Herci a manželé Pavla Tomicová a Ondřej Malý: Jsme trochu Homolkovi - velká žena, malý muž

Jedním z jejich nemnoha společných filmů je komedie Jiřího Havelky Vlastníci, která se právě hraje v kinech a kde ona hraje jednu z majitelek bytové jednotky, on jejího poradce.

Pavla Tomicová: Díky mojí mamince, které jsme pořídili byt, jsme se také stali vlastníky a na několika schůzích byli. Mohu tedy potvrdit, že Jiří Havelka dokáže skvěle pozorovat lidi, protože na každé takové schůzi se nějaký archetyp, jaké hrajeme, najde. I když komedie je vždycky trochu nadsázka, to, co se ve filmu odehrává, není bohužel úplně vzdáleno realitě.

Ondřej Malý: Je to legrace, dokud se to člověka netýká, dokud nechce něco prosadit. Ve chvíli, kdy mu o něco začne opravdu jít, jde do tuhého.

P. T.: Někdy dokonce velmi těžké. Třeba David Novotný, proti němuž jsme seděli a nešlo ani uhnout očima, byl tak přesvědčivý, že skoro nešlo se nesmát.

Hlavně se ale na Vlastnících sešla báječná parta, což bylo hezké i jako paradox: na pozadí společenstva, které spolu ne dobře komunikuje, jsme my byli naopak společenství, které spolu komunikovalo výborně. Myslím, že nám spolu bylo fajn.

P. T.: Já jsem považována za komičku hlavně před kamerou -a jsem za to velmi ráda! Ale v divadle jsem hrála spoustu dramatických postav, takže bych sama sebe moc neškatulkovala, to vzniklo tím, že nás rozdělili druzí.

My spolu totiž hrajeme hrozně rádi. Ale když se nám narodila dcerka, prosili jsme v divadle, aby nás obsazovali zvlášť, aby měla Anežka a její o osm let starší bratr vždycky jednoho rodiče doma a nemuseli jsme shánět hlídání. A když už byli větší a ještě větší, už to nějak zůstávalo a zahráli jsme si spolu málo. Takže každou příležitost rádi využíváme. A divím se, že jich není víc. Vždyť my jsme takoví trochu Homolkovi - velká žena, malý muž, to by se dalo dobře využít. I když Ondra je ve skutečnosti větší než já, jen se krčí.

O. M.: Myslím, že to, co máme spolu odžité, vztah, který mezi sebou máme, bychom uměli zúročit a prodat daleko víc.

O. M.: Já dostávám i v divadle spíše ty temné, myslím, že to vzniklo filmem Pouta, kde jsem hrál svého prvního záporáka...

P. T.: Myslím, že vždycky jde o první větší příležitost. Mě zviditelnili Snowboarďáci, což byla komedie a já jsem v ní měla velmi komediální roli. Možná kdyby to bylo naopak, Ondra by teď šlapal jako komik.

P. T.: Vím, že někteří říkají, že to není dobře, ale v našem případě - a myslím, že jsme zajedno - je to ve všech bodech spíše plus než minus. Oba rozumíme tomu, co herecká práce obnáší, dokážeme se pochopit. Když je jeden utahaný, druhý se nediví proč. Když jsme ještě byli oba v plném angažmá v Klicperově divadle v Hradci Králové a práce bylo opravdu hodně, byly to krásné časy. Herec dokáže nejlépe pochopit, co to je generálkový týden a jak ten druhý potřebuje relaxovat. Ondra mi vždycky říkal, že jsem hájená. Já jsem se mu to snažila vracet.

O. M.: Rozhodně. Opravdu je zejména v tom generálkovém týdnu člověk, ať chce, nebo ne, ve zvláštním rozpoložení, v napětí, nervozitě. A je hezké se vracet do přístavu, kde je chápán.

P. T.:  A také je šance, že když jsme herecké manželství a budeme obsazováni do stejných projektů, uvidíme se víc, protože herci jsou často pryč z domu.

