Hlavní obsah

Hatif Janabi: Násilí nevyplývá z islámu, ale z politiky

Novinky, Libor Martinek

Básník, spisovatel, literární kritik a překladatel Hatif Janami se narodil v roce 1952 v Kadisii v Iráku. V srpnu 1976 Janabi opustil z politických důvodů Irák, přes Turecko, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko a Československo přicestoval do Polska, kde žije. Publikuje v zahraničním tisku odborné práce, poezii a překlady.

Foto: Jan Kaše

Kolinec u Sušice

Článek

Během studií arabistiky na Bagdádské univerzitě si vydělával na živobytí prodejem prádla a cigaret na ulicích a v kavárnách. Studia ukončil v roce 1972 a narukoval do armády, kde sloužil jeden rok u obrněné divize, poté působil tři roky jako učitel literatury na gymnáziu v severoiráckém Kirkúku. V měsíčníku Ar-Rabita debutoval v roce 1973 poémou Hra na lebce. Od té doby se jeho tvorba objevovala v iráckém tisku i v tisku jiných arabských zemí. Dvě básnické sbírky však nesměl vydat.

V Polsku byl v roce 1979 promován magistrem polské filologie na Varšavské univerzitě a v roce 1983 obhájil doktorát z teatrologie. Od roku 1979 přednáší na Katedře arabistiky a islamistiky Varšavské univerzity. V letech 1985-1988 vyučoval arabskou literaturu a drama na Univerzitě Tizi-Ouzu v Alžírsku, v letech 1993-1994 působil jako hostující vědecký pracovník na Indiana University v Bloomingtonu (USA).

Publikuje ve čtvrtletníku Nizwa, vycházejícím v Ománu, nebo v časopise Al-Mada, vydávaném v Sýrii. Vydal řadu sbírek v polštině, jeho básně byly dosud přeloženy mj. do francouzštiny, dánštiny a češtiny, polské autory překládá do arabštiny.

Převážná část politických uprchlíků z Blízkého východu hledá azyl především v západní Evropě. Proč jste zůstal v Polsku?

Převážná část politických uprchlíků z Blízkého východu hledá azyl především v západní Evropě. Proč jste zůstal v Polsku?To je dost složitá a zároveň jednoduchá záležitost. Na začátku jsem neměl v úmyslu si vybrat Polsko. Šlo doslova o náhodu. Přijel jsem v roce 1976 z Iráku jako turista přes Turecko a několik evropských zemí, mimo jiné jsem cestoval přes Prahu. Dojel jsem do Varšavy, kde jsem nějakou dobu zůstal s tím, že pojedu dále do Německa. V Polsku jsem však dostal stipendium, které mi umožnilo pokračovat ve studiích. Druhou příčinou je to, že nejsem zlatokop, ale považuji se za člověka spojeného především s kulturou a její duchovní stránkou. Myslel jsem si, že v kultuře zemí, jako je Polsko, bych našel právě ten duchovní element. Proč jsem si nevybral Moskvu nebo Západ? Protože jsem si myslel, že země střední Evropy, které jsou sice malé, ale zároveň kulturně velmi vyspělé, mi mohou poskytnout především duchovní ochranu. Posléze jsem měl možnost Polsko opustit a odejít například do USA nebo do Anglie, ale nechtěl jsem být další nulou v takovém nekonečném množství emigrantů. Irák má kolem dvaceti miliónů obyvatel a ve vyhnanství žijí tři až čtyři milióny Iráčanů. Nejsou to ekonomičtí emigranti, ale především lidé deportovaní nebo političtí či náboženští utečenci. V iráckém právu posledních dvaceti let co třetí paragraf, to trest smrti. Se zpožděním jsem se také dověděl o smrti svého bratra, který byl zabit na ulici za bílého dne doslova před očima kolemjdoucích. Byl to mladý chlapec a zabili ho, protože se postavil režimu a diktatuře. Když jsem přijel do Evropy, nemyslel jsem si, že tady zůstanu tak dlouho.

Převážná část politických uprchlíků z Blízkého východu hledá azyl především v západní Evropě. Proč jste zůstal v Polsku?To je dost složitá a zároveň jednoduchá záležitost. Na začátku jsem neměl v úmyslu si vybrat Polsko. Šlo doslova o náhodu. Přijel jsem v roce 1976 z Iráku jako turista přes Turecko a několik evropských zemí, mimo jiné jsem cestoval přes Prahu. Dojel jsem do Varšavy, kde jsem nějakou dobu zůstal s tím, že pojedu dále do Německa. V Polsku jsem však dostal stipendium, které mi umožnilo pokračovat ve studiích. Druhou příčinou je to, že nejsem zlatokop, ale považuji se za člověka spojeného především s kulturou a její duchovní stránkou. Myslel jsem si, že v kultuře zemí, jako je Polsko, bych našel právě ten duchovní element. Proč jsem si nevybral Moskvu nebo Západ? Protože jsem si myslel, že země střední Evropy, které jsou sice malé, ale zároveň kulturně velmi vyspělé, mi mohou poskytnout především duchovní ochranu. Posléze jsem měl možnost Polsko opustit a odejít například do USA nebo do Anglie, ale nechtěl jsem být další nulou v takovém nekonečném množství emigrantů. Irák má kolem dvaceti miliónů obyvatel a ve vyhnanství žijí tři až čtyři milióny Iráčanů. Nejsou to ekonomičtí emigranti, ale především lidé deportovaní nebo političtí či náboženští utečenci. V iráckém právu posledních dvaceti let co třetí paragraf, to trest smrti. Se zpožděním jsem se také dověděl o smrti svého bratra, který byl zabit na ulici za bílého dne doslova před očima kolemjdoucích. Byl to mladý chlapec a zabili ho, protože se postavil režimu a diktatuře. Když jsem přijel do Evropy, nemyslel jsem si, že tady zůstanu tak dlouho.Máte v úmyslu se vrátit teď, když už je Husajnův režim, který vás vyhnal, minulostí?

Převážná část politických uprchlíků z Blízkého východu hledá azyl především v západní Evropě. Proč jste zůstal v Polsku?To je dost složitá a zároveň jednoduchá záležitost. Na začátku jsem neměl v úmyslu si vybrat Polsko. Šlo doslova o náhodu. Přijel jsem v roce 1976 z Iráku jako turista přes Turecko a několik evropských zemí, mimo jiné jsem cestoval přes Prahu. Dojel jsem do Varšavy, kde jsem nějakou dobu zůstal s tím, že pojedu dále do Německa. V Polsku jsem však dostal stipendium, které mi umožnilo pokračovat ve studiích. Druhou příčinou je to, že nejsem zlatokop, ale považuji se za člověka spojeného především s kulturou a její duchovní stránkou. Myslel jsem si, že v kultuře zemí, jako je Polsko, bych našel právě ten duchovní element. Proč jsem si nevybral Moskvu nebo Západ? Protože jsem si myslel, že země střední Evropy, které jsou sice malé, ale zároveň kulturně velmi vyspělé, mi mohou poskytnout především duchovní ochranu. Posléze jsem měl možnost Polsko opustit a odejít například do USA nebo do Anglie, ale nechtěl jsem být další nulou v takovém nekonečném množství emigrantů. Irák má kolem dvaceti miliónů obyvatel a ve vyhnanství žijí tři až čtyři milióny Iráčanů. Nejsou to ekonomičtí emigranti, ale především lidé deportovaní nebo političtí či náboženští utečenci. V iráckém právu posledních dvaceti let co třetí paragraf, to trest smrti. Se zpožděním jsem se také dověděl o smrti svého bratra, který byl zabit na ulici za bílého dne doslova před očima kolemjdoucích. Byl to mladý chlapec a zabili ho, protože se postavil režimu a diktatuře. Když jsem přijel do Evropy, nemyslel jsem si, že tady zůstanu tak dlouho.Máte v úmyslu se vrátit teď, když už je Husajnův režim, který vás vyhnal, minulostí?V srpnu 1976 jsem opustil Irák z politických důvodů. Chtěl bych se vrátit do normálního Iráku, do takové země, v níž má člověk právo na svobodné myšlení, na práci, na občanské svobody, do země, v níž nikdo nemá strach z pronásledování. Ale připusťme, že bych se v této chvíli mohl vrátit. Co by se stalo? Vybudoval jsem si v Polsku postavení a jméno díky dlouholeté práci. Kdybych se vrátil, všechno bych ztratil.

Převážná část politických uprchlíků z Blízkého východu hledá azyl především v západní Evropě. Proč jste zůstal v Polsku?To je dost složitá a zároveň jednoduchá záležitost. Na začátku jsem neměl v úmyslu si vybrat Polsko. Šlo doslova o náhodu. Přijel jsem v roce 1976 z Iráku jako turista přes Turecko a několik evropských zemí, mimo jiné jsem cestoval přes Prahu. Dojel jsem do Varšavy, kde jsem nějakou dobu zůstal s tím, že pojedu dále do Německa. V Polsku jsem však dostal stipendium, které mi umožnilo pokračovat ve studiích. Druhou příčinou je to, že nejsem zlatokop, ale považuji se za člověka spojeného především s kulturou a její duchovní stránkou. Myslel jsem si, že v kultuře zemí, jako je Polsko, bych našel právě ten duchovní element. Proč jsem si nevybral Moskvu nebo Západ? Protože jsem si myslel, že země střední Evropy, které jsou sice malé, ale zároveň kulturně velmi vyspělé, mi mohou poskytnout především duchovní ochranu. Posléze jsem měl možnost Polsko opustit a odejít například do USA nebo do Anglie, ale nechtěl jsem být další nulou v takovém nekonečném množství emigrantů. Irák má kolem dvaceti miliónů obyvatel a ve vyhnanství žijí tři až čtyři milióny Iráčanů. Nejsou to ekonomičtí emigranti, ale především lidé deportovaní nebo političtí či náboženští utečenci. V iráckém právu posledních dvaceti let co třetí paragraf, to trest smrti. Se zpožděním jsem se také dověděl o smrti svého bratra, který byl zabit na ulici za bílého dne doslova před očima kolemjdoucích. Byl to mladý chlapec a zabili ho, protože se postavil režimu a diktatuře. Když jsem přijel do Evropy, nemyslel jsem si, že tady zůstanu tak dlouho.Máte v úmyslu se vrátit teď, když už je Husajnův režim, který vás vyhnal, minulostí?V srpnu 1976 jsem opustil Irák z politických důvodů. Chtěl bych se vrátit do normálního Iráku, do takové země, v níž má člověk právo na svobodné myšlení, na práci, na občanské svobody, do země, v níž nikdo nemá strach z pronásledování. Ale připusťme, že bych se v této chvíli mohl vrátit. Co by se stalo? Vybudoval jsem si v Polsku postavení a jméno díky dlouholeté práci. Kdybych se vrátil, všechno bych ztratil.Nevypuknou po svržení Husajnova režimu v Iráku boje mezi šíity a sunnity?

Převážná část politických uprchlíků z Blízkého východu hledá azyl především v západní Evropě. Proč jste zůstal v Polsku?To je dost složitá a zároveň jednoduchá záležitost. Na začátku jsem neměl v úmyslu si vybrat Polsko. Šlo doslova o náhodu. Přijel jsem v roce 1976 z Iráku jako turista přes Turecko a několik evropských zemí, mimo jiné jsem cestoval přes Prahu. Dojel jsem do Varšavy, kde jsem nějakou dobu zůstal s tím, že pojedu dále do Německa. V Polsku jsem však dostal stipendium, které mi umožnilo pokračovat ve studiích. Druhou příčinou je to, že nejsem zlatokop, ale považuji se za člověka spojeného především s kulturou a její duchovní stránkou. Myslel jsem si, že v kultuře zemí, jako je Polsko, bych našel právě ten duchovní element. Proč jsem si nevybral Moskvu nebo Západ? Protože jsem si myslel, že země střední Evropy, které jsou sice malé, ale zároveň kulturně velmi vyspělé, mi mohou poskytnout především duchovní ochranu. Posléze jsem měl možnost Polsko opustit a odejít například do USA nebo do Anglie, ale nechtěl jsem být další nulou v takovém nekonečném množství emigrantů. Irák má kolem dvaceti miliónů obyvatel a ve vyhnanství žijí tři až čtyři milióny Iráčanů. Nejsou to ekonomičtí emigranti, ale především lidé deportovaní nebo političtí či náboženští utečenci. V iráckém právu posledních dvaceti let co třetí paragraf, to trest smrti. Se zpožděním jsem se také dověděl o smrti svého bratra, který byl zabit na ulici za bílého dne doslova před očima kolemjdoucích. Byl to mladý chlapec a zabili ho, protože se postavil režimu a diktatuře. Když jsem přijel do Evropy, nemyslel jsem si, že tady zůstanu tak dlouho.Máte v úmyslu se vrátit teď, když už je Husajnův režim, který vás vyhnal, minulostí?V srpnu 1976 jsem opustil Irák z politických důvodů. Chtěl bych se vrátit do normálního Iráku, do takové země, v níž má člověk právo na svobodné myšlení, na práci, na občanské svobody, do země, v níž nikdo nemá strach z pronásledování. Ale připusťme, že bych se v této chvíli mohl vrátit. Co by se stalo? Vybudoval jsem si v Polsku postavení a jméno díky dlouholeté práci. Kdybych se vrátil, všechno bych ztratil.Nevypuknou po svržení Husajnova režimu v Iráku boje mezi šíity a sunnity?Jsem přesvědčen o tom, že k tomu nedojde. Takové obavy šíří především Husajnovi stoupenci. Chtějí přesvědčit lidi, že pouze Husajn může pevnou rukou vládnout Iráčanům, a když tomu tak nebude, dojde v zemi k bratrovražedné válce. Ale ani na kurdském území, které Husajn nekontroloval, k žádným bojům Kurdů se šíity a sunnity nedocházelo.

Převážná část politických uprchlíků z Blízkého východu hledá azyl především v západní Evropě. Proč jste zůstal v Polsku?To je dost složitá a zároveň jednoduchá záležitost. Na začátku jsem neměl v úmyslu si vybrat Polsko. Šlo doslova o náhodu. Přijel jsem v roce 1976 z Iráku jako turista přes Turecko a několik evropských zemí, mimo jiné jsem cestoval přes Prahu. Dojel jsem do Varšavy, kde jsem nějakou dobu zůstal s tím, že pojedu dále do Německa. V Polsku jsem však dostal stipendium, které mi umožnilo pokračovat ve studiích. Druhou příčinou je to, že nejsem zlatokop, ale považuji se za člověka spojeného především s kulturou a její duchovní stránkou. Myslel jsem si, že v kultuře zemí, jako je Polsko, bych našel právě ten duchovní element. Proč jsem si nevybral Moskvu nebo Západ? Protože jsem si myslel, že země střední Evropy, které jsou sice malé, ale zároveň kulturně velmi vyspělé, mi mohou poskytnout především duchovní ochranu. Posléze jsem měl možnost Polsko opustit a odejít například do USA nebo do Anglie, ale nechtěl jsem být další nulou v takovém nekonečném množství emigrantů. Irák má kolem dvaceti miliónů obyvatel a ve vyhnanství žijí tři až čtyři milióny Iráčanů. Nejsou to ekonomičtí emigranti, ale především lidé deportovaní nebo političtí či náboženští utečenci. V iráckém právu posledních dvaceti let co třetí paragraf, to trest smrti. Se zpožděním jsem se také dověděl o smrti svého bratra, který byl zabit na ulici za bílého dne doslova před očima kolemjdoucích. Byl to mladý chlapec a zabili ho, protože se postavil režimu a diktatuře. Když jsem přijel do Evropy, nemyslel jsem si, že tady zůstanu tak dlouho.Máte v úmyslu se vrátit teď, když už je Husajnův režim, který vás vyhnal, minulostí?V srpnu 1976 jsem opustil Irák z politických důvodů. Chtěl bych se vrátit do normálního Iráku, do takové země, v níž má člověk právo na svobodné myšlení, na práci, na občanské svobody, do země, v níž nikdo nemá strach z pronásledování. Ale připusťme, že bych se v této chvíli mohl vrátit. Co by se stalo? Vybudoval jsem si v Polsku postavení a jméno díky dlouholeté práci. Kdybych se vrátil, všechno bych ztratil.Nevypuknou po svržení Husajnova režimu v Iráku boje mezi šíity a sunnity?Jsem přesvědčen o tom, že k tomu nedojde. Takové obavy šíří především Husajnovi stoupenci. Chtějí přesvědčit lidi, že pouze Husajn může pevnou rukou vládnout Iráčanům, a když tomu tak nebude, dojde v zemi k bratrovražedné válce. Ale ani na kurdském území, které Husajn nekontroloval, k žádným bojům Kurdů se šíity a sunnity nedocházelo.Američané slibovali, že po Husajnově svržení bude Irák demokratickou zemí. Domníváte se, že demokracie v euroamerickém smyslu je v arabské zemi uskutečnitelná?

Převážná část politických uprchlíků z Blízkého východu hledá azyl především v západní Evropě. Proč jste zůstal v Polsku?To je dost složitá a zároveň jednoduchá záležitost. Na začátku jsem neměl v úmyslu si vybrat Polsko. Šlo doslova o náhodu. Přijel jsem v roce 1976 z Iráku jako turista přes Turecko a několik evropských zemí, mimo jiné jsem cestoval přes Prahu. Dojel jsem do Varšavy, kde jsem nějakou dobu zůstal s tím, že pojedu dále do Německa. V Polsku jsem však dostal stipendium, které mi umožnilo pokračovat ve studiích. Druhou příčinou je to, že nejsem zlatokop, ale považuji se za člověka spojeného především s kulturou a její duchovní stránkou. Myslel jsem si, že v kultuře zemí, jako je Polsko, bych našel právě ten duchovní element. Proč jsem si nevybral Moskvu nebo Západ? Protože jsem si myslel, že země střední Evropy, které jsou sice malé, ale zároveň kulturně velmi vyspělé, mi mohou poskytnout především duchovní ochranu. Posléze jsem měl možnost Polsko opustit a odejít například do USA nebo do Anglie, ale nechtěl jsem být další nulou v takovém nekonečném množství emigrantů. Irák má kolem dvaceti miliónů obyvatel a ve vyhnanství žijí tři až čtyři milióny Iráčanů. Nejsou to ekonomičtí emigranti, ale především lidé deportovaní nebo političtí či náboženští utečenci. V iráckém právu posledních dvaceti let co třetí paragraf, to trest smrti. Se zpožděním jsem se také dověděl o smrti svého bratra, který byl zabit na ulici za bílého dne doslova před očima kolemjdoucích. Byl to mladý chlapec a zabili ho, protože se postavil režimu a diktatuře. Když jsem přijel do Evropy, nemyslel jsem si, že tady zůstanu tak dlouho.Máte v úmyslu se vrátit teď, když už je Husajnův režim, který vás vyhnal, minulostí?V srpnu 1976 jsem opustil Irák z politických důvodů. Chtěl bych se vrátit do normálního Iráku, do takové země, v níž má člověk právo na svobodné myšlení, na práci, na občanské svobody, do země, v níž nikdo nemá strach z pronásledování. Ale připusťme, že bych se v této chvíli mohl vrátit. Co by se stalo? Vybudoval jsem si v Polsku postavení a jméno díky dlouholeté práci. Kdybych se vrátil, všechno bych ztratil.Nevypuknou po svržení Husajnova režimu v Iráku boje mezi šíity a sunnity?Jsem přesvědčen o tom, že k tomu nedojde. Takové obavy šíří především Husajnovi stoupenci. Chtějí přesvědčit lidi, že pouze Husajn může pevnou rukou vládnout Iráčanům, a když tomu tak nebude, dojde v zemi k bratrovražedné válce. Ale ani na kurdském území, které Husajn nekontroloval, k žádným bojům Kurdů se šíity a sunnity nedocházelo.Američané slibovali, že po Husajnově svržení bude Irák demokratickou zemí. Domníváte se, že demokracie v euroamerickém smyslu je v arabské zemi uskutečnitelná?Skutečně neexistuje arabská země, v níž by byly respektovány demokratické zásady a práva. Avšak tentokrát se Američané nepletou, když tvrdí, že v Iráku demokracie možná je. Irák je státem představujícím doslova mozaiku různých tradic, etnických a náboženských skupin. Tato různorodost ale nikdy nepůsobila destruktivně. Naopak - učila lidi úctě k jinakosti. Tuto šanci je třeba využít a demokracii zavést. Musíme však být velmi trpěliví, neboť demokracie se nedá vybudovat ze dne na den.

Převážná část politických uprchlíků z Blízkého východu hledá azyl především v západní Evropě. Proč jste zůstal v Polsku?To je dost složitá a zároveň jednoduchá záležitost. Na začátku jsem neměl v úmyslu si vybrat Polsko. Šlo doslova o náhodu. Přijel jsem v roce 1976 z Iráku jako turista přes Turecko a několik evropských zemí, mimo jiné jsem cestoval přes Prahu. Dojel jsem do Varšavy, kde jsem nějakou dobu zůstal s tím, že pojedu dále do Německa. V Polsku jsem však dostal stipendium, které mi umožnilo pokračovat ve studiích. Druhou příčinou je to, že nejsem zlatokop, ale považuji se za člověka spojeného především s kulturou a její duchovní stránkou. Myslel jsem si, že v kultuře zemí, jako je Polsko, bych našel právě ten duchovní element. Proč jsem si nevybral Moskvu nebo Západ? Protože jsem si myslel, že země střední Evropy, které jsou sice malé, ale zároveň kulturně velmi vyspělé, mi mohou poskytnout především duchovní ochranu. Posléze jsem měl možnost Polsko opustit a odejít například do USA nebo do Anglie, ale nechtěl jsem být další nulou v takovém nekonečném množství emigrantů. Irák má kolem dvaceti miliónů obyvatel a ve vyhnanství žijí tři až čtyři milióny Iráčanů. Nejsou to ekonomičtí emigranti, ale především lidé deportovaní nebo političtí či náboženští utečenci. V iráckém právu posledních dvaceti let co třetí paragraf, to trest smrti. Se zpožděním jsem se také dověděl o smrti svého bratra, který byl zabit na ulici za bílého dne doslova před očima kolemjdoucích. Byl to mladý chlapec a zabili ho, protože se postavil režimu a diktatuře. Když jsem přijel do Evropy, nemyslel jsem si, že tady zůstanu tak dlouho.Máte v úmyslu se vrátit teď, když už je Husajnův režim, který vás vyhnal, minulostí?V srpnu 1976 jsem opustil Irák z politických důvodů. Chtěl bych se vrátit do normálního Iráku, do takové země, v níž má člověk právo na svobodné myšlení, na práci, na občanské svobody, do země, v níž nikdo nemá strach z pronásledování. Ale připusťme, že bych se v této chvíli mohl vrátit. Co by se stalo? Vybudoval jsem si v Polsku postavení a jméno díky dlouholeté práci. Kdybych se vrátil, všechno bych ztratil.Nevypuknou po svržení Husajnova režimu v Iráku boje mezi šíity a sunnity?Jsem přesvědčen o tom, že k tomu nedojde. Takové obavy šíří především Husajnovi stoupenci. Chtějí přesvědčit lidi, že pouze Husajn může pevnou rukou vládnout Iráčanům, a když tomu tak nebude, dojde v zemi k bratrovražedné válce. Ale ani na kurdském území, které Husajn nekontroloval, k žádným bojům Kurdů se šíity a sunnity nedocházelo.Američané slibovali, že po Husajnově svržení bude Irák demokratickou zemí. Domníváte se, že demokracie v euroamerickém smyslu je v arabské zemi uskutečnitelná?Skutečně neexistuje arabská země, v níž by byly respektovány demokratické zásady a práva. Avšak tentokrát se Američané nepletou, když tvrdí, že v Iráku demokracie možná je. Irák je státem představujícím doslova mozaiku různých tradic, etnických a náboženských skupin. Tato různorodost ale nikdy nepůsobila destruktivně. Naopak - učila lidi úctě k jinakosti. Tuto šanci je třeba využít a demokracii zavést. Musíme však být velmi trpěliví, neboť demokracie se nedá vybudovat ze dne na den.Iráčany rozděluje problém americké přítomnosti v zemi.

Převážná část politických uprchlíků z Blízkého východu hledá azyl především v západní Evropě. Proč jste zůstal v Polsku?To je dost složitá a zároveň jednoduchá záležitost. Na začátku jsem neměl v úmyslu si vybrat Polsko. Šlo doslova o náhodu. Přijel jsem v roce 1976 z Iráku jako turista přes Turecko a několik evropských zemí, mimo jiné jsem cestoval přes Prahu. Dojel jsem do Varšavy, kde jsem nějakou dobu zůstal s tím, že pojedu dále do Německa. V Polsku jsem však dostal stipendium, které mi umožnilo pokračovat ve studiích. Druhou příčinou je to, že nejsem zlatokop, ale považuji se za člověka spojeného především s kulturou a její duchovní stránkou. Myslel jsem si, že v kultuře zemí, jako je Polsko, bych našel právě ten duchovní element. Proč jsem si nevybral Moskvu nebo Západ? Protože jsem si myslel, že země střední Evropy, které jsou sice malé, ale zároveň kulturně velmi vyspělé, mi mohou poskytnout především duchovní ochranu. Posléze jsem měl možnost Polsko opustit a odejít například do USA nebo do Anglie, ale nechtěl jsem být další nulou v takovém nekonečném množství emigrantů. Irák má kolem dvaceti miliónů obyvatel a ve vyhnanství žijí tři až čtyři milióny Iráčanů. Nejsou to ekonomičtí emigranti, ale především lidé deportovaní nebo političtí či náboženští utečenci. V iráckém právu posledních dvaceti let co třetí paragraf, to trest smrti. Se zpožděním jsem se také dověděl o smrti svého bratra, který byl zabit na ulici za bílého dne doslova před očima kolemjdoucích. Byl to mladý chlapec a zabili ho, protože se postavil režimu a diktatuře. Když jsem přijel do Evropy, nemyslel jsem si, že tady zůstanu tak dlouho.Máte v úmyslu se vrátit teď, když už je Husajnův režim, který vás vyhnal, minulostí?V srpnu 1976 jsem opustil Irák z politických důvodů. Chtěl bych se vrátit do normálního Iráku, do takové země, v níž má člověk právo na svobodné myšlení, na práci, na občanské svobody, do země, v níž nikdo nemá strach z pronásledování. Ale připusťme, že bych se v této chvíli mohl vrátit. Co by se stalo? Vybudoval jsem si v Polsku postavení a jméno díky dlouholeté práci. Kdybych se vrátil, všechno bych ztratil.Nevypuknou po svržení Husajnova režimu v Iráku boje mezi šíity a sunnity?Jsem přesvědčen o tom, že k tomu nedojde. Takové obavy šíří především Husajnovi stoupenci. Chtějí přesvědčit lidi, že pouze Husajn může pevnou rukou vládnout Iráčanům, a když tomu tak nebude, dojde v zemi k bratrovražedné válce. Ale ani na kurdském území, které Husajn nekontroloval, k žádným bojům Kurdů se šíity a sunnity nedocházelo.Američané slibovali, že po Husajnově svržení bude Irák demokratickou zemí. Domníváte se, že demokracie v euroamerickém smyslu je v arabské zemi uskutečnitelná?Skutečně neexistuje arabská země, v níž by byly respektovány demokratické zásady a práva. Avšak tentokrát se Američané nepletou, když tvrdí, že v Iráku demokracie možná je. Irák je státem představujícím doslova mozaiku různých tradic, etnických a náboženských skupin. Tato různorodost ale nikdy nepůsobila destruktivně. Naopak - učila lidi úctě k jinakosti. Tuto šanci je třeba využít a demokracii zavést. Musíme však být velmi trpěliví, neboť demokracie se nedá vybudovat ze dne na den.Iráčany rozděluje problém americké přítomnosti v zemi.Jistě. V Iráku se obyvatelstvo teď dělí do dvou názorových táborů - jeden se domnívá, že Američané musí okamžitě zemi opustit. Jeho stoupenci patří v 99 % ke svrženému režimu. Druhý tábor požaduje jejich odchod až po čase, soudí, že není možné po svržení diktatury okamžitě zavést pořádek. Musí se tak stát pod dohledem někoho, kdo disponuje reálnou mocí. Kromě toho by sami Iráčané svrhnout Husajna nedokázali. Intervence Američanů byla jedinou šancí, jak zkrátit toto utrpení.

Převážná část politických uprchlíků z Blízkého východu hledá azyl především v západní Evropě. Proč jste zůstal v Polsku?To je dost složitá a zároveň jednoduchá záležitost. Na začátku jsem neměl v úmyslu si vybrat Polsko. Šlo doslova o náhodu. Přijel jsem v roce 1976 z Iráku jako turista přes Turecko a několik evropských zemí, mimo jiné jsem cestoval přes Prahu. Dojel jsem do Varšavy, kde jsem nějakou dobu zůstal s tím, že pojedu dále do Německa. V Polsku jsem však dostal stipendium, které mi umožnilo pokračovat ve studiích. Druhou příčinou je to, že nejsem zlatokop, ale považuji se za člověka spojeného především s kulturou a její duchovní stránkou. Myslel jsem si, že v kultuře zemí, jako je Polsko, bych našel právě ten duchovní element. Proč jsem si nevybral Moskvu nebo Západ? Protože jsem si myslel, že země střední Evropy, které jsou sice malé, ale zároveň kulturně velmi vyspělé, mi mohou poskytnout především duchovní ochranu. Posléze jsem měl možnost Polsko opustit a odejít například do USA nebo do Anglie, ale nechtěl jsem být další nulou v takovém nekonečném množství emigrantů. Irák má kolem dvaceti miliónů obyvatel a ve vyhnanství žijí tři až čtyři milióny Iráčanů. Nejsou to ekonomičtí emigranti, ale především lidé deportovaní nebo političtí či náboženští utečenci. V iráckém právu posledních dvaceti let co třetí paragraf, to trest smrti. Se zpožděním jsem se také dověděl o smrti svého bratra, který byl zabit na ulici za bílého dne doslova před očima kolemjdoucích. Byl to mladý chlapec a zabili ho, protože se postavil režimu a diktatuře. Když jsem přijel do Evropy, nemyslel jsem si, že tady zůstanu tak dlouho.Máte v úmyslu se vrátit teď, když už je Husajnův režim, který vás vyhnal, minulostí?V srpnu 1976 jsem opustil Irák z politických důvodů. Chtěl bych se vrátit do normálního Iráku, do takové země, v níž má člověk právo na svobodné myšlení, na práci, na občanské svobody, do země, v níž nikdo nemá strach z pronásledování. Ale připusťme, že bych se v této chvíli mohl vrátit. Co by se stalo? Vybudoval jsem si v Polsku postavení a jméno díky dlouholeté práci. Kdybych se vrátil, všechno bych ztratil.Nevypuknou po svržení Husajnova režimu v Iráku boje mezi šíity a sunnity?Jsem přesvědčen o tom, že k tomu nedojde. Takové obavy šíří především Husajnovi stoupenci. Chtějí přesvědčit lidi, že pouze Husajn může pevnou rukou vládnout Iráčanům, a když tomu tak nebude, dojde v zemi k bratrovražedné válce. Ale ani na kurdském území, které Husajn nekontroloval, k žádným bojům Kurdů se šíity a sunnity nedocházelo.Američané slibovali, že po Husajnově svržení bude Irák demokratickou zemí. Domníváte se, že demokracie v euroamerickém smyslu je v arabské zemi uskutečnitelná?Skutečně neexistuje arabská země, v níž by byly respektovány demokratické zásady a práva. Avšak tentokrát se Američané nepletou, když tvrdí, že v Iráku demokracie možná je. Irák je státem představujícím doslova mozaiku různých tradic, etnických a náboženských skupin. Tato různorodost ale nikdy nepůsobila destruktivně. Naopak - učila lidi úctě k jinakosti. Tuto šanci je třeba využít a demokracii zavést. Musíme však být velmi trpěliví, neboť demokracie se nedá vybudovat ze dne na den.Iráčany rozděluje problém americké přítomnosti v zemi.Jistě. V Iráku se obyvatelstvo teď dělí do dvou názorových táborů - jeden se domnívá, že Američané musí okamžitě zemi opustit. Jeho stoupenci patří v 99 % ke svrženému režimu. Druhý tábor požaduje jejich odchod až po čase, soudí, že není možné po svržení diktatury okamžitě zavést pořádek. Musí se tak stát pod dohledem někoho, kdo disponuje reálnou mocí. Kromě toho by sami Iráčané svrhnout Husajna nedokázali. Intervence Američanů byla jedinou šancí, jak zkrátit toto utrpení.Domníváte se, že nejednotná, vzájemně znesvářená irácká opozice bude schopna v Iráku efektivně vládnout?

Převážná část politických uprchlíků z Blízkého východu hledá azyl především v západní Evropě. Proč jste zůstal v Polsku?To je dost složitá a zároveň jednoduchá záležitost. Na začátku jsem neměl v úmyslu si vybrat Polsko. Šlo doslova o náhodu. Přijel jsem v roce 1976 z Iráku jako turista přes Turecko a několik evropských zemí, mimo jiné jsem cestoval přes Prahu. Dojel jsem do Varšavy, kde jsem nějakou dobu zůstal s tím, že pojedu dále do Německa. V Polsku jsem však dostal stipendium, které mi umožnilo pokračovat ve studiích. Druhou příčinou je to, že nejsem zlatokop, ale považuji se za člověka spojeného především s kulturou a její duchovní stránkou. Myslel jsem si, že v kultuře zemí, jako je Polsko, bych našel právě ten duchovní element. Proč jsem si nevybral Moskvu nebo Západ? Protože jsem si myslel, že země střední Evropy, které jsou sice malé, ale zároveň kulturně velmi vyspělé, mi mohou poskytnout především duchovní ochranu. Posléze jsem měl možnost Polsko opustit a odejít například do USA nebo do Anglie, ale nechtěl jsem být další nulou v takovém nekonečném množství emigrantů. Irák má kolem dvaceti miliónů obyvatel a ve vyhnanství žijí tři až čtyři milióny Iráčanů. Nejsou to ekonomičtí emigranti, ale především lidé deportovaní nebo političtí či náboženští utečenci. V iráckém právu posledních dvaceti let co třetí paragraf, to trest smrti. Se zpožděním jsem se také dověděl o smrti svého bratra, který byl zabit na ulici za bílého dne doslova před očima kolemjdoucích. Byl to mladý chlapec a zabili ho, protože se postavil režimu a diktatuře. Když jsem přijel do Evropy, nemyslel jsem si, že tady zůstanu tak dlouho.Máte v úmyslu se vrátit teď, když už je Husajnův režim, který vás vyhnal, minulostí?V srpnu 1976 jsem opustil Irák z politických důvodů. Chtěl bych se vrátit do normálního Iráku, do takové země, v níž má člověk právo na svobodné myšlení, na práci, na občanské svobody, do země, v níž nikdo nemá strach z pronásledování. Ale připusťme, že bych se v této chvíli mohl vrátit. Co by se stalo? Vybudoval jsem si v Polsku postavení a jméno díky dlouholeté práci. Kdybych se vrátil, všechno bych ztratil.Nevypuknou po svržení Husajnova režimu v Iráku boje mezi šíity a sunnity?Jsem přesvědčen o tom, že k tomu nedojde. Takové obavy šíří především Husajnovi stoupenci. Chtějí přesvědčit lidi, že pouze Husajn může pevnou rukou vládnout Iráčanům, a když tomu tak nebude, dojde v zemi k bratrovražedné válce. Ale ani na kurdském území, které Husajn nekontroloval, k žádným bojům Kurdů se šíity a sunnity nedocházelo.Američané slibovali, že po Husajnově svržení bude Irák demokratickou zemí. Domníváte se, že demokracie v euroamerickém smyslu je v arabské zemi uskutečnitelná?Skutečně neexistuje arabská země, v níž by byly respektovány demokratické zásady a práva. Avšak tentokrát se Američané nepletou, když tvrdí, že v Iráku demokracie možná je. Irák je státem představujícím doslova mozaiku různých tradic, etnických a náboženských skupin. Tato různorodost ale nikdy nepůsobila destruktivně. Naopak - učila lidi úctě k jinakosti. Tuto šanci je třeba využít a demokracii zavést. Musíme však být velmi trpěliví, neboť demokracie se nedá vybudovat ze dne na den.Iráčany rozděluje problém americké přítomnosti v zemi.Jistě. V Iráku se obyvatelstvo teď dělí do dvou názorových táborů - jeden se domnívá, že Američané musí okamžitě zemi opustit. Jeho stoupenci patří v 99 % ke svrženému režimu. Druhý tábor požaduje jejich odchod až po čase, soudí, že není možné po svržení diktatury okamžitě zavést pořádek. Musí se tak stát pod dohledem někoho, kdo disponuje reálnou mocí. Kromě toho by sami Iráčané svrhnout Husajna nedokázali. Intervence Američanů byla jedinou šancí, jak zkrátit toto utrpení.Domníváte se, že nejednotná, vzájemně znesvářená irácká opozice bude schopna v Iráku efektivně vládnout?Irák je minimálně na jeden rok závislý na Bremerově správě. Dnes usilujeme o vznik irácké vlády a návrat k normálnímu životu. Můj národ je však trpělivý a odhodlaný a nikdy okupaci netoleroval. Američané musí v zemi umožnit vznik vlády, ústavy, pomáhat oddělení státu od náboženských struktur. Irák by se měl stát vzorem pro všechny státy v oblasti. Jenom na tom se může zakládat vítězství USA a úspěch iráckého národa.

Převážná část politických uprchlíků z Blízkého východu hledá azyl především v západní Evropě. Proč jste zůstal v Polsku?To je dost složitá a zároveň jednoduchá záležitost. Na začátku jsem neměl v úmyslu si vybrat Polsko. Šlo doslova o náhodu. Přijel jsem v roce 1976 z Iráku jako turista přes Turecko a několik evropských zemí, mimo jiné jsem cestoval přes Prahu. Dojel jsem do Varšavy, kde jsem nějakou dobu zůstal s tím, že pojedu dále do Německa. V Polsku jsem však dostal stipendium, které mi umožnilo pokračovat ve studiích. Druhou příčinou je to, že nejsem zlatokop, ale považuji se za člověka spojeného především s kulturou a její duchovní stránkou. Myslel jsem si, že v kultuře zemí, jako je Polsko, bych našel právě ten duchovní element. Proč jsem si nevybral Moskvu nebo Západ? Protože jsem si myslel, že země střední Evropy, které jsou sice malé, ale zároveň kulturně velmi vyspělé, mi mohou poskytnout především duchovní ochranu. Posléze jsem měl možnost Polsko opustit a odejít například do USA nebo do Anglie, ale nechtěl jsem být další nulou v takovém nekonečném množství emigrantů. Irák má kolem dvaceti miliónů obyvatel a ve vyhnanství žijí tři až čtyři milióny Iráčanů. Nejsou to ekonomičtí emigranti, ale především lidé deportovaní nebo političtí či náboženští utečenci. V iráckém právu posledních dvaceti let co třetí paragraf, to trest smrti. Se zpožděním jsem se také dověděl o smrti svého bratra, který byl zabit na ulici za bílého dne doslova před očima kolemjdoucích. Byl to mladý chlapec a zabili ho, protože se postavil režimu a diktatuře. Když jsem přijel do Evropy, nemyslel jsem si, že tady zůstanu tak dlouho.Máte v úmyslu se vrátit teď, když už je Husajnův režim, který vás vyhnal, minulostí?V srpnu 1976 jsem opustil Irák z politických důvodů. Chtěl bych se vrátit do normálního Iráku, do takové země, v níž má člověk právo na svobodné myšlení, na práci, na občanské svobody, do země, v níž nikdo nemá strach z pronásledování. Ale připusťme, že bych se v této chvíli mohl vrátit. Co by se stalo? Vybudoval jsem si v Polsku postavení a jméno díky dlouholeté práci. Kdybych se vrátil, všechno bych ztratil.Nevypuknou po svržení Husajnova režimu v Iráku boje mezi šíity a sunnity?Jsem přesvědčen o tom, že k tomu nedojde. Takové obavy šíří především Husajnovi stoupenci. Chtějí přesvědčit lidi, že pouze Husajn může pevnou rukou vládnout Iráčanům, a když tomu tak nebude, dojde v zemi k bratrovražedné válce. Ale ani na kurdském území, které Husajn nekontroloval, k žádným bojům Kurdů se šíity a sunnity nedocházelo.Američané slibovali, že po Husajnově svržení bude Irák demokratickou zemí. Domníváte se, že demokracie v euroamerickém smyslu je v arabské zemi uskutečnitelná?Skutečně neexistuje arabská země, v níž by byly respektovány demokratické zásady a práva. Avšak tentokrát se Američané nepletou, když tvrdí, že v Iráku demokracie možná je. Irák je státem představujícím doslova mozaiku různých tradic, etnických a náboženských skupin. Tato různorodost ale nikdy nepůsobila destruktivně. Naopak - učila lidi úctě k jinakosti. Tuto šanci je třeba využít a demokracii zavést. Musíme však být velmi trpěliví, neboť demokracie se nedá vybudovat ze dne na den.Iráčany rozděluje problém americké přítomnosti v zemi.Jistě. V Iráku se obyvatelstvo teď dělí do dvou názorových táborů - jeden se domnívá, že Američané musí okamžitě zemi opustit. Jeho stoupenci patří v 99 % ke svrženému režimu. Druhý tábor požaduje jejich odchod až po čase, soudí, že není možné po svržení diktatury okamžitě zavést pořádek. Musí se tak stát pod dohledem někoho, kdo disponuje reálnou mocí. Kromě toho by sami Iráčané svrhnout Husajna nedokázali. Intervence Američanů byla jedinou šancí, jak zkrátit toto utrpení.Domníváte se, že nejednotná, vzájemně znesvářená irácká opozice bude schopna v Iráku efektivně vládnout?Irák je minimálně na jeden rok závislý na Bremerově správě. Dnes usilujeme o vznik irácké vlády a návrat k normálnímu životu. Můj národ je však trpělivý a odhodlaný a nikdy okupaci netoleroval. Američané musí v zemi umožnit vznik vlády, ústavy, pomáhat oddělení státu od náboženských struktur. Irák by se měl stát vzorem pro všechny státy v oblasti. Jenom na tom se může zakládat vítězství USA a úspěch iráckého národa.Jste dnes uznávaným básníkem jak v Polsku, které vám poskytlo azyl, tak v zahraničí. Čím je pro vás poezie?

Převážná část politických uprchlíků z Blízkého východu hledá azyl především v západní Evropě. Proč jste zůstal v Polsku?To je dost složitá a zároveň jednoduchá záležitost. Na začátku jsem neměl v úmyslu si vybrat Polsko. Šlo doslova o náhodu. Přijel jsem v roce 1976 z Iráku jako turista přes Turecko a několik evropských zemí, mimo jiné jsem cestoval přes Prahu. Dojel jsem do Varšavy, kde jsem nějakou dobu zůstal s tím, že pojedu dále do Německa. V Polsku jsem však dostal stipendium, které mi umožnilo pokračovat ve studiích. Druhou příčinou je to, že nejsem zlatokop, ale považuji se za člověka spojeného především s kulturou a její duchovní stránkou. Myslel jsem si, že v kultuře zemí, jako je Polsko, bych našel právě ten duchovní element. Proč jsem si nevybral Moskvu nebo Západ? Protože jsem si myslel, že země střední Evropy, které jsou sice malé, ale zároveň kulturně velmi vyspělé, mi mohou poskytnout především duchovní ochranu. Posléze jsem měl možnost Polsko opustit a odejít například do USA nebo do Anglie, ale nechtěl jsem být další nulou v takovém nekonečném množství emigrantů. Irák má kolem dvaceti miliónů obyvatel a ve vyhnanství žijí tři až čtyři milióny Iráčanů. Nejsou to ekonomičtí emigranti, ale především lidé deportovaní nebo političtí či náboženští utečenci. V iráckém právu posledních dvaceti let co třetí paragraf, to trest smrti. Se zpožděním jsem se také dověděl o smrti svého bratra, který byl zabit na ulici za bílého dne doslova před očima kolemjdoucích. Byl to mladý chlapec a zabili ho, protože se postavil režimu a diktatuře. Když jsem přijel do Evropy, nemyslel jsem si, že tady zůstanu tak dlouho.Máte v úmyslu se vrátit teď, když už je Husajnův režim, který vás vyhnal, minulostí?V srpnu 1976 jsem opustil Irák z politických důvodů. Chtěl bych se vrátit do normálního Iráku, do takové země, v níž má člověk právo na svobodné myšlení, na práci, na občanské svobody, do země, v níž nikdo nemá strach z pronásledování. Ale připusťme, že bych se v této chvíli mohl vrátit. Co by se stalo? Vybudoval jsem si v Polsku postavení a jméno díky dlouholeté práci. Kdybych se vrátil, všechno bych ztratil.Nevypuknou po svržení Husajnova režimu v Iráku boje mezi šíity a sunnity?Jsem přesvědčen o tom, že k tomu nedojde. Takové obavy šíří především Husajnovi stoupenci. Chtějí přesvědčit lidi, že pouze Husajn může pevnou rukou vládnout Iráčanům, a když tomu tak nebude, dojde v zemi k bratrovražedné válce. Ale ani na kurdském území, které Husajn nekontroloval, k žádným bojům Kurdů se šíity a sunnity nedocházelo.Američané slibovali, že po Husajnově svržení bude Irák demokratickou zemí. Domníváte se, že demokracie v euroamerickém smyslu je v arabské zemi uskutečnitelná?Skutečně neexistuje arabská země, v níž by byly respektovány demokratické zásady a práva. Avšak tentokrát se Američané nepletou, když tvrdí, že v Iráku demokracie možná je. Irák je státem představujícím doslova mozaiku různých tradic, etnických a náboženských skupin. Tato různorodost ale nikdy nepůsobila destruktivně. Naopak - učila lidi úctě k jinakosti. Tuto šanci je třeba využít a demokracii zavést. Musíme však být velmi trpěliví, neboť demokracie se nedá vybudovat ze dne na den.Iráčany rozděluje problém americké přítomnosti v zemi.Jistě. V Iráku se obyvatelstvo teď dělí do dvou názorových táborů - jeden se domnívá, že Američané musí okamžitě zemi opustit. Jeho stoupenci patří v 99 % ke svrženému režimu. Druhý tábor požaduje jejich odchod až po čase, soudí, že není možné po svržení diktatury okamžitě zavést pořádek. Musí se tak stát pod dohledem někoho, kdo disponuje reálnou mocí. Kromě toho by sami Iráčané svrhnout Husajna nedokázali. Intervence Američanů byla jedinou šancí, jak zkrátit toto utrpení.Domníváte se, že nejednotná, vzájemně znesvářená irácká opozice bude schopna v Iráku efektivně vládnout?Irák je minimálně na jeden rok závislý na Bremerově správě. Dnes usilujeme o vznik irácké vlády a návrat k normálnímu životu. Můj národ je však trpělivý a odhodlaný a nikdy okupaci netoleroval. Američané musí v zemi umožnit vznik vlády, ústavy, pomáhat oddělení státu od náboženských struktur. Irák by se měl stát vzorem pro všechny státy v oblasti. Jenom na tom se může zakládat vítězství USA a úspěch iráckého národa.Jste dnes uznávaným básníkem jak v Polsku, které vám poskytlo azyl, tak v zahraničí. Čím je pro vás poezie?Poezie je pro mne záchranou. Vždy pro mne představovala zároveň oázu klidu i neklid. Zachraňovala mne před pochybnostmi, krutostí, učila mne pokoře a odpovědnosti, přinášela důvěru a naději. Poezie ke mně přišla sama v nejtěžších okamžicích mého života. Díky ní mám právo říkat to, co cítím.

Převážná část politických uprchlíků z Blízkého východu hledá azyl především v západní Evropě. Proč jste zůstal v Polsku?To je dost složitá a zároveň jednoduchá záležitost. Na začátku jsem neměl v úmyslu si vybrat Polsko. Šlo doslova o náhodu. Přijel jsem v roce 1976 z Iráku jako turista přes Turecko a několik evropských zemí, mimo jiné jsem cestoval přes Prahu. Dojel jsem do Varšavy, kde jsem nějakou dobu zůstal s tím, že pojedu dále do Německa. V Polsku jsem však dostal stipendium, které mi umožnilo pokračovat ve studiích. Druhou příčinou je to, že nejsem zlatokop, ale považuji se za člověka spojeného především s kulturou a její duchovní stránkou. Myslel jsem si, že v kultuře zemí, jako je Polsko, bych našel právě ten duchovní element. Proč jsem si nevybral Moskvu nebo Západ? Protože jsem si myslel, že země střední Evropy, které jsou sice malé, ale zároveň kulturně velmi vyspělé, mi mohou poskytnout především duchovní ochranu. Posléze jsem měl možnost Polsko opustit a odejít například do USA nebo do Anglie, ale nechtěl jsem být další nulou v takovém nekonečném množství emigrantů. Irák má kolem dvaceti miliónů obyvatel a ve vyhnanství žijí tři až čtyři milióny Iráčanů. Nejsou to ekonomičtí emigranti, ale především lidé deportovaní nebo političtí či náboženští utečenci. V iráckém právu posledních dvaceti let co třetí paragraf, to trest smrti. Se zpožděním jsem se také dověděl o smrti svého bratra, který byl zabit na ulici za bílého dne doslova před očima kolemjdoucích. Byl to mladý chlapec a zabili ho, protože se postavil režimu a diktatuře. Když jsem přijel do Evropy, nemyslel jsem si, že tady zůstanu tak dlouho.Máte v úmyslu se vrátit teď, když už je Husajnův režim, který vás vyhnal, minulostí?V srpnu 1976 jsem opustil Irák z politických důvodů. Chtěl bych se vrátit do normálního Iráku, do takové země, v níž má člověk právo na svobodné myšlení, na práci, na občanské svobody, do země, v níž nikdo nemá strach z pronásledování. Ale připusťme, že bych se v této chvíli mohl vrátit. Co by se stalo? Vybudoval jsem si v Polsku postavení a jméno díky dlouholeté práci. Kdybych se vrátil, všechno bych ztratil.Nevypuknou po svržení Husajnova režimu v Iráku boje mezi šíity a sunnity?Jsem přesvědčen o tom, že k tomu nedojde. Takové obavy šíří především Husajnovi stoupenci. Chtějí přesvědčit lidi, že pouze Husajn může pevnou rukou vládnout Iráčanům, a když tomu tak nebude, dojde v zemi k bratrovražedné válce. Ale ani na kurdském území, které Husajn nekontroloval, k žádným bojům Kurdů se šíity a sunnity nedocházelo.Američané slibovali, že po Husajnově svržení bude Irák demokratickou zemí. Domníváte se, že demokracie v euroamerickém smyslu je v arabské zemi uskutečnitelná?Skutečně neexistuje arabská země, v níž by byly respektovány demokratické zásady a práva. Avšak tentokrát se Američané nepletou, když tvrdí, že v Iráku demokracie možná je. Irák je státem představujícím doslova mozaiku různých tradic, etnických a náboženských skupin. Tato různorodost ale nikdy nepůsobila destruktivně. Naopak - učila lidi úctě k jinakosti. Tuto šanci je třeba využít a demokracii zavést. Musíme však být velmi trpěliví, neboť demokracie se nedá vybudovat ze dne na den.Iráčany rozděluje problém americké přítomnosti v zemi.Jistě. V Iráku se obyvatelstvo teď dělí do dvou názorových táborů - jeden se domnívá, že Američané musí okamžitě zemi opustit. Jeho stoupenci patří v 99 % ke svrženému režimu. Druhý tábor požaduje jejich odchod až po čase, soudí, že není možné po svržení diktatury okamžitě zavést pořádek. Musí se tak stát pod dohledem někoho, kdo disponuje reálnou mocí. Kromě toho by sami Iráčané svrhnout Husajna nedokázali. Intervence Američanů byla jedinou šancí, jak zkrátit toto utrpení.Domníváte se, že nejednotná, vzájemně znesvářená irácká opozice bude schopna v Iráku efektivně vládnout?Irák je minimálně na jeden rok závislý na Bremerově správě. Dnes usilujeme o vznik irácké vlády a návrat k normálnímu životu. Můj národ je však trpělivý a odhodlaný a nikdy okupaci netoleroval. Američané musí v zemi umožnit vznik vlády, ústavy, pomáhat oddělení státu od náboženských struktur. Irák by se měl stát vzorem pro všechny státy v oblasti. Jenom na tom se může zakládat vítězství USA a úspěch iráckého národa.Jste dnes uznávaným básníkem jak v Polsku, které vám poskytlo azyl, tak v zahraničí. Čím je pro vás poezie?Poezie je pro mne záchranou. Vždy pro mne představovala zároveň oázu klidu i neklid. Zachraňovala mne před pochybnostmi, krutostí, učila mne pokoře a odpovědnosti, přinášela důvěru a naději. Poezie ke mně přišla sama v nejtěžších okamžicích mého života. Díky ní mám právo říkat to, co cítím.V měsíčníku Zwrót vás charakterizovali jako bývalého marxistu, nyní metafyzika a surrealistu. Co mělo na váš pohled na svět a také na estetiku vliv?

Převážná část politických uprchlíků z Blízkého východu hledá azyl především v západní Evropě. Proč jste zůstal v Polsku?To je dost složitá a zároveň jednoduchá záležitost. Na začátku jsem neměl v úmyslu si vybrat Polsko. Šlo doslova o náhodu. Přijel jsem v roce 1976 z Iráku jako turista přes Turecko a několik evropských zemí, mimo jiné jsem cestoval přes Prahu. Dojel jsem do Varšavy, kde jsem nějakou dobu zůstal s tím, že pojedu dále do Německa. V Polsku jsem však dostal stipendium, které mi umožnilo pokračovat ve studiích. Druhou příčinou je to, že nejsem zlatokop, ale považuji se za člověka spojeného především s kulturou a její duchovní stránkou. Myslel jsem si, že v kultuře zemí, jako je Polsko, bych našel právě ten duchovní element. Proč jsem si nevybral Moskvu nebo Západ? Protože jsem si myslel, že země střední Evropy, které jsou sice malé, ale zároveň kulturně velmi vyspělé, mi mohou poskytnout především duchovní ochranu. Posléze jsem měl možnost Polsko opustit a odejít například do USA nebo do Anglie, ale nechtěl jsem být další nulou v takovém nekonečném množství emigrantů. Irák má kolem dvaceti miliónů obyvatel a ve vyhnanství žijí tři až čtyři milióny Iráčanů. Nejsou to ekonomičtí emigranti, ale především lidé deportovaní nebo političtí či náboženští utečenci. V iráckém právu posledních dvaceti let co třetí paragraf, to trest smrti. Se zpožděním jsem se také dověděl o smrti svého bratra, který byl zabit na ulici za bílého dne doslova před očima kolemjdoucích. Byl to mladý chlapec a zabili ho, protože se postavil režimu a diktatuře. Když jsem přijel do Evropy, nemyslel jsem si, že tady zůstanu tak dlouho.Máte v úmyslu se vrátit teď, když už je Husajnův režim, který vás vyhnal, minulostí?V srpnu 1976 jsem opustil Irák z politických důvodů. Chtěl bych se vrátit do normálního Iráku, do takové země, v níž má člověk právo na svobodné myšlení, na práci, na občanské svobody, do země, v níž nikdo nemá strach z pronásledování. Ale připusťme, že bych se v této chvíli mohl vrátit. Co by se stalo? Vybudoval jsem si v Polsku postavení a jméno díky dlouholeté práci. Kdybych se vrátil, všechno bych ztratil.Nevypuknou po svržení Husajnova režimu v Iráku boje mezi šíity a sunnity?Jsem přesvědčen o tom, že k tomu nedojde. Takové obavy šíří především Husajnovi stoupenci. Chtějí přesvědčit lidi, že pouze Husajn může pevnou rukou vládnout Iráčanům, a když tomu tak nebude, dojde v zemi k bratrovražedné válce. Ale ani na kurdském území, které Husajn nekontroloval, k žádným bojům Kurdů se šíity a sunnity nedocházelo.Američané slibovali, že po Husajnově svržení bude Irák demokratickou zemí. Domníváte se, že demokracie v euroamerickém smyslu je v arabské zemi uskutečnitelná?Skutečně neexistuje arabská země, v níž by byly respektovány demokratické zásady a práva. Avšak tentokrát se Američané nepletou, když tvrdí, že v Iráku demokracie možná je. Irák je státem představujícím doslova mozaiku různých tradic, etnických a náboženských skupin. Tato různorodost ale nikdy nepůsobila destruktivně. Naopak - učila lidi úctě k jinakosti. Tuto šanci je třeba využít a demokracii zavést. Musíme však být velmi trpěliví, neboť demokracie se nedá vybudovat ze dne na den.Iráčany rozděluje problém americké přítomnosti v zemi.Jistě. V Iráku se obyvatelstvo teď dělí do dvou názorových táborů - jeden se domnívá, že Američané musí okamžitě zemi opustit. Jeho stoupenci patří v 99 % ke svrženému režimu. Druhý tábor požaduje jejich odchod až po čase, soudí, že není možné po svržení diktatury okamžitě zavést pořádek. Musí se tak stát pod dohledem někoho, kdo disponuje reálnou mocí. Kromě toho by sami Iráčané svrhnout Husajna nedokázali. Intervence Američanů byla jedinou šancí, jak zkrátit toto utrpení.Domníváte se, že nejednotná, vzájemně znesvářená irácká opozice bude schopna v Iráku efektivně vládnout?Irák je minimálně na jeden rok závislý na Bremerově správě. Dnes usilujeme o vznik irácké vlády a návrat k normálnímu životu. Můj národ je však trpělivý a odhodlaný a nikdy okupaci netoleroval. Američané musí v zemi umožnit vznik vlády, ústavy, pomáhat oddělení státu od náboženských struktur. Irák by se měl stát vzorem pro všechny státy v oblasti. Jenom na tom se může zakládat vítězství USA a úspěch iráckého národa.Jste dnes uznávaným básníkem jak v Polsku, které vám poskytlo azyl, tak v zahraničí. Čím je pro vás poezie?Poezie je pro mne záchranou. Vždy pro mne představovala zároveň oázu klidu i neklid. Zachraňovala mne před pochybnostmi, krutostí, učila mne pokoře a odpovědnosti, přinášela důvěru a naději. Poezie ke mně přišla sama v nejtěžších okamžicích mého života. Díky ní mám právo říkat to, co cítím.V měsíčníku Zwrót vás charakterizovali jako bývalého marxistu, nyní metafyzika a surrealistu. Co mělo na váš pohled na svět a také na estetiku vliv?Začněme možná od toho, že můj otec byl farmář a měl asi dvě stě hektarů pozemků. To není pro evropského socialistu přijatelné. Žili jsme velmi pěkně, v souladu s přírodou a s vlastním svědomím. Ale v roce 1963 došlo v Iráku ke krvavému státnímu převratu. Byly zabity tisíce demokratů, komunistů a vypukly boje v iráckém Kurdistánu. Byl jsem člověkem z bohaté rodiny a náhle jsme zůstali bez půdy, bez prostředků k životu. S rodiči a bratry jsme více než šestnáct let neměli z čeho žít. To mě přivedlo k přemýšlení nad osudy jiných ponižovaných lidí. V té souvislosti jsem neviděl jiné východisko než se orientovat na marxismus. Na Blízkém východě byl marxismus chápán poněkud jinak než zde, protože tam marxisté nebyli u moci, a působili tudíž jako mluvčí národa. Bojovali za svobodu, za spravedlnost a nikdo tehdy netušil, že přijde totalita a diktatura. V Iráku existovaly tři ideologicko-politické koncepce: marxismus, nacionalismus - čili strana Saddáma Husajna - a fundamentalistické náboženské frakce. Nemohl jsem obecně akceptovat ani nacionalisty, ani fundamentalisty. Viděl jsem v marxistech dobré lidi a v marxismu správnou ideu. Ovšem, je to utopie, ale copak básník není do určité míry utopistou? Jestliže jsem šel po stopách poezie a metafyziky spravedlnosti, šel jsem ve směru marxismu a hodně jsem ho studoval. Sledoval jsem společensko-politický proces na celém světě, takže jsem věděl i o situaci na konci šedesátých let v Československu. Věřil jsem, že svět je možno nakonec změnit. Od začátku jsem byl založen duchovně, proto jsem například chodil do kostelů, mešit, synagog, často jsem navštěvoval hřbitovy, které mě inspirovaly v psaní, spřátelil jsem se s různými lidmi rozličných duchovních orientací, abych nasákl duchovností.

Převážná část politických uprchlíků z Blízkého východu hledá azyl především v západní Evropě. Proč jste zůstal v Polsku?To je dost složitá a zároveň jednoduchá záležitost. Na začátku jsem neměl v úmyslu si vybrat Polsko. Šlo doslova o náhodu. Přijel jsem v roce 1976 z Iráku jako turista přes Turecko a několik evropských zemí, mimo jiné jsem cestoval přes Prahu. Dojel jsem do Varšavy, kde jsem nějakou dobu zůstal s tím, že pojedu dále do Německa. V Polsku jsem však dostal stipendium, které mi umožnilo pokračovat ve studiích. Druhou příčinou je to, že nejsem zlatokop, ale považuji se za člověka spojeného především s kulturou a její duchovní stránkou. Myslel jsem si, že v kultuře zemí, jako je Polsko, bych našel právě ten duchovní element. Proč jsem si nevybral Moskvu nebo Západ? Protože jsem si myslel, že země střední Evropy, které jsou sice malé, ale zároveň kulturně velmi vyspělé, mi mohou poskytnout především duchovní ochranu. Posléze jsem měl možnost Polsko opustit a odejít například do USA nebo do Anglie, ale nechtěl jsem být další nulou v takovém nekonečném množství emigrantů. Irák má kolem dvaceti miliónů obyvatel a ve vyhnanství žijí tři až čtyři milióny Iráčanů. Nejsou to ekonomičtí emigranti, ale především lidé deportovaní nebo političtí či náboženští utečenci. V iráckém právu posledních dvaceti let co třetí paragraf, to trest smrti. Se zpožděním jsem se také dověděl o smrti svého bratra, který byl zabit na ulici za bílého dne doslova před očima kolemjdoucích. Byl to mladý chlapec a zabili ho, protože se postavil režimu a diktatuře. Když jsem přijel do Evropy, nemyslel jsem si, že tady zůstanu tak dlouho.Máte v úmyslu se vrátit teď, když už je Husajnův režim, který vás vyhnal, minulostí?V srpnu 1976 jsem opustil Irák z politických důvodů. Chtěl bych se vrátit do normálního Iráku, do takové země, v níž má člověk právo na svobodné myšlení, na práci, na občanské svobody, do země, v níž nikdo nemá strach z pronásledování. Ale připusťme, že bych se v této chvíli mohl vrátit. Co by se stalo? Vybudoval jsem si v Polsku postavení a jméno díky dlouholeté práci. Kdybych se vrátil, všechno bych ztratil.Nevypuknou po svržení Husajnova režimu v Iráku boje mezi šíity a sunnity?Jsem přesvědčen o tom, že k tomu nedojde. Takové obavy šíří především Husajnovi stoupenci. Chtějí přesvědčit lidi, že pouze Husajn může pevnou rukou vládnout Iráčanům, a když tomu tak nebude, dojde v zemi k bratrovražedné válce. Ale ani na kurdském území, které Husajn nekontroloval, k žádným bojům Kurdů se šíity a sunnity nedocházelo.Američané slibovali, že po Husajnově svržení bude Irák demokratickou zemí. Domníváte se, že demokracie v euroamerickém smyslu je v arabské zemi uskutečnitelná?Skutečně neexistuje arabská země, v níž by byly respektovány demokratické zásady a práva. Avšak tentokrát se Američané nepletou, když tvrdí, že v Iráku demokracie možná je. Irák je státem představujícím doslova mozaiku různých tradic, etnických a náboženských skupin. Tato různorodost ale nikdy nepůsobila destruktivně. Naopak - učila lidi úctě k jinakosti. Tuto šanci je třeba využít a demokracii zavést. Musíme však být velmi trpěliví, neboť demokracie se nedá vybudovat ze dne na den.Iráčany rozděluje problém americké přítomnosti v zemi.Jistě. V Iráku se obyvatelstvo teď dělí do dvou názorových táborů - jeden se domnívá, že Američané musí okamžitě zemi opustit. Jeho stoupenci patří v 99 % ke svrženému režimu. Druhý tábor požaduje jejich odchod až po čase, soudí, že není možné po svržení diktatury okamžitě zavést pořádek. Musí se tak stát pod dohledem někoho, kdo disponuje reálnou mocí. Kromě toho by sami Iráčané svrhnout Husajna nedokázali. Intervence Američanů byla jedinou šancí, jak zkrátit toto utrpení.Domníváte se, že nejednotná, vzájemně znesvářená irácká opozice bude schopna v Iráku efektivně vládnout?Irák je minimálně na jeden rok závislý na Bremerově správě. Dnes usilujeme o vznik irácké vlády a návrat k normálnímu životu. Můj národ je však trpělivý a odhodlaný a nikdy okupaci netoleroval. Američané musí v zemi umožnit vznik vlády, ústavy, pomáhat oddělení státu od náboženských struktur. Irák by se měl stát vzorem pro všechny státy v oblasti. Jenom na tom se může zakládat vítězství USA a úspěch iráckého národa.Jste dnes uznávaným básníkem jak v Polsku, které vám poskytlo azyl, tak v zahraničí. Čím je pro vás poezie?Poezie je pro mne záchranou. Vždy pro mne představovala zároveň oázu klidu i neklid. Zachraňovala mne před pochybnostmi, krutostí, učila mne pokoře a odpovědnosti, přinášela důvěru a naději. Poezie ke mně přišla sama v nejtěžších okamžicích mého života. Díky ní mám právo říkat to, co cítím.V měsíčníku Zwrót vás charakterizovali jako bývalého marxistu, nyní metafyzika a surrealistu. Co mělo na váš pohled na svět a také na estetiku vliv?Začněme možná od toho, že můj otec byl farmář a měl asi dvě stě hektarů pozemků. To není pro evropského socialistu přijatelné. Žili jsme velmi pěkně, v souladu s přírodou a s vlastním svědomím. Ale v roce 1963 došlo v Iráku ke krvavému státnímu převratu. Byly zabity tisíce demokratů, komunistů a vypukly boje v iráckém Kurdistánu. Byl jsem člověkem z bohaté rodiny a náhle jsme zůstali bez půdy, bez prostředků k životu. S rodiči a bratry jsme více než šestnáct let neměli z čeho žít. To mě přivedlo k přemýšlení nad osudy jiných ponižovaných lidí. V té souvislosti jsem neviděl jiné východisko než se orientovat na marxismus. Na Blízkém východě byl marxismus chápán poněkud jinak než zde, protože tam marxisté nebyli u moci, a působili tudíž jako mluvčí národa. Bojovali za svobodu, za spravedlnost a nikdo tehdy netušil, že přijde totalita a diktatura. V Iráku existovaly tři ideologicko-politické koncepce: marxismus, nacionalismus - čili strana Saddáma Husajna - a fundamentalistické náboženské frakce. Nemohl jsem obecně akceptovat ani nacionalisty, ani fundamentalisty. Viděl jsem v marxistech dobré lidi a v marxismu správnou ideu. Ovšem, je to utopie, ale copak básník není do určité míry utopistou? Jestliže jsem šel po stopách poezie a metafyziky spravedlnosti, šel jsem ve směru marxismu a hodně jsem ho studoval. Sledoval jsem společensko-politický proces na celém světě, takže jsem věděl i o situaci na konci šedesátých let v Československu. Věřil jsem, že svět je možno nakonec změnit. Od začátku jsem byl založen duchovně, proto jsem například chodil do kostelů, mešit, synagog, často jsem navštěvoval hřbitovy, které mě inspirovaly v psaní, spřátelil jsem se s různými lidmi rozličných duchovních orientací, abych nasákl duchovností.A pak?

Převážná část politických uprchlíků z Blízkého východu hledá azyl především v západní Evropě. Proč jste zůstal v Polsku?To je dost složitá a zároveň jednoduchá záležitost. Na začátku jsem neměl v úmyslu si vybrat Polsko. Šlo doslova o náhodu. Přijel jsem v roce 1976 z Iráku jako turista přes Turecko a několik evropských zemí, mimo jiné jsem cestoval přes Prahu. Dojel jsem do Varšavy, kde jsem nějakou dobu zůstal s tím, že pojedu dále do Německa. V Polsku jsem však dostal stipendium, které mi umožnilo pokračovat ve studiích. Druhou příčinou je to, že nejsem zlatokop, ale považuji se za člověka spojeného především s kulturou a její duchovní stránkou. Myslel jsem si, že v kultuře zemí, jako je Polsko, bych našel právě ten duchovní element. Proč jsem si nevybral Moskvu nebo Západ? Protože jsem si myslel, že země střední Evropy, které jsou sice malé, ale zároveň kulturně velmi vyspělé, mi mohou poskytnout především duchovní ochranu. Posléze jsem měl možnost Polsko opustit a odejít například do USA nebo do Anglie, ale nechtěl jsem být další nulou v takovém nekonečném množství emigrantů. Irák má kolem dvaceti miliónů obyvatel a ve vyhnanství žijí tři až čtyři milióny Iráčanů. Nejsou to ekonomičtí emigranti, ale především lidé deportovaní nebo političtí či náboženští utečenci. V iráckém právu posledních dvaceti let co třetí paragraf, to trest smrti. Se zpožděním jsem se také dověděl o smrti svého bratra, který byl zabit na ulici za bílého dne doslova před očima kolemjdoucích. Byl to mladý chlapec a zabili ho, protože se postavil režimu a diktatuře. Když jsem přijel do Evropy, nemyslel jsem si, že tady zůstanu tak dlouho.Máte v úmyslu se vrátit teď, když už je Husajnův režim, který vás vyhnal, minulostí?V srpnu 1976 jsem opustil Irák z politických důvodů. Chtěl bych se vrátit do normálního Iráku, do takové země, v níž má člověk právo na svobodné myšlení, na práci, na občanské svobody, do země, v níž nikdo nemá strach z pronásledování. Ale připusťme, že bych se v této chvíli mohl vrátit. Co by se stalo? Vybudoval jsem si v Polsku postavení a jméno díky dlouholeté práci. Kdybych se vrátil, všechno bych ztratil.Nevypuknou po svržení Husajnova režimu v Iráku boje mezi šíity a sunnity?Jsem přesvědčen o tom, že k tomu nedojde. Takové obavy šíří především Husajnovi stoupenci. Chtějí přesvědčit lidi, že pouze Husajn může pevnou rukou vládnout Iráčanům, a když tomu tak nebude, dojde v zemi k bratrovražedné válce. Ale ani na kurdském území, které Husajn nekontroloval, k žádným bojům Kurdů se šíity a sunnity nedocházelo.Američané slibovali, že po Husajnově svržení bude Irák demokratickou zemí. Domníváte se, že demokracie v euroamerickém smyslu je v arabské zemi uskutečnitelná?Skutečně neexistuje arabská země, v níž by byly respektovány demokratické zásady a práva. Avšak tentokrát se Američané nepletou, když tvrdí, že v Iráku demokracie možná je. Irák je státem představujícím doslova mozaiku různých tradic, etnických a náboženských skupin. Tato různorodost ale nikdy nepůsobila destruktivně. Naopak - učila lidi úctě k jinakosti. Tuto šanci je třeba využít a demokracii zavést. Musíme však být velmi trpěliví, neboť demokracie se nedá vybudovat ze dne na den.Iráčany rozděluje problém americké přítomnosti v zemi.Jistě. V Iráku se obyvatelstvo teď dělí do dvou názorových táborů - jeden se domnívá, že Američané musí okamžitě zemi opustit. Jeho stoupenci patří v 99 % ke svrženému režimu. Druhý tábor požaduje jejich odchod až po čase, soudí, že není možné po svržení diktatury okamžitě zavést pořádek. Musí se tak stát pod dohledem někoho, kdo disponuje reálnou mocí. Kromě toho by sami Iráčané svrhnout Husajna nedokázali. Intervence Američanů byla jedinou šancí, jak zkrátit toto utrpení.Domníváte se, že nejednotná, vzájemně znesvářená irácká opozice bude schopna v Iráku efektivně vládnout?Irák je minimálně na jeden rok závislý na Bremerově správě. Dnes usilujeme o vznik irácké vlády a návrat k normálnímu životu. Můj národ je však trpělivý a odhodlaný a nikdy okupaci netoleroval. Američané musí v zemi umožnit vznik vlády, ústavy, pomáhat oddělení státu od náboženských struktur. Irák by se měl stát vzorem pro všechny státy v oblasti. Jenom na tom se může zakládat vítězství USA a úspěch iráckého národa.Jste dnes uznávaným básníkem jak v Polsku, které vám poskytlo azyl, tak v zahraničí. Čím je pro vás poezie?Poezie je pro mne záchranou. Vždy pro mne představovala zároveň oázu klidu i neklid. Zachraňovala mne před pochybnostmi, krutostí, učila mne pokoře a odpovědnosti, přinášela důvěru a naději. Poezie ke mně přišla sama v nejtěžších okamžicích mého života. Díky ní mám právo říkat to, co cítím.V měsíčníku Zwrót vás charakterizovali jako bývalého marxistu, nyní metafyzika a surrealistu. Co mělo na váš pohled na svět a také na estetiku vliv?Začněme možná od toho, že můj otec byl farmář a měl asi dvě stě hektarů pozemků. To není pro evropského socialistu přijatelné. Žili jsme velmi pěkně, v souladu s přírodou a s vlastním svědomím. Ale v roce 1963 došlo v Iráku ke krvavému státnímu převratu. Byly zabity tisíce demokratů, komunistů a vypukly boje v iráckém Kurdistánu. Byl jsem člověkem z bohaté rodiny a náhle jsme zůstali bez půdy, bez prostředků k životu. S rodiči a bratry jsme více než šestnáct let neměli z čeho žít. To mě přivedlo k přemýšlení nad osudy jiných ponižovaných lidí. V té souvislosti jsem neviděl jiné východisko než se orientovat na marxismus. Na Blízkém východě byl marxismus chápán poněkud jinak než zde, protože tam marxisté nebyli u moci, a působili tudíž jako mluvčí národa. Bojovali za svobodu, za spravedlnost a nikdo tehdy netušil, že přijde totalita a diktatura. V Iráku existovaly tři ideologicko-politické koncepce: marxismus, nacionalismus - čili strana Saddáma Husajna - a fundamentalistické náboženské frakce. Nemohl jsem obecně akceptovat ani nacionalisty, ani fundamentalisty. Viděl jsem v marxistech dobré lidi a v marxismu správnou ideu. Ovšem, je to utopie, ale copak básník není do určité míry utopistou? Jestliže jsem šel po stopách poezie a metafyziky spravedlnosti, šel jsem ve směru marxismu a hodně jsem ho studoval. Sledoval jsem společensko-politický proces na celém světě, takže jsem věděl i o situaci na konci šedesátých let v Československu. Věřil jsem, že svět je možno nakonec změnit. Od začátku jsem byl založen duchovně, proto jsem například chodil do kostelů, mešit, synagog, často jsem navštěvoval hřbitovy, které mě inspirovaly v psaní, spřátelil jsem se s různými lidmi rozličných duchovních orientací, abych nasákl duchovností.A pak?Ukončil jsem arabistiku v Bagdádu a přes veškerou otcovu snahu využít zbylé kontakty jsem byl poslán na sever Iráku do Kirkúku. V zásadě šlo o deportaci. Tam jsem žil mezi Kurdy, Armény, Araby, Židy, iráckými Turkmeny... Byla to úplná mozaika národností. Ještě více jsem tam upevnil svou víru v toleranci. Když jsem opustil Irák, začal jsem se pomalu vracet k pramenům, avšak nikoliv pouze k iráckým, ale všelidským. Domnívám se, že tyto všelidské zdroje spočívají především v metafyzice. Ale nejsem metafyzikem ve smyslu mystickém. Spíše jsem člověkem, který od počátku usiluje spojit zemi s nebem. Spojit to, co není viditelné, s tím, co viditelné je. A takový je můj život. Příkladem je i to, že spolu teď rozmlouváme ve Varšavě.

Převážná část politických uprchlíků z Blízkého východu hledá azyl především v západní Evropě. Proč jste zůstal v Polsku?To je dost složitá a zároveň jednoduchá záležitost. Na začátku jsem neměl v úmyslu si vybrat Polsko. Šlo doslova o náhodu. Přijel jsem v roce 1976 z Iráku jako turista přes Turecko a několik evropských zemí, mimo jiné jsem cestoval přes Prahu. Dojel jsem do Varšavy, kde jsem nějakou dobu zůstal s tím, že pojedu dále do Německa. V Polsku jsem však dostal stipendium, které mi umožnilo pokračovat ve studiích. Druhou příčinou je to, že nejsem zlatokop, ale považuji se za člověka spojeného především s kulturou a její duchovní stránkou. Myslel jsem si, že v kultuře zemí, jako je Polsko, bych našel právě ten duchovní element. Proč jsem si nevybral Moskvu nebo Západ? Protože jsem si myslel, že země střední Evropy, které jsou sice malé, ale zároveň kulturně velmi vyspělé, mi mohou poskytnout především duchovní ochranu. Posléze jsem měl možnost Polsko opustit a odejít například do USA nebo do Anglie, ale nechtěl jsem být další nulou v takovém nekonečném množství emigrantů. Irák má kolem dvaceti miliónů obyvatel a ve vyhnanství žijí tři až čtyři milióny Iráčanů. Nejsou to ekonomičtí emigranti, ale především lidé deportovaní nebo političtí či náboženští utečenci. V iráckém právu posledních dvaceti let co třetí paragraf, to trest smrti. Se zpožděním jsem se také dověděl o smrti svého bratra, který byl zabit na ulici za bílého dne doslova před očima kolemjdoucích. Byl to mladý chlapec a zabili ho, protože se postavil režimu a diktatuře. Když jsem přijel do Evropy, nemyslel jsem si, že tady zůstanu tak dlouho.Máte v úmyslu se vrátit teď, když už je Husajnův režim, který vás vyhnal, minulostí?V srpnu 1976 jsem opustil Irák z politických důvodů. Chtěl bych se vrátit do normálního Iráku, do takové země, v níž má člověk právo na svobodné myšlení, na práci, na občanské svobody, do země, v níž nikdo nemá strach z pronásledování. Ale připusťme, že bych se v této chvíli mohl vrátit. Co by se stalo? Vybudoval jsem si v Polsku postavení a jméno díky dlouholeté práci. Kdybych se vrátil, všechno bych ztratil.Nevypuknou po svržení Husajnova režimu v Iráku boje mezi šíity a sunnity?Jsem přesvědčen o tom, že k tomu nedojde. Takové obavy šíří především Husajnovi stoupenci. Chtějí přesvědčit lidi, že pouze Husajn může pevnou rukou vládnout Iráčanům, a když tomu tak nebude, dojde v zemi k bratrovražedné válce. Ale ani na kurdském území, které Husajn nekontroloval, k žádným bojům Kurdů se šíity a sunnity nedocházelo.Američané slibovali, že po Husajnově svržení bude Irák demokratickou zemí. Domníváte se, že demokracie v euroamerickém smyslu je v arabské zemi uskutečnitelná?Skutečně neexistuje arabská země, v níž by byly respektovány demokratické zásady a práva. Avšak tentokrát se Američané nepletou, když tvrdí, že v Iráku demokracie možná je. Irák je státem představujícím doslova mozaiku různých tradic, etnických a náboženských skupin. Tato různorodost ale nikdy nepůsobila destruktivně. Naopak - učila lidi úctě k jinakosti. Tuto šanci je třeba využít a demokracii zavést. Musíme však být velmi trpěliví, neboť demokracie se nedá vybudovat ze dne na den.Iráčany rozděluje problém americké přítomnosti v zemi.Jistě. V Iráku se obyvatelstvo teď dělí do dvou názorových táborů - jeden se domnívá, že Američané musí okamžitě zemi opustit. Jeho stoupenci patří v 99 % ke svrženému režimu. Druhý tábor požaduje jejich odchod až po čase, soudí, že není možné po svržení diktatury okamžitě zavést pořádek. Musí se tak stát pod dohledem někoho, kdo disponuje reálnou mocí. Kromě toho by sami Iráčané svrhnout Husajna nedokázali. Intervence Američanů byla jedinou šancí, jak zkrátit toto utrpení.Domníváte se, že nejednotná, vzájemně znesvářená irácká opozice bude schopna v Iráku efektivně vládnout?Irák je minimálně na jeden rok závislý na Bremerově správě. Dnes usilujeme o vznik irácké vlády a návrat k normálnímu životu. Můj národ je však trpělivý a odhodlaný a nikdy okupaci netoleroval. Američané musí v zemi umožnit vznik vlády, ústavy, pomáhat oddělení státu od náboženských struktur. Irák by se měl stát vzorem pro všechny státy v oblasti. Jenom na tom se může zakládat vítězství USA a úspěch iráckého národa.Jste dnes uznávaným básníkem jak v Polsku, které vám poskytlo azyl, tak v zahraničí. Čím je pro vás poezie?Poezie je pro mne záchranou. Vždy pro mne představovala zároveň oázu klidu i neklid. Zachraňovala mne před pochybnostmi, krutostí, učila mne pokoře a odpovědnosti, přinášela důvěru a naději. Poezie ke mně přišla sama v nejtěžších okamžicích mého života. Díky ní mám právo říkat to, co cítím.V měsíčníku Zwrót vás charakterizovali jako bývalého marxistu, nyní metafyzika a surrealistu. Co mělo na váš pohled na svět a také na estetiku vliv?Začněme možná od toho, že můj otec byl farmář a měl asi dvě stě hektarů pozemků. To není pro evropského socialistu přijatelné. Žili jsme velmi pěkně, v souladu s přírodou a s vlastním svědomím. Ale v roce 1963 došlo v Iráku ke krvavému státnímu převratu. Byly zabity tisíce demokratů, komunistů a vypukly boje v iráckém Kurdistánu. Byl jsem člověkem z bohaté rodiny a náhle jsme zůstali bez půdy, bez prostředků k životu. S rodiči a bratry jsme více než šestnáct let neměli z čeho žít. To mě přivedlo k přemýšlení nad osudy jiných ponižovaných lidí. V té souvislosti jsem neviděl jiné východisko než se orientovat na marxismus. Na Blízkém východě byl marxismus chápán poněkud jinak než zde, protože tam marxisté nebyli u moci, a působili tudíž jako mluvčí národa. Bojovali za svobodu, za spravedlnost a nikdo tehdy netušil, že přijde totalita a diktatura. V Iráku existovaly tři ideologicko-politické koncepce: marxismus, nacionalismus - čili strana Saddáma Husajna - a fundamentalistické náboženské frakce. Nemohl jsem obecně akceptovat ani nacionalisty, ani fundamentalisty. Viděl jsem v marxistech dobré lidi a v marxismu správnou ideu. Ovšem, je to utopie, ale copak básník není do určité míry utopistou? Jestliže jsem šel po stopách poezie a metafyziky spravedlnosti, šel jsem ve směru marxismu a hodně jsem ho studoval. Sledoval jsem společensko-politický proces na celém světě, takže jsem věděl i o situaci na konci šedesátých let v Československu. Věřil jsem, že svět je možno nakonec změnit. Od začátku jsem byl založen duchovně, proto jsem například chodil do kostelů, mešit, synagog, často jsem navštěvoval hřbitovy, které mě inspirovaly v psaní, spřátelil jsem se s různými lidmi rozličných duchovních orientací, abych nasákl duchovností.A pak?Ukončil jsem arabistiku v Bagdádu a přes veškerou otcovu snahu využít zbylé kontakty jsem byl poslán na sever Iráku do Kirkúku. V zásadě šlo o deportaci. Tam jsem žil mezi Kurdy, Armény, Araby, Židy, iráckými Turkmeny... Byla to úplná mozaika národností. Ještě více jsem tam upevnil svou víru v toleranci. Když jsem opustil Irák, začal jsem se pomalu vracet k pramenům, avšak nikoliv pouze k iráckým, ale všelidským. Domnívám se, že tyto všelidské zdroje spočívají především v metafyzice. Ale nejsem metafyzikem ve smyslu mystickém. Spíše jsem člověkem, který od počátku usiluje spojit zemi s nebem. Spojit to, co není viditelné, s tím, co viditelné je. A takový je můj život. Příkladem je i to, že spolu teď rozmlouváme ve Varšavě. Je podle vás islámský fundamentalismus opravdu tak nebezpečný, jak se v Evropě či Americe traduje?

