Článek
Kam doma ukládáte všechna ta ocenění, která jste nastřádala?
Do jedné místnosti ve svém domě. Rozhodla jsem se do ní dávat všechny ceny a věci spojené s mou kariérou, takže by se vlastně dalo říct, že mám doma malou výstavu. Všechno je na ní zmapované a uložené, je tam mnoho cen z domova i ze zahraničí, a to nejenom těch hudebních, ale třeba i z tenisových turnajů.
Stále hrajete tenis?
Ano a pořád mě naplňuje. Získala jsem dokonce i několik prvních cen. Pravidelně jezdím na Tenisovou akademii Petra Huťky do Přerova, na které se setkává spousta umělců, bývalých sportovců a dalších osobností. Trvá týden a my tam absolvujeme denně dvoufázový trénink pod perfektním vedením Petra Huťky juniora. Vše vrcholí turnajem, který odstartuje velký koncert na náměstí. Po svém sobotním koncertě na Karlštejně tam jedu opět.
Hrála jste někdy s nějakou velkou tenisovou hvězdou?
Ano, například s Martinou Navrátilovou. Hrály jsme čtyřhru, já měla jako partnerku jednu mladší tenistku a Martina proti nám hrála se svou mámou. Ten zápas se konal v Praze na Štvanici.
Když se ohlédnete za svou hudební kariérou, jaký z ní máte pocit?
Jsem spokojená. Myslím si, že to dopadlo nad očekávání, protože v době, kdy jsem začínala, jsem netušila, že by mohla mít takové trvání.
Je v ní nějaké to „kdyby“?
Jedno možná ano. Kdybych s kariérou začala až po změně režimu u nás, tedy po roce 1989, měla bych větší šanci prosadit se v zahraničí. S tím se už ale bohužel nedá nic dělat.
Jaký jste měla na začátku plán?
Žádný. Nebylo mým snem být hvězdnou zpěvačkou. Měla jsem spoustu aktivit a nevěděla jsem přesně, jakou cestou se vydat. Muzika mě bavila, hrála jsem na klavír i na kytaru u táboráků. Studovala jsem ale soukromě také jazyky a říkala jsem si, že bych se mohla věnovat filologii.
V roce 1964 jsem se však díky tátovi, který mě přihlásil, zúčastnila soutěže Hledáme nové talenty. Podařilo se mi zvítězit a všechno v mém životě se pak změnilo. Nahrála jsem své první hity Červená řeka a Pátá, stala jsem se Zlatou slavicí a nastoupila jsem do pražského divadla Rokoko. Můj táta mi totiž vždycky říkal, že když něco dělám, mám to dělat pořádně. A já jeho slova ctila. Začala jsem chodit na hodiny zpěvu, dokonce rok na konzervatoř a chystala jsem se na to, že budu zpěvačka na plný úvazek.
Měla jste v době svých začátků kolem sebe nějaké manažery?
Neměla, tehdy to nebylo moc obvyklé. Spíš jsem kolem sebe měla rádce a sekretáře, kteří mi pomáhali vyřizovat agendu, korespondenci, nabídky ke koncertům a podobně. O všechno ostatní jsem se staral sama, zařizovala jsem si i vystoupení.
Měla jste nějakého mentora?
Byl to ředitel divadla Rokoko Darek Vostřel. V době, kdy jsem do divadla nastoupila, jsme tam byli tři nováčci – Marta Kubišová, Václav Neckář a já. Ujal se nás a naučil nás profesionálnímu přístupu k práci. Pochopili jsme tenkrát, že musíme dodržovat dohody, být všude včas, být stoprocentně připraveni. Pokud jsme to nedodrželi, dal nám pokutu. Bylo to tvrdé, ale potřebné.
Platívala jste pokuty?
Jeli jsme jednou na vystoupení na festival Haškova Lipnice. Tenkrát jsem chodila s textařem Zdeňkem Rytířem a stalo se nám, že jsme přišli pozdě k odjezdu autobusu a on nám ujel. Museli jsme jet taxíkem, a když jsme dorazili do Lipnice, hned jsem si od Darka vyslechla slova o tom, že nejsem dostatečně profesionální, a skončilo to pokutou.
Vzpomenete si na největší trapas, který jste ve své kariéře zažila?
