Helena Houdová vstupuje na prkna, která znamenají svět

Jak vznikla myšlenka vašeho hostování v inscenaci Hypermarket a co vás přimělo, že jste nabídku na účinkování v inscenaci přijala?

Jak to vzniklo, vlastně ani nevím, měla jsem schůzku s panem režisérem Dočekalem, přečetla jsem si scénář, který mě dostal, protože sama v sobě řeším onen konflikt super-, hyper-, makromarketů dnes a denně. A hlavně v souvislosti s touto hrou vyvstalo spoustu dalších otázek, které spadají pod sociologický pohled, což ve mně probudilo antropoložku, a tak jsem řekla ano.

Klimáčkova hra pojednává o novodobém fenoménu hypermarketu, který sociolog Miroslav Petříček nazývá křížencem samoobsluhy a divadla. Jaká je vaše zkušenost s nakupováním v hypermarketech? Navštěvujete je vůbec?

Musím říct: bohužel ano. A společně se mnou i pocit studu a panická hrůza z tolika lidi. Takže se to snažím eliminovat. Ale asi to zní jako výmluva. A ona to asi výmluva je. Prostě vím, že si můžu vybrat, a stejně si občas vyberu hyper...

Hereckou parketu jste si už vyzkoušela ve filmu Most režiséra Bobbyho Garabediana a hned jste se ocitla v titulu, který byl nominován na Oskara. Nyní vstupujete - byť ne doslova - na prkna naší první scény. Co to pro vás znamená? Chtěla byste se věnovat herecké profesi nebo je to jen "odskočení si" ze světa modelingu?

Taky jsem na sebe zvědavá, od Trachty a Bystrozrakého ze školních představení v páté třídě do Národního divadla je rozhodně zajímavý skok. Ale jen si zkuste vyslovit: "Ne, nebudu hrát v Národním divadle..."

Chodila jste jako dítě ráda do plzeňského divadla?

Je pravda, že v divadle jsem jako dítě byla každý měsíc, ale bohužel v rámci MUSENÍ - spolu s hudebkou. A znáte to, když něco musíte, děláte všechno pro to, abyste to nemuseli. A když už jsem zase chtěla muset, kultura se mi stala vzácnou, posunula se za hranici povinnosti, existenčních záležitostí, které se staly přednější. Takže hraní v Boudě považuji i za nakopnutí něčeho nebo někoho tam zeshora: "Heleno, je čas se vrátit!"

Ocitla jste se v poměrně tvrdém světě modelingu v letech, kdy si jiní ještě užívají studentských radostí. Jak to zvládáte? Nemáte pocit strachu nebo zmaru?

Snažím se neustále si připomínat, kdo jsem a odkud jsem. A k tomu základu pak přidávám zkušenosti, myšlenky, zážitky, které dennodenně prožívám a učím se z nich. Ale tak to máme asi všichni, ne?

Máte v tomto světě čas na sebe, na své soukromí, třeba na návštěvu divadla, na hezkou knížku, na přátele?

V tomto světě? Je to pořád můj svět, já sedím za volantem. Snažím se dělat věci, které mě baví a kterých nebudu muset v budoucnu litovat nebo se za ně stydět. Samozřejmě se dostávám do situací, kdy musím zatnout zuby a poprat se sama se sebou, ale vybrala jsem si tuhle cestu, tak si ji taky musím a chci projit.

Otázka tak trochu "na tělo": nemáte to se svými 175 centimetry v době, kdy idolem jsou dívky nad 180 cm, ve světě modelingu těžké?

Nemyslím, že v modelingu existuje nějaký idol nebo ideál, ke kterému by se všichni připodobňovali. Naopak rozmanitost a zvláštnost jsou vítány.

Je o vás známo, že se angažujete v různých chvályhodných aktivitách, od ekologie až po opuštěné děti. Jistě jste se ale setkala s názorem, že to děláte jen pro své "zviditelnění". Jak taková nedorozumění snášíte?

Tohle už dávno neřeším. Stojí to moc energie, kterou teď používám smysluplnějším směrem. Navíc oblasti, kterým se věnuji nebo které mě zajímají - vzdělávání znevýhodněných děti, přístup lidí k sobě samým, ke zvířatům, k okolí, atd. - jsou oblasti s dlouhodobým vývojem, kdy cíl spíše tušíte než vidíte. Takže rozumím tomu, že to někdo chápe jako zviditelňování se. Ale já mám v sobě jasno.

Vystudovala jste sociální a kulturní antropologii. Proč jste si vybrala právě tento obor? Hodláte se mu v budoucnu věnovat?

Upřímně řečeno, po gymnáziu jsem neměla tušení, 'co chci být, až budu velká', a tak jsem si vybrala obor, který obsahoval to, co mám ráda - psychologii, sociologii, historii. Až během studia jsem pochopila, jak šťastnou ruku jsem měla, protože antropologie mi kromě mnohého nabídla pohled na svět, který říká: "Nedívej se z pohledu vlastní kultury a vlastních hodnot, ale z pohledu kultury a hodnot toho, na koho se díváš". Během mých cest se mi díky téhle pravdě otevřely dveře do života, které by mi jinak zůstaly bezpochyby uzavřeny.

Jaké máte plány na léto? Chystáte se opět na dětský tábor pořádaný vaší Nadací Slunečnice?

Jo. Srpen je vyhrazen výhradně šedesáti špuntům a jejich potřebám - a to nejen těm vzdělávacím, ale třeba taky kytaře, ohni, diskotékám, lesním duchům a naprostému nasazení.

Máte krásný vztah k dětem. Nicméně, jak jste před časem prozradila, co se týče vlastních, tak zatím musíte vystačit s panenkou, kterou vám daroval přítel. Nezměnilo se to? A kolik dětí byste chtěla mít?

Zdá se vám šedesát dětí málo?