Převážná část politických uprchlíků z Blízkého východu hledá azyl především v západní Evropě. Proč jste zůstal v Polsku?To je dost složitá a zároveň jednoduchá záležitost. Na začátku jsem neměl v úmyslu si vybrat Polsko. Šlo doslova o náhodu. Přijel jsem v roce 1976 z Iráku jako turista přes Turecko a několik evropských zemí, mimo jiné jsem cestoval přes Prahu. Dojel jsem do Varšavy, kde jsem nějakou dobu zůstal s tím, že pojedu dále do Německa. V Polsku jsem však dostal stipendium, které mi umožnilo pokračovat ve studiích. Druhou příčinou je to, že nejsem zlatokop, ale považuji se za člověka spojeného především s kulturou a její duchovní stránkou. Myslel jsem si, že v kultuře zemí, jako je Polsko, bych našel právě ten duchovní element. Proč jsem si nevybral Moskvu nebo Západ? Protože jsem si myslel, že země střední Evropy, které jsou sice malé, ale zároveň kulturně velmi vyspělé, mi mohou poskytnout především duchovní ochranu. Posléze jsem měl možnost Polsko opustit a odejít například do USA nebo do Anglie, ale nechtěl jsem být další nulou v takovém nekonečném množství emigrantů. Irák má kolem dvaceti miliónů obyvatel a ve vyhnanství žijí tři až čtyři milióny Iráčanů. Nejsou to ekonomičtí emigranti, ale především lidé deportovaní nebo političtí či náboženští utečenci. V iráckém právu posledních dvaceti let co třetí paragraf, to trest smrti. Se zpožděním jsem se také dověděl o smrti svého bratra, který byl zabit na ulici za bílého dne doslova před očima kolemjdoucích. Byl to mladý chlapec a zabili ho, protože se postavil režimu a diktatuře. Když jsem přijel do Evropy, nemyslel jsem si, že tady zůstanu tak dlouho.Máte v úmyslu se vrátit teď, když už je Husajnův režim, který vás vyhnal, minulostí?V srpnu 1976 jsem opustil Irák z politických důvodů. Chtěl bych se vrátit do normálního Iráku, do takové země, v níž má člověk právo na svobodné myšlení, na práci, na občanské svobody, do země, v níž nikdo nemá strach z pronásledování. Ale připusťme, že bych se v této chvíli mohl vrátit. Co by se stalo? Vybudoval jsem si v Polsku postavení a jméno díky dlouholeté práci. Kdybych se vrátil, všechno bych ztratil.Nevypuknou po svržení Husajnova režimu v Iráku boje mezi šíity a sunnity?Jsem přesvědčen o tom, že k tomu nedojde. Takové obavy šíří především Husajnovi stoupenci. Chtějí přesvědčit lidi, že pouze Husajn může pevnou rukou vládnout Iráčanům, a když tomu tak nebude, dojde v zemi k bratrovražedné válce. Ale ani na kurdském území, které Husajn nekontroloval, k žádným bojům Kurdů se šíity a sunnity nedocházelo.Američané slibovali, že po Husajnově svržení bude Irák demokratickou zemí. Domníváte se, že demokracie v euroamerickém smyslu je v arabské zemi uskutečnitelná?Skutečně neexistuje arabská země, v níž by byly respektovány demokratické zásady a práva. Avšak tentokrát se Američané nepletou, když tvrdí, že v Iráku demokracie možná je. Irák je státem představujícím doslova mozaiku různých tradic, etnických a náboženských skupin. Tato různorodost ale nikdy nepůsobila destruktivně. Naopak - učila lidi úctě k jinakosti. Tuto šanci je třeba využít a demokracii zavést. Musíme však být velmi trpěliví, neboť demokracie se nedá vybudovat ze dne na den.Iráčany rozděluje problém americké přítomnosti v zemi.Jistě. V Iráku se obyvatelstvo teď dělí do dvou názorových táborů - jeden se domnívá, že Američané musí okamžitě zemi opustit. Jeho stoupenci patří v 99 % ke svrženému režimu. Druhý tábor požaduje jejich odchod až po čase, soudí, že není možné po svržení diktatury okamžitě zavést pořádek. Musí se tak stát pod dohledem někoho, kdo disponuje reálnou mocí. Kromě toho by sami Iráčané svrhnout Husajna nedokázali. Intervence Američanů byla jedinou šancí, jak zkrátit toto utrpení.Domníváte se, že nejednotná, vzájemně znesvářená irácká opozice bude schopna v Iráku efektivně vládnout?Irák je minimálně na jeden rok závislý na Bremerově správě. Dnes usilujeme o vznik irácké vlády a návrat k normálnímu životu. Můj národ je však trpělivý a odhodlaný a nikdy okupaci netoleroval. Američané musí v zemi umožnit vznik vlády, ústavy, pomáhat oddělení státu od náboženských struktur. Irák by se měl stát vzorem pro všechny státy v oblasti. Jenom na tom se může zakládat vítězství USA a úspěch iráckého národa.Jste dnes uznávaným básníkem jak v Polsku, které vám poskytlo azyl, tak v zahraničí. Čím je pro vás poezie?Poezie je pro mne záchranou. Vždy pro mne představovala zároveň oázu klidu i neklid. Zachraňovala mne před pochybnostmi, krutostí, učila mne pokoře a odpovědnosti, přinášela důvěru a naději. Poezie ke mně přišla sama v nejtěžších okamžicích mého života. Díky ní mám právo říkat to, co cítím.V měsíčníku Zwrót vás charakterizovali jako bývalého marxistu, nyní metafyzika a surrealistu. Co mělo na váš pohled na svět a také na estetiku vliv?Začněme možná od toho, že můj otec byl farmář a měl asi dvě stě hektarů pozemků. To není pro evropského socialistu přijatelné. Žili jsme velmi pěkně, v souladu s přírodou a s vlastním svědomím. Ale v roce 1963 došlo v Iráku ke krvavému státnímu převratu. Byly zabity tisíce demokratů, komunistů a vypukly boje v iráckém Kurdistánu. Byl jsem člověkem z bohaté rodiny a náhle jsme zůstali bez půdy, bez prostředků k životu. S rodiči a bratry jsme více než šestnáct let neměli z čeho žít. To mě přivedlo k přemýšlení nad osudy jiných ponižovaných lidí. V té souvislosti jsem neviděl jiné východisko než se orientovat na marxismus. Na Blízkém východě byl marxismus chápán poněkud jinak než zde, protože tam marxisté nebyli u moci, a působili tudíž jako mluvčí národa. Bojovali za svobodu, za spravedlnost a nikdo tehdy netušil, že přijde totalita a diktatura. V Iráku existovaly tři ideologicko-politické koncepce: marxismus, nacionalismus - čili strana Saddáma Husajna - a fundamentalistické náboženské frakce. Nemohl jsem obecně akceptovat ani nacionalisty, ani fundamentalisty. Viděl jsem v marxistech dobré lidi a v marxismu správnou ideu. Ovšem, je to utopie, ale copak básník není do určité míry utopistou? Jestliže jsem šel po stopách poezie a metafyziky spravedlnosti, šel jsem ve směru marxismu a hodně jsem ho studoval. Sledoval jsem společensko-politický proces na celém světě, takže jsem věděl i o situaci na konci šedesátých let v Československu. Věřil jsem, že svět je možno nakonec změnit. Od začátku jsem byl založen duchovně, proto jsem například chodil do kostelů, mešit, synagog, často jsem navštěvoval hřbitovy, které mě inspirovaly v psaní, spřátelil jsem se s různými lidmi rozličných duchovních orientací, abych nasákl duchovností.A pak?Ukončil jsem arabistiku v Bagdádu a přes veškerou otcovu snahu využít zbylé kontakty jsem byl poslán na sever Iráku do Kirkúku. V zásadě šlo o deportaci. Tam jsem žil mezi Kurdy, Armény, Araby, Židy, iráckými Turkmeny... Byla to úplná mozaika národností. Ještě více jsem tam upevnil svou víru v toleranci. Když jsem opustil Irák, začal jsem se pomalu vracet k pramenům, avšak nikoliv pouze k iráckým, ale všelidským. Domnívám se, že tyto všelidské zdroje spočívají především v metafyzice. Ale nejsem metafyzikem ve smyslu mystickém. Spíše jsem člověkem, který od počátku usiluje spojit zemi s nebem. Spojit to, co není viditelné, s tím, co viditelné je. A takový je můj život. Příkladem je i to, že spolu teď rozmlouváme ve Varšavě. Je podle vás islámský fundamentalismus opravdu tak nebezpečný, jak se v Evropě či Americe traduje?Islámský fundamentalismus není tak hrozný v té podobě, kterou jsem poznal. Existuje od 7. století a je podobný křesťanskému fundamentalismu na celém světě. Ale nejhorším křídlem islámského fundamentalismu jsou skupiny zpolitizované a zideologizované, které se chytily zbraní a myslí si, že problémy lze vyřešit silou. To nevyplývá z muslimské doktríny, protože islám jako náboženství znamená mír, pokoj. Jde o doktrínu politickou. Tito lidé jsou rozčarovaní. Kapitalistický blok je zradil a bývalý socialistický blok také. Takové lidi pochopitelně podporovat nelze, ale zároveň bychom si je neměli plést s pravými fundamentalisty a normálními muslimy. V Iráku je více než 90 % muslimů, a to jsou lidé, kteří, pokud vím, nemají nic společného s násilím islámských fundamentalistů.

Převážná část politických uprchlíků z Blízkého východu hledá azyl především v západní Evropě. Proč jste zůstal v Polsku?To je dost složitá a zároveň jednoduchá záležitost. Na začátku jsem neměl v úmyslu si vybrat Polsko. Šlo doslova o náhodu. Přijel jsem v roce 1976 z Iráku jako turista přes Turecko a několik evropských zemí, mimo jiné jsem cestoval přes Prahu. Dojel jsem do Varšavy, kde jsem nějakou dobu zůstal s tím, že pojedu dále do Německa. V Polsku jsem však dostal stipendium, které mi umožnilo pokračovat ve studiích. Druhou příčinou je to, že nejsem zlatokop, ale považuji se za člověka spojeného především s kulturou a její duchovní stránkou. Myslel jsem si, že v kultuře zemí, jako je Polsko, bych našel právě ten duchovní element. Proč jsem si nevybral Moskvu nebo Západ? Protože jsem si myslel, že země střední Evropy, které jsou sice malé, ale zároveň kulturně velmi vyspělé, mi mohou poskytnout především duchovní ochranu. Posléze jsem měl možnost Polsko opustit a odejít například do USA nebo do Anglie, ale nechtěl jsem být další nulou v takovém nekonečném množství emigrantů. Irák má kolem dvaceti miliónů obyvatel a ve vyhnanství žijí tři až čtyři milióny Iráčanů. Nejsou to ekonomičtí emigranti, ale především lidé deportovaní nebo političtí či náboženští utečenci. V iráckém právu posledních dvaceti let co třetí paragraf, to trest smrti. Se zpožděním jsem se také dověděl o smrti svého bratra, který byl zabit na ulici za bílého dne doslova před očima kolemjdoucích. Byl to mladý chlapec a zabili ho, protože se postavil režimu a diktatuře. Když jsem přijel do Evropy, nemyslel jsem si, že tady zůstanu tak dlouho.Máte v úmyslu se vrátit teď, když už je Husajnův režim, který vás vyhnal, minulostí?V srpnu 1976 jsem opustil Irák z politických důvodů. Chtěl bych se vrátit do normálního Iráku, do takové země, v níž má člověk právo na svobodné myšlení, na práci, na občanské svobody, do země, v níž nikdo nemá strach z pronásledování. Ale připusťme, že bych se v této chvíli mohl vrátit. Co by se stalo? Vybudoval jsem si v Polsku postavení a jméno díky dlouholeté práci. Kdybych se vrátil, všechno bych ztratil.Nevypuknou po svržení Husajnova režimu v Iráku boje mezi šíity a sunnity?Jsem přesvědčen o tom, že k tomu nedojde. Takové obavy šíří především Husajnovi stoupenci. Chtějí přesvědčit lidi, že pouze Husajn může pevnou rukou vládnout Iráčanům, a když tomu tak nebude, dojde v zemi k bratrovražedné válce. Ale ani na kurdském území, které Husajn nekontroloval, k žádným bojům Kurdů se šíity a sunnity nedocházelo.Američané slibovali, že po Husajnově svržení bude Irák demokratickou zemí. Domníváte se, že demokracie v euroamerickém smyslu je v arabské zemi uskutečnitelná?Skutečně neexistuje arabská země, v níž by byly respektovány demokratické zásady a práva. Avšak tentokrát se Američané nepletou, když tvrdí, že v Iráku demokracie možná je. Irák je státem představujícím doslova mozaiku různých tradic, etnických a náboženských skupin. Tato různorodost ale nikdy nepůsobila destruktivně. Naopak - učila lidi úctě k jinakosti. Tuto šanci je třeba využít a demokracii zavést. Musíme však být velmi trpěliví, neboť demokracie se nedá vybudovat ze dne na den.Iráčany rozděluje problém americké přítomnosti v zemi.Jistě. V Iráku se obyvatelstvo teď dělí do dvou názorových táborů - jeden se domnívá, že Američané musí okamžitě zemi opustit. Jeho stoupenci patří v 99 % ke svrženému režimu. Druhý tábor požaduje jejich odchod až po čase, soudí, že není možné po svržení diktatury okamžitě zavést pořádek. Musí se tak stát pod dohledem někoho, kdo disponuje reálnou mocí. Kromě toho by sami Iráčané svrhnout Husajna nedokázali. Intervence Američanů byla jedinou šancí, jak zkrátit toto utrpení.Domníváte se, že nejednotná, vzájemně znesvářená irácká opozice bude schopna v Iráku efektivně vládnout?Irák je minimálně na jeden rok závislý na Bremerově správě. Dnes usilujeme o vznik irácké vlády a návrat k normálnímu životu. Můj národ je však trpělivý a odhodlaný a nikdy okupaci netoleroval. Američané musí v zemi umožnit vznik vlády, ústavy, pomáhat oddělení státu od náboženských struktur. Irák by se měl stát vzorem pro všechny státy v oblasti. Jenom na tom se může zakládat vítězství USA a úspěch iráckého národa.Jste dnes uznávaným básníkem jak v Polsku, které vám poskytlo azyl, tak v zahraničí. Čím je pro vás poezie?Poezie je pro mne záchranou. Vždy pro mne představovala zároveň oázu klidu i neklid. Zachraňovala mne před pochybnostmi, krutostí, učila mne pokoře a odpovědnosti, přinášela důvěru a naději. Poezie ke mně přišla sama v nejtěžších okamžicích mého života. Díky ní mám právo říkat to, co cítím.V měsíčníku Zwrót vás charakterizovali jako bývalého marxistu, nyní metafyzika a surrealistu. Co mělo na váš pohled na svět a také na estetiku vliv?Začněme možná od toho, že můj otec byl farmář a měl asi dvě stě hektarů pozemků. To není pro evropského socialistu přijatelné. Žili jsme velmi pěkně, v souladu s přírodou a s vlastním svědomím. Ale v roce 1963 došlo v Iráku ke krvavému státnímu převratu. Byly zabity tisíce demokratů, komunistů a vypukly boje v iráckém Kurdistánu. Byl jsem člověkem z bohaté rodiny a náhle jsme zůstali bez půdy, bez prostředků k životu. S rodiči a bratry jsme více než šestnáct let neměli z čeho žít. To mě přivedlo k přemýšlení nad osudy jiných ponižovaných lidí. V té souvislosti jsem neviděl jiné východisko než se orientovat na marxismus. Na Blízkém východě byl marxismus chápán poněkud jinak než zde, protože tam marxisté nebyli u moci, a působili tudíž jako mluvčí národa. Bojovali za svobodu, za spravedlnost a nikdo tehdy netušil, že přijde totalita a diktatura. V Iráku existovaly tři ideologicko-politické koncepce: marxismus, nacionalismus - čili strana Saddáma Husajna - a fundamentalistické náboženské frakce. Nemohl jsem obecně akceptovat ani nacionalisty, ani fundamentalisty. Viděl jsem v marxistech dobré lidi a v marxismu správnou ideu. Ovšem, je to utopie, ale copak básník není do určité míry utopistou? Jestliže jsem šel po stopách poezie a metafyziky spravedlnosti, šel jsem ve směru marxismu a hodně jsem ho studoval. Sledoval jsem společensko-politický proces na celém světě, takže jsem věděl i o situaci na konci šedesátých let v Československu. Věřil jsem, že svět je možno nakonec změnit. Od začátku jsem byl založen duchovně, proto jsem například chodil do kostelů, mešit, synagog, často jsem navštěvoval hřbitovy, které mě inspirovaly v psaní, spřátelil jsem se s různými lidmi rozličných duchovních orientací, abych nasákl duchovností.A pak?Ukončil jsem arabistiku v Bagdádu a přes veškerou otcovu snahu využít zbylé kontakty jsem byl poslán na sever Iráku do Kirkúku. V zásadě šlo o deportaci. Tam jsem žil mezi Kurdy, Armény, Araby, Židy, iráckými Turkmeny... Byla to úplná mozaika národností. Ještě více jsem tam upevnil svou víru v toleranci. Když jsem opustil Irák, začal jsem se pomalu vracet k pramenům, avšak nikoliv pouze k iráckým, ale všelidským. Domnívám se, že tyto všelidské zdroje spočívají především v metafyzice. Ale nejsem metafyzikem ve smyslu mystickém. Spíše jsem člověkem, který od počátku usiluje spojit zemi s nebem. Spojit to, co není viditelné, s tím, co viditelné je. A takový je můj život. Příkladem je i to, že spolu teď rozmlouváme ve Varšavě. Je podle vás islámský fundamentalismus opravdu tak nebezpečný, jak se v Evropě či Americe traduje?Islámský fundamentalismus není tak hrozný v té podobě, kterou jsem poznal. Existuje od 7. století a je podobný křesťanskému fundamentalismu na celém světě. Ale nejhorším křídlem islámského fundamentalismu jsou skupiny zpolitizované a zideologizované, které se chytily zbraní a myslí si, že problémy lze vyřešit silou. To nevyplývá z muslimské doktríny, protože islám jako náboženství znamená mír, pokoj. Jde o doktrínu politickou. Tito lidé jsou rozčarovaní. Kapitalistický blok je zradil a bývalý socialistický blok také. Takové lidi pochopitelně podporovat nelze, ale zároveň bychom si je neměli plést s pravými fundamentalisty a normálními muslimy. V Iráku je více než 90 % muslimů, a to jsou lidé, kteří, pokud vím, nemají nic společného s násilím islámských fundamentalistů. A jaký je váš vztah k islámu?

Převážná část politických uprchlíků z Blízkého východu hledá azyl především v západní Evropě. Proč jste zůstal v Polsku?To je dost složitá a zároveň jednoduchá záležitost. Na začátku jsem neměl v úmyslu si vybrat Polsko. Šlo doslova o náhodu. Přijel jsem v roce 1976 z Iráku jako turista přes Turecko a několik evropských zemí, mimo jiné jsem cestoval přes Prahu. Dojel jsem do Varšavy, kde jsem nějakou dobu zůstal s tím, že pojedu dále do Německa. V Polsku jsem však dostal stipendium, které mi umožnilo pokračovat ve studiích. Druhou příčinou je to, že nejsem zlatokop, ale považuji se za člověka spojeného především s kulturou a její duchovní stránkou. Myslel jsem si, že v kultuře zemí, jako je Polsko, bych našel právě ten duchovní element. Proč jsem si nevybral Moskvu nebo Západ? Protože jsem si myslel, že země střední Evropy, které jsou sice malé, ale zároveň kulturně velmi vyspělé, mi mohou poskytnout především duchovní ochranu. Posléze jsem měl možnost Polsko opustit a odejít například do USA nebo do Anglie, ale nechtěl jsem být další nulou v takovém nekonečném množství emigrantů. Irák má kolem dvaceti miliónů obyvatel a ve vyhnanství žijí tři až čtyři milióny Iráčanů. Nejsou to ekonomičtí emigranti, ale především lidé deportovaní nebo političtí či náboženští utečenci. V iráckém právu posledních dvaceti let co třetí paragraf, to trest smrti. Se zpožděním jsem se také dověděl o smrti svého bratra, který byl zabit na ulici za bílého dne doslova před očima kolemjdoucích. Byl to mladý chlapec a zabili ho, protože se postavil režimu a diktatuře. Když jsem přijel do Evropy, nemyslel jsem si, že tady zůstanu tak dlouho.Máte v úmyslu se vrátit teď, když už je Husajnův režim, který vás vyhnal, minulostí?V srpnu 1976 jsem opustil Irák z politických důvodů. Chtěl bych se vrátit do normálního Iráku, do takové země, v níž má člověk právo na svobodné myšlení, na práci, na občanské svobody, do země, v níž nikdo nemá strach z pronásledování. Ale připusťme, že bych se v této chvíli mohl vrátit. Co by se stalo? Vybudoval jsem si v Polsku postavení a jméno díky dlouholeté práci. Kdybych se vrátil, všechno bych ztratil.Nevypuknou po svržení Husajnova režimu v Iráku boje mezi šíity a sunnity?Jsem přesvědčen o tom, že k tomu nedojde. Takové obavy šíří především Husajnovi stoupenci. Chtějí přesvědčit lidi, že pouze Husajn může pevnou rukou vládnout Iráčanům, a když tomu tak nebude, dojde v zemi k bratrovražedné válce. Ale ani na kurdském území, které Husajn nekontroloval, k žádným bojům Kurdů se šíity a sunnity nedocházelo.Američané slibovali, že po Husajnově svržení bude Irák demokratickou zemí. Domníváte se, že demokracie v euroamerickém smyslu je v arabské zemi uskutečnitelná?Skutečně neexistuje arabská země, v níž by byly respektovány demokratické zásady a práva. Avšak tentokrát se Američané nepletou, když tvrdí, že v Iráku demokracie možná je. Irák je státem představujícím doslova mozaiku různých tradic, etnických a náboženských skupin. Tato různorodost ale nikdy nepůsobila destruktivně. Naopak - učila lidi úctě k jinakosti. Tuto šanci je třeba využít a demokracii zavést. Musíme však být velmi trpěliví, neboť demokracie se nedá vybudovat ze dne na den.Iráčany rozděluje problém americké přítomnosti v zemi.Jistě. V Iráku se obyvatelstvo teď dělí do dvou názorových táborů - jeden se domnívá, že Američané musí okamžitě zemi opustit. Jeho stoupenci patří v 99 % ke svrženému režimu. Druhý tábor požaduje jejich odchod až po čase, soudí, že není možné po svržení diktatury okamžitě zavést pořádek. Musí se tak stát pod dohledem někoho, kdo disponuje reálnou mocí. Kromě toho by sami Iráčané svrhnout Husajna nedokázali. Intervence Američanů byla jedinou šancí, jak zkrátit toto utrpení.Domníváte se, že nejednotná, vzájemně znesvářená irácká opozice bude schopna v Iráku efektivně vládnout?Irák je minimálně na jeden rok závislý na Bremerově správě. Dnes usilujeme o vznik irácké vlády a návrat k normálnímu životu. Můj národ je však trpělivý a odhodlaný a nikdy okupaci netoleroval. Američané musí v zemi umožnit vznik vlády, ústavy, pomáhat oddělení státu od náboženských struktur. Irák by se měl stát vzorem pro všechny státy v oblasti. Jenom na tom se může zakládat vítězství USA a úspěch iráckého národa.Jste dnes uznávaným básníkem jak v Polsku, které vám poskytlo azyl, tak v zahraničí. Čím je pro vás poezie?Poezie je pro mne záchranou. Vždy pro mne představovala zároveň oázu klidu i neklid. Zachraňovala mne před pochybnostmi, krutostí, učila mne pokoře a odpovědnosti, přinášela důvěru a naději. Poezie ke mně přišla sama v nejtěžších okamžicích mého života. Díky ní mám právo říkat to, co cítím.V měsíčníku Zwrót vás charakterizovali jako bývalého marxistu, nyní metafyzika a surrealistu. Co mělo na váš pohled na svět a také na estetiku vliv?Začněme možná od toho, že můj otec byl farmář a měl asi dvě stě hektarů pozemků. To není pro evropského socialistu přijatelné. Žili jsme velmi pěkně, v souladu s přírodou a s vlastním svědomím. Ale v roce 1963 došlo v Iráku ke krvavému státnímu převratu. Byly zabity tisíce demokratů, komunistů a vypukly boje v iráckém Kurdistánu. Byl jsem člověkem z bohaté rodiny a náhle jsme zůstali bez půdy, bez prostředků k životu. S rodiči a bratry jsme více než šestnáct let neměli z čeho žít. To mě přivedlo k přemýšlení nad osudy jiných ponižovaných lidí. V té souvislosti jsem neviděl jiné východisko než se orientovat na marxismus. Na Blízkém východě byl marxismus chápán poněkud jinak než zde, protože tam marxisté nebyli u moci, a působili tudíž jako mluvčí národa. Bojovali za svobodu, za spravedlnost a nikdo tehdy netušil, že přijde totalita a diktatura. V Iráku existovaly tři ideologicko-politické koncepce: marxismus, nacionalismus - čili strana Saddáma Husajna - a fundamentalistické náboženské frakce. Nemohl jsem obecně akceptovat ani nacionalisty, ani fundamentalisty. Viděl jsem v marxistech dobré lidi a v marxismu správnou ideu. Ovšem, je to utopie, ale copak básník není do určité míry utopistou? Jestliže jsem šel po stopách poezie a metafyziky spravedlnosti, šel jsem ve směru marxismu a hodně jsem ho studoval. Sledoval jsem společensko-politický proces na celém světě, takže jsem věděl i o situaci na konci šedesátých let v Československu. Věřil jsem, že svět je možno nakonec změnit. Od začátku jsem byl založen duchovně, proto jsem například chodil do kostelů, mešit, synagog, často jsem navštěvoval hřbitovy, které mě inspirovaly v psaní, spřátelil jsem se s různými lidmi rozličných duchovních orientací, abych nasákl duchovností.A pak?Ukončil jsem arabistiku v Bagdádu a přes veškerou otcovu snahu využít zbylé kontakty jsem byl poslán na sever Iráku do Kirkúku. V zásadě šlo o deportaci. Tam jsem žil mezi Kurdy, Armény, Araby, Židy, iráckými Turkmeny... Byla to úplná mozaika národností. Ještě více jsem tam upevnil svou víru v toleranci. Když jsem opustil Irák, začal jsem se pomalu vracet k pramenům, avšak nikoliv pouze k iráckým, ale všelidským. Domnívám se, že tyto všelidské zdroje spočívají především v metafyzice. Ale nejsem metafyzikem ve smyslu mystickém. Spíše jsem člověkem, který od počátku usiluje spojit zemi s nebem. Spojit to, co není viditelné, s tím, co viditelné je. A takový je můj život. Příkladem je i to, že spolu teď rozmlouváme ve Varšavě. Je podle vás islámský fundamentalismus opravdu tak nebezpečný, jak se v Evropě či Americe traduje?Islámský fundamentalismus není tak hrozný v té podobě, kterou jsem poznal. Existuje od 7. století a je podobný křesťanskému fundamentalismu na celém světě. Ale nejhorším křídlem islámského fundamentalismu jsou skupiny zpolitizované a zideologizované, které se chytily zbraní a myslí si, že problémy lze vyřešit silou. To nevyplývá z muslimské doktríny, protože islám jako náboženství znamená mír, pokoj. Jde o doktrínu politickou. Tito lidé jsou rozčarovaní. Kapitalistický blok je zradil a bývalý socialistický blok také. Takové lidi pochopitelně podporovat nelze, ale zároveň bychom si je neměli plést s pravými fundamentalisty a normálními muslimy. V Iráku je více než 90 % muslimů, a to jsou lidé, kteří, pokud vím, nemají nic společného s násilím islámských fundamentalistů. A jaký je váš vztah k islámu?Můj vztah k náboženství se vyznačoval jistým odstupem. Vždy jsem hleděl na náboženství jako na metafyziku, jako na prostředek bezprostředního kontaktu s nejvyšším jsoucnem, kterým je nepochybně Bůh. V islámu nejsou prostředníci jako v křesťanství, nemáme kněze. Náš kontakt s Bohem je tedy bezprostřední. Tato okolnost mi hodně pomáhá, protože neuznávám náboženské instituce. Jsem svobodný člověk a myslím si, že existuje-li Bůh, jsem odpovědný pouze Bohu. A zadruhé, pokud jde o spravedlnost, ta je podle mne v našem bytí velmi důležitým prvkem. Člověk je nejvyšší kvalitou, vedle té božské, samozřejmě. Proto jsem nikdy neuznával fundamentalismus. Před časem jsem napsal z mého pohledu dosti závažnou a rozsáhlou studii Tvůrčí proces mezi despotismem rozumu a dvoutvářností arabského intelektuála. Vznikla v době mého pobytu v USA v letech 1993 až 1994, kde jsem mohl využívat ohromné americké knihovní fondy. Studie byla nakonec publikována v časopisu Al-Karmal vycházejícím při univerzitě v izraelské Haifě, protože jsem ji nemohl zveřejnit v arabských zemích. Vede totiž dialog právě s fundamentalismem a s jeho některými extrémními projevy.

Převážná část politických uprchlíků z Blízkého východu hledá azyl především v západní Evropě. Proč jste zůstal v Polsku?To je dost složitá a zároveň jednoduchá záležitost. Na začátku jsem neměl v úmyslu si vybrat Polsko. Šlo doslova o náhodu. Přijel jsem v roce 1976 z Iráku jako turista přes Turecko a několik evropských zemí, mimo jiné jsem cestoval přes Prahu. Dojel jsem do Varšavy, kde jsem nějakou dobu zůstal s tím, že pojedu dále do Německa. V Polsku jsem však dostal stipendium, které mi umožnilo pokračovat ve studiích. Druhou příčinou je to, že nejsem zlatokop, ale považuji se za člověka spojeného především s kulturou a její duchovní stránkou. Myslel jsem si, že v kultuře zemí, jako je Polsko, bych našel právě ten duchovní element. Proč jsem si nevybral Moskvu nebo Západ? Protože jsem si myslel, že země střední Evropy, které jsou sice malé, ale zároveň kulturně velmi vyspělé, mi mohou poskytnout především duchovní ochranu. Posléze jsem měl možnost Polsko opustit a odejít například do USA nebo do Anglie, ale nechtěl jsem být další nulou v takovém nekonečném množství emigrantů. Irák má kolem dvaceti miliónů obyvatel a ve vyhnanství žijí tři až čtyři milióny Iráčanů. Nejsou to ekonomičtí emigranti, ale především lidé deportovaní nebo političtí či náboženští utečenci. V iráckém právu posledních dvaceti let co třetí paragraf, to trest smrti. Se zpožděním jsem se také dověděl o smrti svého bratra, který byl zabit na ulici za bílého dne doslova před očima kolemjdoucích. Byl to mladý chlapec a zabili ho, protože se postavil režimu a diktatuře. Když jsem přijel do Evropy, nemyslel jsem si, že tady zůstanu tak dlouho.Máte v úmyslu se vrátit teď, když už je Husajnův režim, který vás vyhnal, minulostí?V srpnu 1976 jsem opustil Irák z politických důvodů. Chtěl bych se vrátit do normálního Iráku, do takové země, v níž má člověk právo na svobodné myšlení, na práci, na občanské svobody, do země, v níž nikdo nemá strach z pronásledování. Ale připusťme, že bych se v této chvíli mohl vrátit. Co by se stalo? Vybudoval jsem si v Polsku postavení a jméno díky dlouholeté práci. Kdybych se vrátil, všechno bych ztratil.Nevypuknou po svržení Husajnova režimu v Iráku boje mezi šíity a sunnity?Jsem přesvědčen o tom, že k tomu nedojde. Takové obavy šíří především Husajnovi stoupenci. Chtějí přesvědčit lidi, že pouze Husajn může pevnou rukou vládnout Iráčanům, a když tomu tak nebude, dojde v zemi k bratrovražedné válce. Ale ani na kurdském území, které Husajn nekontroloval, k žádným bojům Kurdů se šíity a sunnity nedocházelo.Američané slibovali, že po Husajnově svržení bude Irák demokratickou zemí. Domníváte se, že demokracie v euroamerickém smyslu je v arabské zemi uskutečnitelná?Skutečně neexistuje arabská země, v níž by byly respektovány demokratické zásady a práva. Avšak tentokrát se Američané nepletou, když tvrdí, že v Iráku demokracie možná je. Irák je státem představujícím doslova mozaiku různých tradic, etnických a náboženských skupin. Tato různorodost ale nikdy nepůsobila destruktivně. Naopak - učila lidi úctě k jinakosti. Tuto šanci je třeba využít a demokracii zavést. Musíme však být velmi trpěliví, neboť demokracie se nedá vybudovat ze dne na den.Iráčany rozděluje problém americké přítomnosti v zemi.Jistě. V Iráku se obyvatelstvo teď dělí do dvou názorových táborů - jeden se domnívá, že Američané musí okamžitě zemi opustit. Jeho stoupenci patří v 99 % ke svrženému režimu. Druhý tábor požaduje jejich odchod až po čase, soudí, že není možné po svržení diktatury okamžitě zavést pořádek. Musí se tak stát pod dohledem někoho, kdo disponuje reálnou mocí. Kromě toho by sami Iráčané svrhnout Husajna nedokázali. Intervence Američanů byla jedinou šancí, jak zkrátit toto utrpení.Domníváte se, že nejednotná, vzájemně znesvářená irácká opozice bude schopna v Iráku efektivně vládnout?Irák je minimálně na jeden rok závislý na Bremerově správě. Dnes usilujeme o vznik irácké vlády a návrat k normálnímu životu. Můj národ je však trpělivý a odhodlaný a nikdy okupaci netoleroval. Američané musí v zemi umožnit vznik vlády, ústavy, pomáhat oddělení státu od náboženských struktur. Irák by se měl stát vzorem pro všechny státy v oblasti. Jenom na tom se může zakládat vítězství USA a úspěch iráckého národa.Jste dnes uznávaným básníkem jak v Polsku, které vám poskytlo azyl, tak v zahraničí. Čím je pro vás poezie?Poezie je pro mne záchranou. Vždy pro mne představovala zároveň oázu klidu i neklid. Zachraňovala mne před pochybnostmi, krutostí, učila mne pokoře a odpovědnosti, přinášela důvěru a naději. Poezie ke mně přišla sama v nejtěžších okamžicích mého života. Díky ní mám právo říkat to, co cítím.V měsíčníku Zwrót vás charakterizovali jako bývalého marxistu, nyní metafyzika a surrealistu. Co mělo na váš pohled na svět a také na estetiku vliv?Začněme možná od toho, že můj otec byl farmář a měl asi dvě stě hektarů pozemků. To není pro evropského socialistu přijatelné. Žili jsme velmi pěkně, v souladu s přírodou a s vlastním svědomím. Ale v roce 1963 došlo v Iráku ke krvavému státnímu převratu. Byly zabity tisíce demokratů, komunistů a vypukly boje v iráckém Kurdistánu. Byl jsem člověkem z bohaté rodiny a náhle jsme zůstali bez půdy, bez prostředků k životu. S rodiči a bratry jsme více než šestnáct let neměli z čeho žít. To mě přivedlo k přemýšlení nad osudy jiných ponižovaných lidí. V té souvislosti jsem neviděl jiné východisko než se orientovat na marxismus. Na Blízkém východě byl marxismus chápán poněkud jinak než zde, protože tam marxisté nebyli u moci, a působili tudíž jako mluvčí národa. Bojovali za svobodu, za spravedlnost a nikdo tehdy netušil, že přijde totalita a diktatura. V Iráku existovaly tři ideologicko-politické koncepce: marxismus, nacionalismus - čili strana Saddáma Husajna - a fundamentalistické náboženské frakce. Nemohl jsem obecně akceptovat ani nacionalisty, ani fundamentalisty. Viděl jsem v marxistech dobré lidi a v marxismu správnou ideu. Ovšem, je to utopie, ale copak básník není do určité míry utopistou? Jestliže jsem šel po stopách poezie a metafyziky spravedlnosti, šel jsem ve směru marxismu a hodně jsem ho studoval. Sledoval jsem společensko-politický proces na celém světě, takže jsem věděl i o situaci na konci šedesátých let v Československu. Věřil jsem, že svět je možno nakonec změnit. Od začátku jsem byl založen duchovně, proto jsem například chodil do kostelů, mešit, synagog, často jsem navštěvoval hřbitovy, které mě inspirovaly v psaní, spřátelil jsem se s různými lidmi rozličných duchovních orientací, abych nasákl duchovností.A pak?Ukončil jsem arabistiku v Bagdádu a přes veškerou otcovu snahu využít zbylé kontakty jsem byl poslán na sever Iráku do Kirkúku. V zásadě šlo o deportaci. Tam jsem žil mezi Kurdy, Armény, Araby, Židy, iráckými Turkmeny... Byla to úplná mozaika národností. Ještě více jsem tam upevnil svou víru v toleranci. Když jsem opustil Irák, začal jsem se pomalu vracet k pramenům, avšak nikoliv pouze k iráckým, ale všelidským. Domnívám se, že tyto všelidské zdroje spočívají především v metafyzice. Ale nejsem metafyzikem ve smyslu mystickém. Spíše jsem člověkem, který od počátku usiluje spojit zemi s nebem. Spojit to, co není viditelné, s tím, co viditelné je. A takový je můj život. Příkladem je i to, že spolu teď rozmlouváme ve Varšavě. Je podle vás islámský fundamentalismus opravdu tak nebezpečný, jak se v Evropě či Americe traduje?Islámský fundamentalismus není tak hrozný v té podobě, kterou jsem poznal. Existuje od 7. století a je podobný křesťanskému fundamentalismu na celém světě. Ale nejhorším křídlem islámského fundamentalismu jsou skupiny zpolitizované a zideologizované, které se chytily zbraní a myslí si, že problémy lze vyřešit silou. To nevyplývá z muslimské doktríny, protože islám jako náboženství znamená mír, pokoj. Jde o doktrínu politickou. Tito lidé jsou rozčarovaní. Kapitalistický blok je zradil a bývalý socialistický blok také. Takové lidi pochopitelně podporovat nelze, ale zároveň bychom si je neměli plést s pravými fundamentalisty a normálními muslimy. V Iráku je více než 90 % muslimů, a to jsou lidé, kteří, pokud vím, nemají nic společného s násilím islámských fundamentalistů. A jaký je váš vztah k islámu?Můj vztah k náboženství se vyznačoval jistým odstupem. Vždy jsem hleděl na náboženství jako na metafyziku, jako na prostředek bezprostředního kontaktu s nejvyšším jsoucnem, kterým je nepochybně Bůh. V islámu nejsou prostředníci jako v křesťanství, nemáme kněze. Náš kontakt s Bohem je tedy bezprostřední. Tato okolnost mi hodně pomáhá, protože neuznávám náboženské instituce. Jsem svobodný člověk a myslím si, že existuje-li Bůh, jsem odpovědný pouze Bohu. A zadruhé, pokud jde o spravedlnost, ta je podle mne v našem bytí velmi důležitým prvkem. Člověk je nejvyšší kvalitou, vedle té božské, samozřejmě. Proto jsem nikdy neuznával fundamentalismus. Před časem jsem napsal z mého pohledu dosti závažnou a rozsáhlou studii Tvůrčí proces mezi despotismem rozumu a dvoutvářností arabského intelektuála. Vznikla v době mého pobytu v USA v letech 1993 až 1994, kde jsem mohl využívat ohromné americké knihovní fondy. Studie byla nakonec publikována v časopisu Al-Karmal vycházejícím při univerzitě v izraelské Haifě, protože jsem ji nemohl zveřejnit v arabských zemích. Vede totiž dialog právě s fundamentalismem a s jeho některými extrémními projevy. Z jednoho verše v koránu lze vyvodit, že každý překladatel je ve svém národě prorokem. Vy sám překládáte polskou poezii do arabštiny a svou poezii píšete v arabštině a zároveň v polštině. Čím se při práci nad překladem řídíte a jak chápete postavení překladatele?

