Herci Udo Kier a Barry Pepper: Nabarvené ptáče je relevantní film

Oba český film doprovázeli na nedávném festivalu v Benátkách, kde měl světovou premiéru. Česká kina očekávaný snímek hrají ode dneška.

Kier: Samozřejmě je v něm pozitivní poselství.

Pepper: Moji tcháni prožili válku v okupovaném Holandsku, než emigrovali do Kanady. Jejich vzpomínky na to, jak opustili město, putovali od jedné farmy ke druhé a sháněli jídlo, klidně i bramborové slupky, se v rodině vyprávějí a tyto příběhy mi pomohly lépe se dostat do děje Ptáčete.

Já sám jsem v životě zažil v porovnání s těmito zkušenostmi jen samá privilegia. Takové příběhy nám ale připomínají, jaký vztah máme k minulosti i jak žijeme dneska, a v tom vidím naději. Třeba Udo se narodil v zemi zničené válkou a dneska žije v Palm Springs v luxusu. Filmy jako Nabarvené ptáče nám mohou ukázat, jak daleko jsme se jako společnost dostali i jak dlouhou cestu ještě stále máme před sebou. Cesta chlapce z Nabarveného ptáčete se navíc odráží v dnešních osudech imigrantů v dnešní xenofobii a rozdělené západní společnosti.

Celý film je stále velmi relevantní.

Kier: Narodil jsem se 14. října 1944, za chvíli mi bude 75 let. V zimě jsme měli jen studenou vodu. Neměli jsme co jíst, kromě polévky, jen v neděli jsme dostali kousek masa. To mě zajímalo víc než koncentrační tábory, o nichž jsem se stejně dozvěděl až ve třinácti. První čokoládu jsem dostal od amerického vojáka. Mladá generace tohle nechápe. Já dokážu tomu chlapci v Nabarveném ptáčeti a jeho snaze o přežití porozumět. Proto jsem rád, že Václav na knihu získal práva. Ten film je jako dokumentace té doby.

Kier: V Německu dlouho nemohla vyjít. Až když mi Václav Marhoul nabídl roli, přečetl jsem si ji dřív než scénář. Chtěl jsem zjistit, jestli Václav na něco nezapomněl nebo nevynechal ve scénáři něco, co by se mi na mé postavě líbilo. Ale bylo tam všechno.

Kier: Ano. Já hraju mlynáře, který páchá zlo ze žárlivosti. Chlapec to jen pozoruje a doufá, že přežije. Když jsem v Benátkách film poprvé uviděl, dojalo mě, jak úžasný je v hlavní roli malý Petr Kotlár, jak je přesvědčivý a dobrý v každém detailu. Všechny situace pozoruje s velkou intenzitou.

Pepper: Petr je úžasně obsazený. Nikdy na place nebyl, s tímhle projektem strávil čtyři roky, dva z toho natáčel. Vidět ho dospívat bylo něco.

V románu je spousta vnitřních monologů vysvětlujících, jak si hlavní hrdina všechno přebírá. Film je ale, co se týče dialogů, minimalistický, takže bylo potřeba sehnat kluka, který to vše zahraje, jemuž se všechno odrazí v očích.

Také bylo hezké, že se Petr nenechal rozptylovat žádnou elektronikou. Celý den jsme zůstali se svými postavami. Při čekání jsem třeba vytáhl kapesní nožík a hráli jsme si s větvičkami. Seděli jsme spolu na place v kostýmech a prohlubovali náš vztah takhle.

Pepper: Ty byly neuvěřitelné, pečlivě připravené, vypadalo to tam jako v časové kapsli. Základnu jsme měli v Českém Krumlově a jezdili jsme pak celkem daleko na venkov, kde jsme byli izolovaní, takže jsme ani nemohli někam odejít a nechat se rozptýlit.

Kier: Já ve svém mlýně chtěl i chvíli zůstat. Byl to můj domov, tak jsem ho chtěl znát. Vědět třeba, co je ve všech zásuvkách, abych měl kam sáhnout, kdybych musel najednou vytáhnout nůž. Jednu noc jsem tam proto přespal. Divili se, ale nechali mě. U každého filmu si tohle dovolit nemůžete.

Kier: Za herce je důležité říct, že jsme tam nehráli, jen jsme existovali. To bylo lepší pro film i pro malého Petra. Nedali nám make-up, vypadali jsme jako obyčejně, jen s trochou špíny v obličeji. Neměli jsme skoro žádné dialogy. I Lars von Trier všem říká – a je jedno, jestli to je Lauren Bacallová nebo Nicole Kidmanová: Nehrajte! Jen tam buďte, řekněte, co máte, aniž byste už přemýšleli o dalším dialogu.

Kier: Když jsem hrál v jeho Království dítě, které se zrovna narodí, nemohl jsem to dopředu zkoušet, protože to byl moc drahý záběr. Ležel jsem v žaludku, který byl udělaný i ze dřeva, na kolečkách pokrytém slizem. Jak jsem slyšel akce, začal jsem se drápat ven a křičet. To bylo hodně obtížné, ale zároveň zábavné. A podobné bylo i natáčení Nabarveného ptáčete.

Pepper: Z celého srdce souhlasím se vším, co jsi právě řekl.

Kier: Tomu nevěřím.

Pepper: To jsi tvrdil, že budeš opakovat v rozhovorech po každé mé odpovědi. Tak si to půjčuju. S Udem sice v Benátkách děláme dohromady rozhovory, potkali jsme se ale až tady. Ve filmu každý hrajeme v jiné kapitole.

Kier: Víme, že šlo o první český film v benátské soutěži po pětadvaceti letech! Což o něm hned říká něco pozitivního. Jinak by přes lidi, kteří tu filmy vybírají a vidí jich tolik, neprošel.

Může se Vám hodit na Zboží.cz: