život vedl podle sebe. Teď mám naopak pocit, že některé její zásady byly dobré, nutily nás k cílevědomosti a plnění povinností.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina, Museum Kampa