Na ten si vzpomínám přesně, bylo to někdy v osmdesátých letech. Měla jsem půlroční angažmá v berlínském Fridrichstadtpalastu a spletla jsem si časy. V sobotu jsem měla dva koncerty a v neděli jeden, jenomže já to popletla, a místo abych byla na scéně, ležela jsem v hotelu na posteli a koukala jsem se na televizi. Byla jsem hlavní hvězdou programu, ale nebyla jsem na místě. Najednou mi zavolali z produkce a ptali se, kde jsem. Za pět minut jsem měla scházet na pódium po schodech. Myslela jsem si, že mě raní mrtvice, protože přemístit se do Fridrichstadtpalastu za tak krátký čas nebylo možné.
Naštěstí ve stejném pořadu vystupoval i Jirka Korn, který to vzal za mě. Já nastoupila později a stálo mě to čtyři tisíce východních marek, což byla pokuta, kterou mi vyměřili. Vidíte, další má pokuta…
Kdy jste byla na pódiu nejšťastnější?
Dvakrát v newyorské Carnegie Hall, v letech 2000 a 2005. Poprvé jsem byla hostem Karla Gotta, podruhé jsme byli rovnocenní partneři. Neuvěřitelný pocit se dostavil už ve chvíli, kdy jsem šla chodbou do své šatny a míjela jsem fotografie, na kterých byli všichni velikáni z oblasti populární i klasické hudby, kteří v Carnegie Hall vystupovali. Myslela jsem si, že je to sen. Pak jsem vešla na pódium a Carnegie Hall zaburácela. Oba koncerty dopadly výtečně a na obou se na konci tleskalo vestoje. Přála bych to zažít každému umělci.
Jsou v Carnegie Hall vystaveny fotky všech umělců, kteří tam vystupovali?
To nevím, neptala jsem se. Vidíte, možná tam někde už je i má fotografie. Až tam pojedu příště, zeptám se na to.
Vystoupila jste tam dvakrát s Karlem Gottem. Jste přátelé?
Ano, jsme. Karel je starší, a když jsem přišla na hudební scénu, byl už velká hvězda. V šedesátých až devadesátých letech jsme moc nespolupracovali, spíš jsme se potkávali na různých pódiích a koncertech. Intenzivněji jsme se začali setkávat vlastně až od roku 2000, začalo to jeho pozváním do Carnegie Hall.
Když jsme se vrátili, řekli jsme si, že by byla škoda nevyužít toho, že máme připravený krásný hudební pořad. Vyrazili jsme tedy na koncertní turné, a protože o ně byl velký zájem, jezdili jsme spolu tři roky. Tehdy jsme se hodně spřátelili a stále se rádi setkáváme. Karla si velice vážím, obdivuju jeho zpěv, cením si jeho profesionality a lidských vlastností.
Jaký bude vás sobotní narozeninový koncert na Karlštejně?
Ten den pro mě bude velice zajímavý. První můj narozeninový koncert se konal 13. dubna v Brně a natočila ho Česká televize. V době, kdy budu vystupovat na svém druhém narozeninovém koncertu na Karlštejně, poběží v televizi jeho sedmdesátiminutový záznam.
Na Karlštejně budou mými hosty Olga Matušková, která přiletí z Ameriky, Jitka Zelenková, což je jedna z mých nejbližších kamarádek, a kapela Charlie Band. Na ty, kteří přijdou, pak čeká i jedno další překvapení.
Od Supraphonu bych měla obdržet diamantovou desku a proběhne také křest alba Diamantová kolekce, které vyšlo minulý pátek.
Budou i další narozeninové koncerty?
Třetí se odehraje 21. října v Bratislavě a čtvrtý 20. ledna 2018 v pražské O2 areně. Na každém budou jiní hosté.
Co přináší pět cédéček v boxu Diamantová kolekce?
Je to průřez celou moc pěveckou kariérou, přičemž každé album je tematicky jinak zaměřené.
Nechtěli jsme, aby to byla tradičním kompilace, nýbrž aby v tom boxu byly i skladby, které zatím nikdy nevyšly, anebo nově natočené písně. Jedno cédéčko je věnováno mému velkému příteli a báječnému textaři Zdeňku Borovcovi, který by letos oslavil pětaosmdesáté narozeniny. Napsal pro mě nejvíc textů, a to sto padesát. Je to vlastně jedna desetina celého mého repertoáru. Další alba jsou věnována šedesátým létům, duetům, filmu a muzikálu a hitům.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: