Helena Vondráčková: Má emoce by se měla dostat k lidem

Měla jsem to v hlavě delší dobu, ale neměla jsem nabídku od vydavatelství, abych podobnou desku realizovala. Teprve loni přišel Vladimír Kočandrle z Warner Music a řekl mi, že by stál o natočení mé nové sólové desky. Aniž bychom probírali podrobnosti, shodli jsme se hned na tom, že nahraju popšansonové písničky, respektive že písně v tom stylu budou základem desky.

Jako posluchačku určitě, a když si proberete můj repertoár, zjistíte, že vlastně také. Popšansonové písničky jsem sice dosud nenahrála uceleně na jedno album, ale občas se mezi ostatními objevily. Například Můžeš zůstat, můžeš jít nebo Dvě malá křídla. Není jich mnoho, ale byly. Na novém albu je popšanson v modernějším hávu, a tak lze říci, že i pro mě je to novum.

Liší se nejen žánrově, ale i prací s novými lidmi a systémem natáčení. Zpočátku jsem dokonce měla jisté pochybnosti o tom, jak všechno dopadne. Postupně se ale rozplynuly, protože z toho vzešla velmi příjemná spolupráce nás všech. Jsem šťastná, že se na albu sešlo tolik zajímavých a pěvecky i výrazově náročných písniček. Mají velmi intimní charakter a já jsem v nich zvěčnila své životní prožitky.

Doporučila mi ho Marcela Kočandrlová z Warner Music, která s ním měla zkušenosti. Já jsem si na něho ale musela zvykat. Napsal mi skladby Pianista a Holubice v pasáži. Když mi poslal první demosnímek písní, které produkoval, byl na něm nahraný jenom klavír. Já na takovou podobu nebyla zvyklá, a tak jsem mu trochu vyděšená volala, jestli ty písničky budou pouze s klavírem. On mě ale uklidnil a řekl mi, že postupně nahraje další nástroje. Následně jsme si na sebe zvykli, ponořili jsme se do práce, hodně diskutovali a byla z toho skvělá spolupráce. Dnes mohu říci, že se mi jeho styl, kdy přidává do písniček nástroje podle svých pocitů a nálad, velice líbí.

Máte naprostou pravdu. Emoce jsou v písničkách důležité obecně, v šansonových pak dvojnásob. Nejdříve musím emoci cítit já jako interpretka a následně by se měla dostat k lidem.

Měla jsem radost, když si do studia přišla písničky poslechnout Gábina Osvaldová a řekla mi, že jí z nich jde mráz po zádech. Tvrdila mi, že mě dlouho neslyšela zpívat, ale má pocit, že mám hlas jako mladá holka. A všichni víme, že Gábina je ve svých hodnoceních nekompromisní.

A víte, že to byl vůbec první text, který pro mě napsala? S Ondrou Soukupem, který písničku složil, v minulosti pracovali především s Lucií Bílou. Já jsem se s nimi míjela. O to větší radost z jejího textu, který je krásný, mám.

Jsem, protože jsou v nich mé příběhy. Samozřejmě jsme se bavili o tom, jaké by měly být a jaká bude deska. Kluci se pak velmi dobře trefovali do příběhů, které jsem zažila, ale oni je přitom nemohli znát.

V každém je něco, co mě oslovuje. Velmi osobní je pro mě ten od Gábiny Osvaldové, který vnímám jakou reminiscenci na mládí. Jsou v něm koně a barák u řeky, no a já se vidím v rodných Slatiňanech, které dobře zná i Gábina. Když jsem se ho učila v autě, tekly mi z nostalgie slzy.

Všechny se mi velmi dobře zpívají. Však jsme je také pečlivě vybírali, měli jsme jich k dispozici možná padesát.

Je pravda, že v posledních letech odešlo několik velmi kvalitních autorů, například Karel Svoboda. Je jich méně, to ano, a bylo by dobré, kdyby se začala ukazovat nová silná generace. Myslím si však, že jsou tu už někteří velmi dobří. Mám na mysli třeba Michala Davida, Ondru Soukupa nebo Leška Wronku. Mezi ty služebně mladší bych zařadila Ondru Brzobohatého nebo Honzu Dvořáka. Oba mi na desku svými písněmi přispěli a ráda s nimi budu spolupracovat i v budoucnu.

Album je první krok. Koncertní sérii k němu zahájím vystoupením v brněnském Boby Centru 13. dubna. Narozeninový koncert proběhne v den mého jubilea, tedy 24. června na Karlštejně. A pokud jde o megakoncert v pražské O2 areně, rozhodli jsme se ho přesunout na 20. ledna 2018, protože jsme předtím nenašli vhodný termín.