Převážná část politických uprchlíků z Blízkého východu hledá azyl především v západní Evropě. Proč jste zůstal v Polsku?To je dost složitá a zároveň jednoduchá záležitost. Na začátku jsem neměl v úmyslu si vybrat Polsko. Šlo doslova o náhodu. Přijel jsem v roce 1976 z Iráku jako turista přes Turecko a několik evropských zemí, mimo jiné jsem cestoval přes Prahu. Dojel jsem do Varšavy, kde jsem nějakou dobu zůstal s tím, že pojedu dále do Německa. V Polsku jsem však dostal stipendium, které mi umožnilo pokračovat ve studiích. Druhou příčinou je to, že nejsem zlatokop, ale považuji se za člověka spojeného především s kulturou a její duchovní stránkou. Myslel jsem si, že v kultuře zemí, jako je Polsko, bych našel právě ten duchovní element. Proč jsem si nevybral Moskvu nebo Západ? Protože jsem si myslel, že země střední Evropy, které jsou sice malé, ale zároveň kulturně velmi vyspělé, mi mohou poskytnout především duchovní ochranu. Posléze jsem měl možnost Polsko opustit a odejít například do USA nebo do Anglie, ale nechtěl jsem být další nulou v takovém nekonečném množství emigrantů. Irák má kolem dvaceti miliónů obyvatel a ve vyhnanství žijí tři až čtyři milióny Iráčanů. Nejsou to ekonomičtí emigranti, ale především lidé deportovaní nebo političtí či náboženští utečenci. V iráckém právu posledních dvaceti let co třetí paragraf, to trest smrti. Se zpožděním jsem se také dověděl o smrti svého bratra, který byl zabit na ulici za bílého dne doslova před očima kolemjdoucích. Byl to mladý chlapec a zabili ho, protože se postavil režimu a diktatuře. Když jsem přijel do Evropy, nemyslel jsem si, že tady zůstanu tak dlouho.Máte v úmyslu se vrátit teď, když už je Husajnův režim, který vás vyhnal, minulostí?V srpnu 1976 jsem opustil Irák z politických důvodů. Chtěl bych se vrátit do normálního Iráku, do takové země, v níž má člověk právo na svobodné myšlení, na práci, na občanské svobody, do země, v níž nikdo nemá strach z pronásledování. Ale připusťme, že bych se v této chvíli mohl vrátit. Co by se stalo? Vybudoval jsem si v Polsku postavení a jméno díky dlouholeté práci. Kdybych se vrátil, všechno bych ztratil.Nevypuknou po svržení Husajnova režimu v Iráku boje mezi šíity a sunnity?Jsem přesvědčen o tom, že k tomu nedojde. Takové obavy šíří především Husajnovi stoupenci. Chtějí přesvědčit lidi, že pouze Husajn může pevnou rukou vládnout Iráčanům, a když tomu tak nebude, dojde v zemi k bratrovražedné válce. Ale ani na kurdském území, které Husajn nekontroloval, k žádným bojům Kurdů se šíity a sunnity nedocházelo.Američané slibovali, že po Husajnově svržení bude Irák demokratickou zemí. Domníváte se, že demokracie v euroamerickém smyslu je v arabské zemi uskutečnitelná?Skutečně neexistuje arabská země, v níž by byly respektovány demokratické zásady a práva. Avšak tentokrát se Američané nepletou, když tvrdí, že v Iráku demokracie možná je. Irák je státem představujícím doslova mozaiku různých tradic, etnických a náboženských skupin. Tato různorodost ale nikdy nepůsobila destruktivně. Naopak - učila lidi úctě k jinakosti. Tuto šanci je třeba využít a demokracii zavést. Musíme však být velmi trpěliví, neboť demokracie se nedá vybudovat ze dne na den.Iráčany rozděluje problém americké přítomnosti v zemi.Jistě. V Iráku se obyvatelstvo teď dělí do dvou názorových táborů - jeden se domnívá, že Američané musí okamžitě zemi opustit. Jeho stoupenci patří v 99 % ke svrženému režimu. Druhý tábor požaduje jejich odchod až po čase, soudí, že není možné po svržení diktatury okamžitě zavést pořádek. Musí se tak stát pod dohledem někoho, kdo disponuje reálnou mocí. Kromě toho by sami Iráčané svrhnout Husajna nedokázali. Intervence Američanů byla jedinou šancí, jak zkrátit toto utrpení.Domníváte se, že nejednotná, vzájemně znesvářená irácká opozice bude schopna v Iráku efektivně vládnout?Irák je minimálně na jeden rok závislý na Bremerově správě. Dnes usilujeme o vznik irácké vlády a návrat k normálnímu životu. Můj národ je však trpělivý a odhodlaný a nikdy okupaci netoleroval. Američané musí v zemi umožnit vznik vlády, ústavy, pomáhat oddělení státu od náboženských struktur. Irák by se měl stát vzorem pro všechny státy v oblasti. Jenom na tom se může zakládat vítězství USA a úspěch iráckého národa.Jste dnes uznávaným básníkem jak v Polsku, které vám poskytlo azyl, tak v zahraničí. Čím je pro vás poezie?Poezie je pro mne záchranou. Vždy pro mne představovala zároveň oázu klidu i neklid. Zachraňovala mne před pochybnostmi, krutostí, učila mne pokoře a odpovědnosti, přinášela důvěru a naději. Poezie ke mně přišla sama v nejtěžších okamžicích mého života. Díky ní mám právo říkat to, co cítím.V měsíčníku Zwrót vás charakterizovali jako bývalého marxistu, nyní metafyzika a surrealistu. Co mělo na váš pohled na svět a také na estetiku vliv?Začněme možná od toho, že můj otec byl farmář a měl asi dvě stě hektarů pozemků. To není pro evropského socialistu přijatelné. Žili jsme velmi pěkně, v souladu s přírodou a s vlastním svědomím. Ale v roce 1963 došlo v Iráku ke krvavému státnímu převratu. Byly zabity tisíce demokratů, komunistů a vypukly boje v iráckém Kurdistánu. Byl jsem člověkem z bohaté rodiny a náhle jsme zůstali bez půdy, bez prostředků k životu. S rodiči a bratry jsme více než šestnáct let neměli z čeho žít. To mě přivedlo k přemýšlení nad osudy jiných ponižovaných lidí. V té souvislosti jsem neviděl jiné východisko než se orientovat na marxismus. Na Blízkém východě byl marxismus chápán poněkud jinak než zde, protože tam marxisté nebyli u moci, a působili tudíž jako mluvčí národa. Bojovali za svobodu, za spravedlnost a nikdo tehdy netušil, že přijde totalita a diktatura. V Iráku existovaly tři ideologicko-politické koncepce: marxismus, nacionalismus - čili strana Saddáma Husajna - a fundamentalistické náboženské frakce. Nemohl jsem obecně akceptovat ani nacionalisty, ani fundamentalisty. Viděl jsem v marxistech dobré lidi a v marxismu správnou ideu. Ovšem, je to utopie, ale copak básník není do určité míry utopistou? Jestliže jsem šel po stopách poezie a metafyziky spravedlnosti, šel jsem ve směru marxismu a hodně jsem ho studoval. Sledoval jsem společensko-politický proces na celém světě, takže jsem věděl i o situaci na konci šedesátých let v Československu. Věřil jsem, že svět je možno nakonec změnit. Od začátku jsem byl založen duchovně, proto jsem například chodil do kostelů, mešit, synagog, často jsem navštěvoval hřbitovy, které mě inspirovaly v psaní, spřátelil jsem se s různými lidmi rozličných duchovních orientací, abych nasákl duchovností.A pak?Ukončil jsem arabistiku v Bagdádu a přes veškerou otcovu snahu využít zbylé kontakty jsem byl poslán na sever Iráku do Kirkúku. V zásadě šlo o deportaci. Tam jsem žil mezi Kurdy, Armény, Araby, Židy, iráckými Turkmeny... Byla to úplná mozaika národností. Ještě více jsem tam upevnil svou víru v toleranci. Když jsem opustil Irák, začal jsem se pomalu vracet k pramenům, avšak nikoliv pouze k iráckým, ale všelidským. Domnívám se, že tyto všelidské zdroje spočívají především v metafyzice. Ale nejsem metafyzikem ve smyslu mystickém. Spíše jsem člověkem, který od počátku usiluje spojit zemi s nebem. Spojit to, co není viditelné, s tím, co viditelné je. A takový je můj život. Příkladem je i to, že spolu teď rozmlouváme ve Varšavě. Je podle vás islámský fundamentalismus opravdu tak nebezpečný, jak se v Evropě či Americe traduje?Islámský fundamentalismus není tak hrozný v té podobě, kterou jsem poznal. Existuje od 7. století a je podobný křesťanskému fundamentalismu na celém světě. Ale nejhorším křídlem islámského fundamentalismu jsou skupiny zpolitizované a zideologizované, které se chytily zbraní a myslí si, že problémy lze vyřešit silou. To nevyplývá z muslimské doktríny, protože islám jako náboženství znamená mír, pokoj. Jde o doktrínu politickou. Tito lidé jsou rozčarovaní. Kapitalistický blok je zradil a bývalý socialistický blok také. Takové lidi pochopitelně podporovat nelze, ale zároveň bychom si je neměli plést s pravými fundamentalisty a normálními muslimy. V Iráku je více než 90 % muslimů, a to jsou lidé, kteří, pokud vím, nemají nic společného s násilím islámských fundamentalistů. A jaký je váš vztah k islámu?Můj vztah k náboženství se vyznačoval jistým odstupem. Vždy jsem hleděl na náboženství jako na metafyziku, jako na prostředek bezprostředního kontaktu s nejvyšším jsoucnem, kterým je nepochybně Bůh. V islámu nejsou prostředníci jako v křesťanství, nemáme kněze. Náš kontakt s Bohem je tedy bezprostřední. Tato okolnost mi hodně pomáhá, protože neuznávám náboženské instituce. Jsem svobodný člověk a myslím si, že existuje-li Bůh, jsem odpovědný pouze Bohu. A zadruhé, pokud jde o spravedlnost, ta je podle mne v našem bytí velmi důležitým prvkem. Člověk je nejvyšší kvalitou, vedle té božské, samozřejmě. Proto jsem nikdy neuznával fundamentalismus. Před časem jsem napsal z mého pohledu dosti závažnou a rozsáhlou studii Tvůrčí proces mezi despotismem rozumu a dvoutvářností arabského intelektuála. Vznikla v době mého pobytu v USA v letech 1993 až 1994, kde jsem mohl využívat ohromné americké knihovní fondy. Studie byla nakonec publikována v časopisu Al-Karmal vycházejícím při univerzitě v izraelské Haifě, protože jsem ji nemohl zveřejnit v arabských zemích. Vede totiž dialog právě s fundamentalismem a s jeho některými extrémními projevy. Z jednoho verše v koránu lze vyvodit, že každý překladatel je ve svém národě prorokem. Vy sám překládáte polskou poezii do arabštiny a svou poezii píšete v arabštině a zároveň v polštině. Čím se při práci nad překladem řídíte a jak chápete postavení překladatele?Překládání vždy plnilo a plní ohromnou roli, ve 20. století se tahle úloha ještě zvýraznila. V arabské kultuře a literatuře překladatel sehrával také vždycky významnou úlohu. Už v 8. století tam vznikla velká instituce, která se nazývala Dar al-Hikmat, tedy Dům moudrosti, a její zásluhou byla překládána z řečtiny, latiny, perštiny, hindštiny a jiných jazyků nejdůležitější díla lidstva. Když už teď znám polský jazyk, domnívám se, že mou povinností je šířit polskou literaturu a kulturu a s ní i literatury a kultury okolních zemí, v to počítaje literaturu a kulturu českou. Jakých kritérií se přitom držím? Zaprvé: text musí být dobrý, reprezentativní pro dané pokolení a danou literaturu. Nemohu také obejít některá důležitá jména. Zadruhé: každý má svůj způsob a metodu překládání. Nejprve čtu text, pak se k němu vracím a čtu ho ještě jednou, následně se pokouším rozšifrovat jeho nejdůležitější znaky, symboly. Snažím se podat překládaný text v co nejlepší podobě, aby se arabský čtenář seznámil nejenom s obsahem, ale také se mu přiblížil zvuk, melodie, rytmus. Na toto téma píšu i drobné skicy. Domnívám se, že když je svět, jak se teď říká, malou vesnicí, měli bychom se navzájem více poznat. Jedním z prostředků jak toho dosáhnout je překládání. Píšu tedy o kultuře a literatuře, v jejímž rámci funguji.