P. T.: Jsem za tu zkušenost moc ráda, protože v mládí jsem se hodně hýbala, ale před StarDance jsem se sebou docela dlouho nic nedělala. V životě jsem netancovala, ani do tanečních nechodila, a při tom tanec je tak nádherná věc. Vůbec nevím, jak jsem bez toho mohla být. Ale nejvíc, co mi soutěž dala, bylo poznání, jakou oporu mám v rodině. To bylo neuvěřitelné. Hlavně manžel, ale nejen on, také obě děti. Byla to velká radost.

O. M.: My jsme ji neměli doma, takže přes týden měly myši pré a v sobotu jsme se jeli podívat, co nacvičila. Obdivovali jsme ji, byli jsme pyšní, užili jsme si to.

P. T.: Když bylo vyhlašování finále a s Markem Dědíkem jsme nakonec skončili druzí, Anežka se hodně rozplakala. Šla jsem za ní a chlácholila ji: „Nanynko, to jsi tak smutná, že jsem nevyhrála?“ A ona řekla „Ne, maminko, já jsem na tebe tak strašně pyšná!“

Zpětná vazba byla ohromná, lidé fandili, a dokonce mi vyprávěla jedna ošetřovatelka z léčebny dlouhodobě nemocných, jak posílala za babičky esemesky, byly úplně zblázněné. Když jedné z nich řekla, že víc už posílat nemůže, aby jí nějaký kredit zbyl, řekla prý: „Ať nežeru, hlavně ať paní Tomicová vyhraje.“

O. M.: A ještě tam byl jeden příběh: Jirka Dvořák má dceru Aničku, která také chodila pravidelně. S Anežkou se daly ohromně dohromady, při vyhlašování finále seděly vedle sebe, držely se za ruce a říkaly si: „Ať to dopadne jakkoliv, bude to dobrý.“ Byly krásně dojemné.

P. T.: My jsme se stali populární později, takže měly čas vyrůst, nebyly už malé a myslím, že je to moc nepoznamenalo. Dceři, když dospívala, jen začalo vadit, že jsem přestala být anonymní, že jí veřejnost bere maminku.

P. T.: Já mám vždycky vztah hlavně k té postavě, na které právě pracuji. A nejdůležitější pro mě je, s kým pracuji. Můj první film, kde jsem měla větší roli, byla Nuda v Brně. Ale Snowboarďáci to pak opravdu nastartovali tak, že přicházely další nabídky.

A bylo to nádherné natáčení, takže ho mám v srdci hodně. S Karlem Janákem jsme si skvěle sedli, dokonce když pak do Rafťáků pro mě roli neměl, mrzelo ho to tak, že nakonec postavu, kterou už měl obsazenou, a měl to být chlap, dal mně! Krásné bylo i setkání s Vojtou Kotkem, Jirkou Mádlem, se štábem, byla to prostě velká radost.

O. M.: I pro mě je zásadnější, s kým se potkám, jaký je štáb, jací jsou lidé kolem. Když se film ještě povede, je to skoro jako bonus. Na Pouta vzpomínám moc rád, protože jsem z třiceti natáčecích dnů měl asi sedmadvacet, takže jsem se s lidmi opravdu sblížil. Pro mou práci znamenala Pouta hodně, opravdu mě nakopla (za hlavní roli dostal ocenění Český lev, Cenu české filmové kritiky i Cenu RWE pro Objev roku - pozn. red.), ale nemůžu říct, že to je nejmilejší film. Nedokážu se jen pro jeden film rozhodnout.

O. M.: Na to má Pavluša krásnou odpověď.

P. T.: Můj divadelní guru Josef Krofta z divadla Drak vždycky, když se uvažovalo o přestěhování Draka do Prahy, říkal: „Nene, svět se musí dobývat z provincie.“ A já mu nahoru vzkazuji, že dělám, co můžu.

O. M.: Ano, zatím ano, i když synovi Adamovi je 27 let a má dlouholetou přítelkyni. Ale dosud jsou na Štědrý den každý se svou rodinou, teprve později večer se sejdou.

P. T.: My už jsme i uvažovali, že bychom na Vánoce někam odjeli, ale děti jsou v tom směru konzervativní a chtějí mít naše Vánoce.