Článek
Jak na inscenaci Revizora, kterou režíroval polský režisér Józef Czernecki, vzpomínáte?
Byla to krásná práce, zkoušení i hraní, měli jsme tu inscenaci moc rádi. A diváci také, hráli jsme ji v celé republice. Premiéru měla ještě v Gongu, ale v roce 1998 jsme ji přenesli i na naši stávající scénu v Adrii.
Bude to v neděli první přenos z Divadla Bez zábradlí?
Ano, dosud jsme se věnovali čtení pohádek pro děti, šití roušek a podobným činnostem, protože naše inscenace máme natočené pouze v pracovních verzích a nemají požadovanou technickou kvalitu. Tento záznam pořídil jeden z našich tehdejších fanoušků.
Když jsme si ho po letech pustili, dost jsme se u něj bavili. Ale zároveň jsme cítili velkou nostalgii, protože někteří z herců, kteří v tomto představení vystupují a měli jsme je rádi, Vladimír Dlouhý, Radan Rusev a Jan Krafka, už mezi námi nejsou.
Jak vzpomínáte na spolupráci s Vladimírem Dlouhým?
S Mirkem jsme se znali už z Divadla Na zábradlí a hráli jsme spolu v mnoha inscenacích. Měli jsme hluboký vztah. Rád vzpomínám na společné představení Výhybkáři, v němž jsme hráli ještě s Ladislavem Mrkvičkou. A také na jeho vůbec poslední a vynikající inscenaci Drahá Matilda, kterou hráli v Divadle Bez zábradlí s Jiřinou Jiráskovou. Mirek byl absolutní hvězda své generace a divadlo pro něj znamenalo celý život.
Karel Heřmánek je přesvědčen, že lidem divadlo chybí.
Divadlo Bez zábradlí je scénou, kterou vynucená pauza postihla jistě velmi citelně…
Samozřejmě si uvědomujeme, že svým způsobem postihla všechny. My jsme divadlem odkázaným na příjmy ze vstupného. Proto také hrajeme 360 až 380 představení v sezoně. Na tyto příjmy jsou odkázáni všichni herci, technici i administrativa, platíme z nich provoz divadla, nájem, služby i nové umělecké počiny.
Takže pro nás je přerušení činnosti naprosto fatální. Představy o budoucí existenci našeho divadla mě trápí a zdá se mi o tom každou noc. A vidím to dost beznadějně.
Mohou vám pomoci sponzoři?
To je dobrá otázka. Samozřejmě mohou a my budeme dělat vše pro to, aby spolupráce s námi nelitovali a aby byli více našimi partnery než sponzory.
Kdy myslíte, že opět začnete hrát?
Čím dřív, tím lépe, ale co bude dál, to vám v tuto chvíli nikdo neřekne a asi ani nemůže. V květnu jsme měli mít premiéru nového nastudování muzikálu Cikáni jdou do nebe s opravdu hvězdným obsazením. Byl bych rád, kdyby se nám podařilo hrát tuto inscenaci během léta na scénách pod širým nebem, ať už v Praze nebo mimo ni. A to jak kvůli hercům, kteří chtějí a potřebují hrát, tak i z důvodů alespoň částečné kompenzace ztrát.
Kdy se chystáte provoz divadla zahájit?
Samozřejmě co nejdřív, prázdniny ale v této situaci nepřicházejí v úvahu. Potřebujeme začít co nejdříve zkoušet, a jak už jsem řekl, rádi bychom hráli i během léta. A na domovské scéně v Adrii bychom chtěli hrát už od srpna.
Neobáváte se odlivu diváků v důsledku ekonomické krize?
Naše divadlo navštíví ročně kolem sta tisíce diváků, počítáme-li i diváky zájezdových představení, tak nezbývá než doufat, že nám zůstanou věrní.
Jsme divadlem se záběrem na nejširší spektrum diváků, žádná avantgarda. Odpovídá to kapacitě divadla i našemu cílenému repertoárovému zaměření. A navíc jsem přesvědčen, že národu s tak bohatou historií a kulturním rozhledem divadlo prostě chybí.
Může se vám hodit na Firmy.cz: