Článek
Natočil jste svůj třetí celovečerní film. Co vás jako divadelníka na filmové režii přitahuje?
Do filmů přenáším svoje divadelní postupy a vždycky mě zajímalo, jak to dopadne na plátně. Chvíli se to zdálo zajímavé, ale v dalších pokusech bych se nejspíš opakoval.
Přesto připravujete další celovečerní film s názvem Rosentaal, co o něm prozradíte?
Pokud všechno dobře dopadne, měl by to být animovaný pro celou rodinu, inspirovaný postavou Jana Welzla.
Tento cestovatel vás, zdá se, přitahuje. Již jste o něm napsal divadelní hru. Co vás na něm tak láká?
Skoro to vypadá, že si Welzl pohrává se všemi, kdo se ho snaží jednoznačně interpretovat. V každém případě mě fascinuje jeho důslednost žít podle svého.
Hlavním hrdinou filmu Velká premiéra je herec Pavel Šnajdr, který rád herecky improvizuje i v běžném životě. Stává se to i vám?
Ano, když mám náladu, baví mě vytvářet improvizované situace plné překvapení. Improvizace spolehlivě likviduje klišé a fráze.
Je za nimi vždy prázdnota? Nemohou to být pevné body, opory vědomí, jež spolehlivě posouvají situaci, příběh, protože je všichni známe?
Klišé a fráze jsou postuláty a postoje, které ztratily platnost a staly se banalitou. Improvizátor musí umět citlivě rozeznat, kdy se jedná o banalitu nebo, jak říkáte, „oporu vědomí“ či spíš osobní postoj.
Ve filmu Velká premiéra hraje ředitele kulturního domu, který podléhá své sekretářce.
Proč padla volba hlavní role ve filmu Velká premiéra zrovna na herce Pavla Šimčíka, který Šnajdra ztvárnil?
Na Šimčíkovi jsme se s Lubošem Smékalem shodli během zkoušení inscenace Honey v Cirku la Putyka. Pavel byl nejblíž naší představě Pavla Šnajdra a jeho postavu jsme psali s vědomím, že ji bude hrát on.
Máte rád mystifikace? Proč?
Už to není tak horké, protože mystifikace, například politická nebo mediální, se stala skoro standardem. Ale v zásadě mám rád mystifikaci, protože bourá neměnné pravdy a cvičí nás být připraveni na všechno.
Stalo se vám, že někdo mystifikací vyvedl i vás?
Ano, přátelé chystali oslavu mých kulatých narozenin a podařilo se jim předstírat, že místo oslavy jedeme s divadlem na zájezd do Jeseníku.
Jak jste reagoval, když to prasklo?
Ocenil jsem to. Byly to hezké narozeniny.
Nebojíte se poukázat na trapnost. Je trapnost pro vás tématem?
Jo, trapnost je odzbrojující a odhaluje naši pýchu a namyšlenost.
Děj Velké premiéry jste zasadil do Olomouce. Jaký k ní máte vztah?
Olomouc je zlatý střed mezi Vyšehořím, což je malá vesnice v Olomouckém kraji, kde jsem se narodil, a Prahou, kde žiju a pracuju. V Olomouci jsem doma.
Hrajete ředitele kulturního domu, kterého kultura moc nezajímá. Setkáváte se často s podobnými úředníky?
Ředitel Grunt je spíš typ z minulého režimu, ale je pravda, že současní politici pokládají resort kultury za nevděčný. Jak říká Grunt: „Málo peněz, velký problémy.“
Scénáře píšete s psychologem Lubomírem Smékalem. Jak vznikla vaše spolupráce?
Na základní škole v Zábřehu na Moravě jsme začali v páté třídě dramatizovat Tři mušketýry. Po gymnáziu jsme si dali pauzu a kolem šedesátky jsme z nedostatku jiné zábavy plynule pokračovali psaním filmových scénářů a divadelních her.
Píšete scénáře s kamarádem z dětství? To zní až sentimentálně! Jste sentimentální?
Ano, na sentimentalitě není nic špatného. Líbí se mi.
Je pro vás důležité, že své kolegy a spolupracovníky znáte dlouho? Nebo se dokážete nadchnout i pro spolupráci s někým novým?
Spolupracovníky si vybírám podle typu projektu, který připravuji. Samozřejmě je příjemné, když se můžu opřít o předchozí dobrou zkušenost, ale spolupráce s někým novým zase může přinést nové podněty a inspirace.
Režisér Miroslav Krobot
Některé vaše role se staly kultovními, například autobusák z Účastníků zájezdu nebo fotbalový trenér Pepík Hnátek z Okresního přeboru. Herecký potenciál jste však v sobě objevil později než režisérský. Jak sám sebe vnímáte jako herce, v čem je lepší herectví než režie?
Pracuji s herci celý profesní život a na DAMU jsem se pokoušel herectví učit skoro dvacet let. Bylo zajímavé zkusit si hereckou práci na vlastní kůži. Jinak herectví je nesrovnatelně pohodlnější profese než režie.
Vaše nejnovější role je ve filmu Kdyby radši hořelo. Hned na počátku filmu nastartujete motorovou pilu a jdete uříznout větev. Je v mžiku dole. Bylo to skutečně tak nebo šlo o trik?
Jsem to skutečně já a jsem na to hrdý.
Film je o síle předsudků. Je to pro vás komedie nebo drama?
Pro mě je důležité, že je film vyprávěn s humorem a že má komediální vidění světa, i když řeší zcela vážné věci. To se mi líbí. Takový humor je mi blízký, takže jsem si roli docela vychutnal.
Máte s hasiči nějakou osobní zkušenost?
Ne, ale kdybych žil na vesnici, nejspíš bych byl členem sboru. Na vesnici je to minimálně dobrý zvyk.
Filmy, kde hrajete i které režírujete, se často odehrávají ve vesnickém, až provinčním prostředí. Ostatně i váš první filmový režijní debut Díra u Hanušovic se věnoval tomuto tématu. V jakém poměru je ve vašem životě město a vesnice?
Je mi sedmdesát a v tomhle věku se prý člověk rád vrací ke vzpomínkám na dětství. Začínám se v tomto smyslu pozorovat a něco na tom bude.
Ale v zásadě se rád vyjadřuju o světě, který znám. A to je například vesnice.