Hellboy II: Doutníky a obrazová fantazie

Guillermo del Toro má pověst hračičky, který je navíc přesně ten typ, se kterým studia ráda spolupracují. Dokáže natočit film, který obrazově vypadá dvakrát dražší, než ve skutečnosti je. Tedy udělat ho dvakrát levněji (asi i proto mu producenti svěřili zaručený hit roku 2011 Hobita).

Režisérovy hlavní přednosti potvrdily také tři sošky Oscarů za jeho poslední snímek Faunův labyrint. Akademie ocenila kameru, výpravu a masky. Tedy především jeho vizuální schopnosti, které nezapřel ani ve své novince, filmu Hellboy II: Zlatá armáda.

Jenže na rozdíl od Faunova labyrintu je tady příběh skrz naskrz průměrný, neobsahuje žádné neočekávané momenty, napětí ani sílu. Syn vládce podsvětí, elfí princ Nuada, zavraždil svého otce a chystá se porušit před mnoha sty lety uzavřené příměří s lidmi.

Pomoci mu má neporazitelná Zlatá armáda (paralela s třetím pokračováním Mumie ukazuje, že hollywoodští scenáristé zřejmě vyšli během stávky ze cviku). Kromě toho, že to Nuada umí s mečem, má i sestru (Anna Waltonová), která se mu samozřejmě neváhá za pomoci právě Hellboye (Ron Perlman) postavit na odpor. A nic nezachrání ani předvídatelný konec.

Scénář nicméně vyniká nad průměr aspoň v krátkých vypointovaných dialozích, které však s celkovou osou příběhu moc společného nemají.

K zasmání jsou Hellboyovy nezdary ve vztahu s ohnivou ženou Liz (Selma Blairová), opilecké debaty o lásce s kolegou Abem nebo spory Hellboye s jeho novým německým šéfem Kraussem.

I hrdinovy bonmoty s doutníkem v puse fungují a vůbec sám o sobě je přes rudý vzhled uvěřitelnou postavou, i když tentokrát není hybatelem děje jako v jedničce.

Hlavní doménou snímku ale je vizuální stránka. Sebemenší detail del Toro prokreslil s neuvěřitelnou pečlivostí. Díky přesunu do podzemí mezi bytosti, které toho s lidmi nemají moc společného, mohl povzbudit svou fantazii, jejíž účinek je vidět už na maličkých protivných krvežíznivých muškách a s velikostí příšerek se rozhodně nezmenšuje. To samé platí o technických vymoženostech s osobitou patinou doby pár let po válce, ve které se příběh odehrává.

Kdyby tahle obrazová vytříbenost dokázala s větší oddaností sloužit příběhu a kdyby ten nebyl tak nezajímavý, určitě by Hellboy prostřílel svému snímku hodnocení lepší.

A ještě jedna věc mu, na rozdíl od zmiňované výlučné skupiny filmových komiksů, chybí: myšlenkový přesah. Byť zřejmě původně byl i zamýšlen.

Ve filmu tak lze nalézt pár stop po ekologickém poselství. Zabíjí se tu poslední strom svého druhu a princ Nuada sebe i Hellboye označí za výjimečné aspekty, kterých se svět chce ve své snaze o jednotnost zbavit.

Ale to vše si musíme složitě domýšlet ze dvou nijak zásadních scén, aniž by tvůrci něco z toho zdůraznili a rozvedli.

Na Hellboye II se zkrátka krásně dívá, občas se člověk zasměje, ale přemýšlet zrovna nemusí.