Převážná část politických uprchlíků z Blízkého východu hledá azyl především v západní Evropě. Proč jste zůstal v Polsku?To je dost složitá a zároveň jednoduchá záležitost. Na začátku jsem neměl v úmyslu si vybrat Polsko. Šlo doslova o náhodu. Přijel jsem v roce 1976 z Iráku jako turista přes Turecko a několik evropských zemí, mimo jiné jsem cestoval přes Prahu. Dojel jsem do Varšavy, kde jsem nějakou dobu zůstal s tím, že pojedu dále do Německa. V Polsku jsem však dostal stipendium, které mi umožnilo pokračovat ve studiích. Druhou příčinou je to, že nejsem zlatokop, ale považuji se za člověka spojeného především s kulturou a její duchovní stránkou. Myslel jsem si, že v kultuře zemí, jako je Polsko, bych našel právě ten duchovní element. Proč jsem si nevybral Moskvu nebo Západ? Protože jsem si myslel, že země střední Evropy, které jsou sice malé, ale zároveň kulturně velmi vyspělé, mi mohou poskytnout především duchovní ochranu. Posléze jsem měl možnost Polsko opustit a odejít například do USA nebo do Anglie, ale nechtěl jsem být další nulou v takovém nekonečném množství emigrantů. Irák má kolem dvaceti miliónů obyvatel a ve vyhnanství žijí tři až čtyři milióny Iráčanů. Nejsou to ekonomičtí emigranti, ale především lidé deportovaní nebo političtí či náboženští utečenci. V iráckém právu posledních dvaceti let co třetí paragraf, to trest smrti. Se zpožděním jsem se také dověděl o smrti svého bratra, který byl zabit na ulici za bílého dne doslova před očima kolemjdoucích. Byl to mladý chlapec a zabili ho, protože se postavil režimu a diktatuře. Když jsem přijel do Evropy, nemyslel jsem si, že tady zůstanu tak dlouho.Máte v úmyslu se vrátit teď, když už je Husajnův režim, který vás vyhnal, minulostí?V srpnu 1976 jsem opustil Irák z politických důvodů. Chtěl bych se vrátit do normálního Iráku, do takové země, v níž má člověk právo na svobodné myšlení, na práci, na občanské svobody, do země, v níž nikdo nemá strach z pronásledování. Ale připusťme, že bych se v této chvíli mohl vrátit. Co by se stalo? Vybudoval jsem si v Polsku postavení a jméno díky dlouholeté práci. Kdybych se vrátil, všechno bych ztratil.Nevypuknou po svržení Husajnova režimu v Iráku boje mezi šíity a sunnity?Jsem přesvědčen o tom, že k tomu nedojde. Takové obavy šíří především Husajnovi stoupenci. Chtějí přesvědčit lidi, že pouze Husajn může pevnou rukou vládnout Iráčanům, a když tomu tak nebude, dojde v zemi k bratrovražedné válce. Ale ani na kurdském území, které Husajn nekontroloval, k žádným bojům Kurdů se šíity a sunnity nedocházelo.Američané slibovali, že po Husajnově svržení bude Irák demokratickou zemí. Domníváte se, že demokracie v euroamerickém smyslu je v arabské zemi uskutečnitelná?Skutečně neexistuje arabská země, v níž by byly respektovány demokratické zásady a práva. Avšak tentokrát se Američané nepletou, když tvrdí, že v Iráku demokracie možná je. Irák je státem představujícím doslova mozaiku různých tradic, etnických a náboženských skupin. Tato různorodost ale nikdy nepůsobila destruktivně. Naopak - učila lidi úctě k jinakosti. Tuto šanci je třeba využít a demokracii zavést. Musíme však být velmi trpěliví, neboť demokracie se nedá vybudovat ze dne na den.Iráčany rozděluje problém americké přítomnosti v zemi.Jistě. V Iráku se obyvatelstvo teď dělí do dvou názorových táborů - jeden se domnívá, že Američané musí okamžitě zemi opustit. Jeho stoupenci patří v 99 % ke svrženému režimu. Druhý tábor požaduje jejich odchod až po čase, soudí, že není možné po svržení diktatury okamžitě zavést pořádek. Musí se tak stát pod dohledem někoho, kdo disponuje reálnou mocí. Kromě toho by sami Iráčané svrhnout Husajna nedokázali. Intervence Američanů byla jedinou šancí, jak zkrátit toto utrpení.Domníváte se, že nejednotná, vzájemně znesvářená irácká opozice bude schopna v Iráku efektivně vládnout?Irák je minimálně na jeden rok závislý na Bremerově správě. Dnes usilujeme o vznik irácké vlády a návrat k normálnímu životu. Můj národ je však trpělivý a odhodlaný a nikdy okupaci netoleroval. Američané musí v zemi umožnit vznik vlády, ústavy, pomáhat oddělení státu od náboženských struktur. Irák by se měl stát vzorem pro všechny státy v oblasti. Jenom na tom se může zakládat vítězství USA a úspěch iráckého národa.Jste dnes uznávaným básníkem jak v Polsku, které vám poskytlo azyl, tak v zahraničí. Čím je pro vás poezie?Poezie je pro mne záchranou. Vždy pro mne představovala zároveň oázu klidu i neklid. Zachraňovala mne před pochybnostmi, krutostí, učila mne pokoře a odpovědnosti, přinášela důvěru a naději. Poezie ke mně přišla sama v nejtěžších okamžicích mého života. Díky ní mám právo říkat to, co cítím.V měsíčníku Zwrót vás charakterizovali jako bývalého marxistu, nyní metafyzika a surrealistu. Co mělo na váš pohled na svět a také na estetiku vliv?Začněme možná od toho, že můj otec byl farmář a měl asi dvě stě hektarů pozemků. To není pro evropského socialistu přijatelné. Žili jsme velmi pěkně, v souladu s přírodou a s vlastním svědomím. Ale v roce 1963 došlo v Iráku ke krvavému státnímu převratu. Byly zabity tisíce demokratů, komunistů a vypukly boje v iráckém Kurdistánu. Byl jsem člověkem z bohaté rodiny a náhle jsme zůstali bez půdy, bez prostředků k životu. S rodiči a bratry jsme více než šestnáct let neměli z čeho žít. To mě přivedlo k přemýšlení nad osudy jiných ponižovaných lidí. V té souvislosti jsem neviděl jiné východisko než se orientovat na marxismus. Na Blízkém východě byl marxismus chápán poněkud jinak než zde, protože tam marxisté nebyli u moci, a působili tudíž jako mluvčí národa. Bojovali za svobodu, za spravedlnost a nikdo tehdy netušil, že přijde totalita a diktatura. V Iráku existovaly tři ideologicko-politické koncepce: marxismus, nacionalismus - čili strana Saddáma Husajna - a fundamentalistické náboženské frakce. Nemohl jsem obecně akceptovat ani nacionalisty, ani fundamentalisty. Viděl jsem v marxistech dobré lidi a v marxismu správnou ideu. Ovšem, je to utopie, ale copak básník není do určité míry utopistou? Jestliže jsem šel po stopách poezie a metafyziky spravedlnosti, šel jsem ve směru marxismu a hodně jsem ho studoval. Sledoval jsem společensko-politický proces na celém světě, takže jsem věděl i o situaci na konci šedesátých let v Československu. Věřil jsem, že svět je možno nakonec změnit. Od začátku jsem byl založen duchovně, proto jsem například chodil do kostelů, mešit, synagog, často jsem navštěvoval hřbitovy, které mě inspirovaly v psaní, spřátelil jsem se s různými lidmi rozličných duchovních orientací, abych nasákl duchovností.A pak?Ukončil jsem arabistiku v Bagdádu a přes veškerou otcovu snahu využít zbylé kontakty jsem byl poslán na sever Iráku do Kirkúku. V zásadě šlo o deportaci. Tam jsem žil mezi Kurdy, Armény, Araby, Židy, iráckými Turkmeny... Byla to úplná mozaika národností. Ještě více jsem tam upevnil svou víru v toleranci. Když jsem opustil Irák, začal jsem se pomalu vracet k pramenům, avšak nikoliv pouze k iráckým, ale všelidským. Domnívám se, že tyto všelidské zdroje spočívají především v metafyzice. Ale nejsem metafyzikem ve smyslu mystickém. Spíše jsem člověkem, který od počátku usiluje spojit zemi s nebem. Spojit to, co není viditelné, s tím, co viditelné je. A takový je můj život. Příkladem je i to, že spolu teď rozmlouváme ve Varšavě. Je podle vás islámský fundamentalismus opravdu tak nebezpečný, jak se v Evropě či Americe traduje?Islámský fundamentalismus není tak hrozný v té podobě, kterou jsem poznal. Existuje od 7. století a je podobný křesťanskému fundamentalismu na celém světě. Ale nejhorším křídlem islámského fundamentalismu jsou skupiny zpolitizované a zideologizované, které se chytily zbraní a myslí si, že problémy lze vyřešit silou. To nevyplývá z muslimské doktríny, protože islám jako náboženství znamená mír, pokoj. Jde o doktrínu politickou. Tito lidé jsou rozčarovaní. Kapitalistický blok je zradil a bývalý socialistický blok také. Takové lidi pochopitelně podporovat nelze, ale zároveň bychom si je neměli plést s pravými fundamentalisty a normálními muslimy. V Iráku je více než 90 % muslimů, a to jsou lidé, kteří, pokud vím, nemají nic společného s násilím islámských fundamentalistů. A jaký je váš vztah k islámu?Můj vztah k náboženství se vyznačoval jistým odstupem. Vždy jsem hleděl na náboženství jako na metafyziku, jako na prostředek bezprostředního kontaktu s nejvyšším jsoucnem, kterým je nepochybně Bůh. V islámu nejsou prostředníci jako v křesťanství, nemáme kněze. Náš kontakt s Bohem je tedy bezprostřední. Tato okolnost mi hodně pomáhá, protože neuznávám náboženské instituce. Jsem svobodný člověk a myslím si, že existuje-li Bůh, jsem odpovědný pouze Bohu. A zadruhé, pokud jde o spravedlnost, ta je podle mne v našem bytí velmi důležitým prvkem. Člověk je nejvyšší kvalitou, vedle té božské, samozřejmě. Proto jsem nikdy neuznával fundamentalismus. Před časem jsem napsal z mého pohledu dosti závažnou a rozsáhlou studii Tvůrčí proces mezi despotismem rozumu a dvoutvářností arabského intelektuála. Vznikla v době mého pobytu v USA v letech 1993 až 1994, kde jsem mohl využívat ohromné americké knihovní fondy. Studie byla nakonec publikována v časopisu Al-Karmal vycházejícím při univerzitě v izraelské Haifě, protože jsem ji nemohl zveřejnit v arabských zemích. Vede totiž dialog právě s fundamentalismem a s jeho některými extrémními projevy. Z jednoho verše v koránu lze vyvodit, že každý překladatel je ve svém národě prorokem. Vy sám překládáte polskou poezii do arabštiny a svou poezii píšete v arabštině a zároveň v polštině. Čím se při práci nad překladem řídíte a jak chápete postavení překladatele?Překládání vždy plnilo a plní ohromnou roli, ve 20. století se tahle úloha ještě zvýraznila. V arabské kultuře a literatuře překladatel sehrával také vždycky významnou úlohu. Už v 8. století tam vznikla velká instituce, která se nazývala Dar al-Hikmat, tedy Dům moudrosti, a její zásluhou byla překládána z řečtiny, latiny, perštiny, hindštiny a jiných jazyků nejdůležitější díla lidstva. Když už teď znám polský jazyk, domnívám se, že mou povinností je šířit polskou literaturu a kulturu a s ní i literatury a kultury okolních zemí, v to počítaje literaturu a kulturu českou. Jakých kritérií se přitom držím? Zaprvé: text musí být dobrý, reprezentativní pro dané pokolení a danou literaturu. Nemohu také obejít některá důležitá jména. Zadruhé: každý má svůj způsob a metodu překládání. Nejprve čtu text, pak se k němu vracím a čtu ho ještě jednou, následně se pokouším rozšifrovat jeho nejdůležitější znaky, symboly. Snažím se podat překládaný text v co nejlepší podobě, aby se arabský čtenář seznámil nejenom s obsahem, ale také se mu přiblížil zvuk, melodie, rytmus. Na toto téma píšu i drobné skicy. Domnívám se, že když je svět, jak se teď říká, malou vesnicí, měli bychom se navzájem více poznat. Jedním z prostředků jak toho dosáhnout je překládání. Píšu tedy o kultuře a literatuře, v jejímž rámci funguji.V čem vám připadá zajímavá česká literatura?

Převážná část politických uprchlíků z Blízkého východu hledá azyl především v západní Evropě. Proč jste zůstal v Polsku?To je dost složitá a zároveň jednoduchá záležitost. Na začátku jsem neměl v úmyslu si vybrat Polsko. Šlo doslova o náhodu. Přijel jsem v roce 1976 z Iráku jako turista přes Turecko a několik evropských zemí, mimo jiné jsem cestoval přes Prahu. Dojel jsem do Varšavy, kde jsem nějakou dobu zůstal s tím, že pojedu dále do Německa. V Polsku jsem však dostal stipendium, které mi umožnilo pokračovat ve studiích. Druhou příčinou je to, že nejsem zlatokop, ale považuji se za člověka spojeného především s kulturou a její duchovní stránkou. Myslel jsem si, že v kultuře zemí, jako je Polsko, bych našel právě ten duchovní element. Proč jsem si nevybral Moskvu nebo Západ? Protože jsem si myslel, že země střední Evropy, které jsou sice malé, ale zároveň kulturně velmi vyspělé, mi mohou poskytnout především duchovní ochranu. Posléze jsem měl možnost Polsko opustit a odejít například do USA nebo do Anglie, ale nechtěl jsem být další nulou v takovém nekonečném množství emigrantů. Irák má kolem dvaceti miliónů obyvatel a ve vyhnanství žijí tři až čtyři milióny Iráčanů. Nejsou to ekonomičtí emigranti, ale především lidé deportovaní nebo političtí či náboženští utečenci. V iráckém právu posledních dvaceti let co třetí paragraf, to trest smrti. Se zpožděním jsem se také dověděl o smrti svého bratra, který byl zabit na ulici za bílého dne doslova před očima kolemjdoucích. Byl to mladý chlapec a zabili ho, protože se postavil režimu a diktatuře. Když jsem přijel do Evropy, nemyslel jsem si, že tady zůstanu tak dlouho.Máte v úmyslu se vrátit teď, když už je Husajnův režim, který vás vyhnal, minulostí?V srpnu 1976 jsem opustil Irák z politických důvodů. Chtěl bych se vrátit do normálního Iráku, do takové země, v níž má člověk právo na svobodné myšlení, na práci, na občanské svobody, do země, v níž nikdo nemá strach z pronásledování. Ale připusťme, že bych se v této chvíli mohl vrátit. Co by se stalo? Vybudoval jsem si v Polsku postavení a jméno díky dlouholeté práci. Kdybych se vrátil, všechno bych ztratil.Nevypuknou po svržení Husajnova režimu v Iráku boje mezi šíity a sunnity?Jsem přesvědčen o tom, že k tomu nedojde. Takové obavy šíří především Husajnovi stoupenci. Chtějí přesvědčit lidi, že pouze Husajn může pevnou rukou vládnout Iráčanům, a když tomu tak nebude, dojde v zemi k bratrovražedné válce. Ale ani na kurdském území, které Husajn nekontroloval, k žádným bojům Kurdů se šíity a sunnity nedocházelo.Američané slibovali, že po Husajnově svržení bude Irák demokratickou zemí. Domníváte se, že demokracie v euroamerickém smyslu je v arabské zemi uskutečnitelná?Skutečně neexistuje arabská země, v níž by byly respektovány demokratické zásady a práva. Avšak tentokrát se Američané nepletou, když tvrdí, že v Iráku demokracie možná je. Irák je státem představujícím doslova mozaiku různých tradic, etnických a náboženských skupin. Tato různorodost ale nikdy nepůsobila destruktivně. Naopak - učila lidi úctě k jinakosti. Tuto šanci je třeba využít a demokracii zavést. Musíme však být velmi trpěliví, neboť demokracie se nedá vybudovat ze dne na den.Iráčany rozděluje problém americké přítomnosti v zemi.Jistě. V Iráku se obyvatelstvo teď dělí do dvou názorových táborů - jeden se domnívá, že Američané musí okamžitě zemi opustit. Jeho stoupenci patří v 99 % ke svrženému režimu. Druhý tábor požaduje jejich odchod až po čase, soudí, že není možné po svržení diktatury okamžitě zavést pořádek. Musí se tak stát pod dohledem někoho, kdo disponuje reálnou mocí. Kromě toho by sami Iráčané svrhnout Husajna nedokázali. Intervence Američanů byla jedinou šancí, jak zkrátit toto utrpení.Domníváte se, že nejednotná, vzájemně znesvářená irácká opozice bude schopna v Iráku efektivně vládnout?Irák je minimálně na jeden rok závislý na Bremerově správě. Dnes usilujeme o vznik irácké vlády a návrat k normálnímu životu. Můj národ je však trpělivý a odhodlaný a nikdy okupaci netoleroval. Američané musí v zemi umožnit vznik vlády, ústavy, pomáhat oddělení státu od náboženských struktur. Irák by se měl stát vzorem pro všechny státy v oblasti. Jenom na tom se může zakládat vítězství USA a úspěch iráckého národa.Jste dnes uznávaným básníkem jak v Polsku, které vám poskytlo azyl, tak v zahraničí. Čím je pro vás poezie?Poezie je pro mne záchranou. Vždy pro mne představovala zároveň oázu klidu i neklid. Zachraňovala mne před pochybnostmi, krutostí, učila mne pokoře a odpovědnosti, přinášela důvěru a naději. Poezie ke mně přišla sama v nejtěžších okamžicích mého života. Díky ní mám právo říkat to, co cítím.V měsíčníku Zwrót vás charakterizovali jako bývalého marxistu, nyní metafyzika a surrealistu. Co mělo na váš pohled na svět a také na estetiku vliv?Začněme možná od toho, že můj otec byl farmář a měl asi dvě stě hektarů pozemků. To není pro evropského socialistu přijatelné. Žili jsme velmi pěkně, v souladu s přírodou a s vlastním svědomím. Ale v roce 1963 došlo v Iráku ke krvavému státnímu převratu. Byly zabity tisíce demokratů, komunistů a vypukly boje v iráckém Kurdistánu. Byl jsem člověkem z bohaté rodiny a náhle jsme zůstali bez půdy, bez prostředků k životu. S rodiči a bratry jsme více než šestnáct let neměli z čeho žít. To mě přivedlo k přemýšlení nad osudy jiných ponižovaných lidí. V té souvislosti jsem neviděl jiné východisko než se orientovat na marxismus. Na Blízkém východě byl marxismus chápán poněkud jinak než zde, protože tam marxisté nebyli u moci, a působili tudíž jako mluvčí národa. Bojovali za svobodu, za spravedlnost a nikdo tehdy netušil, že přijde totalita a diktatura. V Iráku existovaly tři ideologicko-politické koncepce: marxismus, nacionalismus - čili strana Saddáma Husajna - a fundamentalistické náboženské frakce. Nemohl jsem obecně akceptovat ani nacionalisty, ani fundamentalisty. Viděl jsem v marxistech dobré lidi a v marxismu správnou ideu. Ovšem, je to utopie, ale copak básník není do určité míry utopistou? Jestliže jsem šel po stopách poezie a metafyziky spravedlnosti, šel jsem ve směru marxismu a hodně jsem ho studoval. Sledoval jsem společensko-politický proces na celém světě, takže jsem věděl i o situaci na konci šedesátých let v Československu. Věřil jsem, že svět je možno nakonec změnit. Od začátku jsem byl založen duchovně, proto jsem například chodil do kostelů, mešit, synagog, často jsem navštěvoval hřbitovy, které mě inspirovaly v psaní, spřátelil jsem se s různými lidmi rozličných duchovních orientací, abych nasákl duchovností.A pak?Ukončil jsem arabistiku v Bagdádu a přes veškerou otcovu snahu využít zbylé kontakty jsem byl poslán na sever Iráku do Kirkúku. V zásadě šlo o deportaci. Tam jsem žil mezi Kurdy, Armény, Araby, Židy, iráckými Turkmeny... Byla to úplná mozaika národností. Ještě více jsem tam upevnil svou víru v toleranci. Když jsem opustil Irák, začal jsem se pomalu vracet k pramenům, avšak nikoliv pouze k iráckým, ale všelidským. Domnívám se, že tyto všelidské zdroje spočívají především v metafyzice. Ale nejsem metafyzikem ve smyslu mystickém. Spíše jsem člověkem, který od počátku usiluje spojit zemi s nebem. Spojit to, co není viditelné, s tím, co viditelné je. A takový je můj život. Příkladem je i to, že spolu teď rozmlouváme ve Varšavě. Je podle vás islámský fundamentalismus opravdu tak nebezpečný, jak se v Evropě či Americe traduje?Islámský fundamentalismus není tak hrozný v té podobě, kterou jsem poznal. Existuje od 7. století a je podobný křesťanskému fundamentalismu na celém světě. Ale nejhorším křídlem islámského fundamentalismu jsou skupiny zpolitizované a zideologizované, které se chytily zbraní a myslí si, že problémy lze vyřešit silou. To nevyplývá z muslimské doktríny, protože islám jako náboženství znamená mír, pokoj. Jde o doktrínu politickou. Tito lidé jsou rozčarovaní. Kapitalistický blok je zradil a bývalý socialistický blok také. Takové lidi pochopitelně podporovat nelze, ale zároveň bychom si je neměli plést s pravými fundamentalisty a normálními muslimy. V Iráku je více než 90 % muslimů, a to jsou lidé, kteří, pokud vím, nemají nic společného s násilím islámských fundamentalistů. A jaký je váš vztah k islámu?Můj vztah k náboženství se vyznačoval jistým odstupem. Vždy jsem hleděl na náboženství jako na metafyziku, jako na prostředek bezprostředního kontaktu s nejvyšším jsoucnem, kterým je nepochybně Bůh. V islámu nejsou prostředníci jako v křesťanství, nemáme kněze. Náš kontakt s Bohem je tedy bezprostřední. Tato okolnost mi hodně pomáhá, protože neuznávám náboženské instituce. Jsem svobodný člověk a myslím si, že existuje-li Bůh, jsem odpovědný pouze Bohu. A zadruhé, pokud jde o spravedlnost, ta je podle mne v našem bytí velmi důležitým prvkem. Člověk je nejvyšší kvalitou, vedle té božské, samozřejmě. Proto jsem nikdy neuznával fundamentalismus. Před časem jsem napsal z mého pohledu dosti závažnou a rozsáhlou studii Tvůrčí proces mezi despotismem rozumu a dvoutvářností arabského intelektuála. Vznikla v době mého pobytu v USA v letech 1993 až 1994, kde jsem mohl využívat ohromné americké knihovní fondy. Studie byla nakonec publikována v časopisu Al-Karmal vycházejícím při univerzitě v izraelské Haifě, protože jsem ji nemohl zveřejnit v arabských zemích. Vede totiž dialog právě s fundamentalismem a s jeho některými extrémními projevy. Z jednoho verše v koránu lze vyvodit, že každý překladatel je ve svém národě prorokem. Vy sám překládáte polskou poezii do arabštiny a svou poezii píšete v arabštině a zároveň v polštině. Čím se při práci nad překladem řídíte a jak chápete postavení překladatele?Překládání vždy plnilo a plní ohromnou roli, ve 20. století se tahle úloha ještě zvýraznila. V arabské kultuře a literatuře překladatel sehrával také vždycky významnou úlohu. Už v 8. století tam vznikla velká instituce, která se nazývala Dar al-Hikmat, tedy Dům moudrosti, a její zásluhou byla překládána z řečtiny, latiny, perštiny, hindštiny a jiných jazyků nejdůležitější díla lidstva. Když už teď znám polský jazyk, domnívám se, že mou povinností je šířit polskou literaturu a kulturu a s ní i literatury a kultury okolních zemí, v to počítaje literaturu a kulturu českou. Jakých kritérií se přitom držím? Zaprvé: text musí být dobrý, reprezentativní pro dané pokolení a danou literaturu. Nemohu také obejít některá důležitá jména. Zadruhé: každý má svůj způsob a metodu překládání. Nejprve čtu text, pak se k němu vracím a čtu ho ještě jednou, následně se pokouším rozšifrovat jeho nejdůležitější znaky, symboly. Snažím se podat překládaný text v co nejlepší podobě, aby se arabský čtenář seznámil nejenom s obsahem, ale také se mu přiblížil zvuk, melodie, rytmus. Na toto téma píšu i drobné skicy. Domnívám se, že když je svět, jak se teď říká, malou vesnicí, měli bychom se navzájem více poznat. Jedním z prostředků jak toho dosáhnout je překládání. Píšu tedy o kultuře a literatuře, v jejímž rámci funguji.V čem vám připadá zajímavá česká literatura?Často debatuji se svými vrstevníky, kolegy v řemesle čili spisovateli, básníky a novináři. Taková jména jako Kundera, Hašek, Hrabal, Seifert, Holub jsou dost známá a tito autoři bývají často překládáni do arabštiny. Pokud si vzpomínám, snad už před dvaceti lety se objevila antologie české poezie v arabském jazyce zásluhou profesora Ahmeda Sulejmana.

Související témata:
Poezie
Irák
Polsko

Výběr článků

Načítám