Herec a hudebník Kiefer Sutherland: I v hudbě vyprávím příběhy

Před sedmi lety jste vydal první album. Stala se muzika vaším druhým povoláním, nebo se jí věnujete čistě pro radost?

Je v tom obojí. Když se rozhodnete nahrávat desky a jezdit na turné, je z koníčku práce se svými časovými plány a závazky. Navíc je to pro mě pokračování toho, co miluji na herectví, tedy vyprávění příběhů. V tom si jsou obě povolání podobná, kvůli tomu mě to k nim táhne.

Rozdíl je jen v tom, že ve filmu vyprávíte příběhy společně se štábem, dalšími herci a režisérem. Když děláte hudbu, obklopuje vás pro změnu kapela. A ačkoli se obojím živím, nikdy jsem to jako práci doopravdy nevnímal, protože herectví i hudbu miluji a užívám si je.

Bylo nahrání alba vaším dlouhodobým snem?

Nikdy jsem to neplánoval. A ačkoli jsem pro sebe hrál celý život, nesnil jsem o tom, že budu zpěvákem. Vždy jsem vnímal stigma, které kolem herců, kteří dělají i hudbu, panuje. Možná proto jsem nikdy nepřemýšlel o tom, že se do toho takhle pustím. V jednu chvíli jsem se ale spojil s hudebníkem Judem Colem a napsali jsme spolu nějaké písně. A mně se líbily.

Začal jsem je proto hrát v malých klubech, abych je mohl sdílet s dalšími lidmi. Kluby, ve kterých jsem hrál, byly pak stále větší, až jsme se rozhodli, že natočíme desku. Ani tehdy to ale nebyl žádný promyšlený krok, chtěli jsme to dělat pořád hlavně pro radost.

Jenže ono to přirozeně vyrostlo. Je to legrace, protože jakkoli mě bavilo skládat a hrát své písničky před pár lidmi, nebyl jsem vůbec připravený na to, že si koncertování naprosto zamiluji. Opravdu jsem byl překvapený.

A teď jsem velkou část roku na cestách s kapelou. Filmy točím v té druhé polovině roku.

Zmínil jste stigma kolem herců, kteří se rozhodnou věnovat i hudbě. Pro mnohé působí v tom oboru nedůvěryhodně. Vnímáte to?

Rozhodně ano. Jde to ale oběma směry. Myslím, že Frank Sinatra byl daleko lepší herec, než kdy bylo uznáno. Lidé ho prostě považují za hudebníka a jeho herectví nedoceňují.

Nevím, proč si někdo myslí, že nelze dělat obojí. Já se dostal v životě do bodu, kdy mi to začalo být jedno. Mám rád své písničky, chci je hrát, a tak to dělám.

Lidé své první kapely obvykle zakládají ve škole nebo na večírcích. Jak to bylo u vás?

Stejně. Měl jsem kapely už na škole. Začal jsem je zakládat někdy ve dvanácti letech. Odnesl jsem si z toho důležitou věc: sice když v mládí založíte kapelu, poznáte, že je to, jako byste měl svůj malý gang. Jsou to lidé, na které se spoléháte.

Základní lekce je, že osobnost je stejně důležitá jako muzikantství. To se s věkem nemění. Samozřejmě chce člověk v kapele skvělé hudebníky, ale jsou to přátelství, díky kterým je tohle dobrodružství tak skvělé a stojí za to.

Často stojím před volbou, zda si udělat dovolenou, nebo jet na turné. Když se obklopíte správnými lidmi, vždycky dáte přednost turné.

Jak jste si vybral lidi do své současné kapely?

Měl jsem malé hudební vydavatelství Iron Works a všichni lidé, kteří se mnou na začátku hráli, pocházeli z kapel, které přišly nahrávat do mého studia. Při tom jsme se spřátelili, a nakonec jsem je oslovil, ať hrají se mnou.

Na letošním turné mám ale muzikanty z Anglie. Chtěl jsem zkusit něco nového, a buďme upřímní, pro evropské turné je snazší hrát s lidmi z Evropy, protože to na koncerty mají blíž. Všechny je obdivuji jako hudebníky. Známe se od loňského roku a jejich společnost si užívám.

Dříve jste si chránil své soukromí, nyní zpíváte o velice osobních věcech cizím lidem v celém světě. Změnilo vás to?

Možná trochu ano. Když člověk přijme, že nežije dokonale a dělá chyby, je to velmi osvobozující. Já během života udělal dost chyb a zjistil jsem, že psát o nich je velmi přínosné. Naučil jsem se ty věci sdílet s publikem. Všichni si díky tomu uvědomujeme, že ač nejsme perfektní, děláme, co můžeme.

Každý má své vlastní bitvy i kostlivce ve skříni. Čím je člověk upřímnější, tím je mu lépe. Zjišťuje, že má s lidmi víc společného, než čím se od nich liší. To se ve svých písních snažím vyjádřit a zdá se mi, že mě to s kapelou a publikem sbližuje.

Abych byl upřímný, tohle na hudbě asi miluji nejvíc. Zdá se mi, že jsme si na konci každého koncertu, pokud se povede, v sále všichni blíž a lépe si rozumíme.

Vydal jste už tři desky. Změnil se nějak váš přístup ke skládání písniček?

Neřekl bych. Jeden z darů, kterého si jako umělec vážím, je, že vědomě vnímám své okolí. Najít témata k psaní písniček tedy není moc složité. Člověk jen hledá nové melodie a vybírá příběhy, které mají sílu zaujmout.

Jak už jsem řekl, pro mě je jádrem písně vyprávění, a tak začínám přemýšlením o tom, co chci novou písní říct. Ještě jsem se nedostal do bodu, kdy by mi došla inspirace. Nikdy zatím nebyl problém najít deset písní na desku, spíš je problém vybrat, kterých deset chci vydat. Za to jsem vděčný.

Je pro vás důležité, aby lidé vašim textům rozuměli?

Ano. Nepoužívám metafory, vyprávím napřímo. Když posloucháte Johnnyho Cashe, jak zpívá písničku A Boy Named Sue, není pochyb, o čem ten příběh je. Já tohle na hudebním stylu americana, který je mi blízký, miluji. Jsou to lineární příběhy, které mají začátek, prostředek a konec. Není to poezie, ale přímý komentář, ať už o lásce, bolesti, zlomeném srdci, radosti nebo čemkoli jiném.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Reckless & Me - Kiefer Sutherland [LP]