Hasan Zahirović: Karel Čapek by bez Olgy nebyl šťastný

Rodák z Bosny a Hercegoviny, který se snaží, aby se na kulturu naší 1. republiky (nejen) ve státech bývalé Jugoslávie nezapomnělo. K ní podle něj patří vedle Karla Čapka i jeho manželka Olga Scheinpflugová, od jejíhož úmrtí letos uplyne 55 let.

Pro mě je Karel Čapek hlavně výjimečný novinář. V téhle sféře je toho na zkoumání na několik badatelských životů. Podle mě přežije všechno, je to vše ke čtení, aktuální, jeho postřehy nestárnou. I díky tomu, že k novinařině cítil velikou osobní zodpovědnost.

Z jeho prozaické tvorby mám pak hodně rád trilogii Hordubal, Povětroň, Obyčejný život. Naopak dlouho mě míjela jeho, velmi ceněná, sci-fi díla. Svou cestu jsem si k nim našel až v divadle. Aktivně jsem je předtím nečetl, nevyhledával.

Přečetl jsem si knihu, která vyšla až po Čapkově smrti (25. prosince 1938 – pozn. red.), Obrázky z domova. Editoval ji tehdy Miroslav Halík (otec kněze Tomáše Halíka – pozn. red.). Shrnovala v sobě hlavně Čapkovu novinářskou práci, kterou dodnes považuju za nejcennější část jeho díla.

Vyznával se v ní k lásce k Československu a já jsem si jejím prostřednictvím vaši zemi, její nelehký osud, zamiloval. Začal jsem se o vás více zajímat, začal jsem se učit česky.

Zaměřím-li svou odpověď na města, tak Moravské Budějovice. Kamarád mi k tomu říkal: tam nic není, co bys tam dělal?! Jenže já si trval na svém. Přece tam musí něco být, když o nich Karel Čapek tak krásně psal. (Smích)

Bylo. Časem jsem se rozhodl, že bych u vás mohl studovat. V tu dobu jsem spolupracoval s českou ambasádou jako herec, účastnil jsem se jejich kulturních programů. Dostal jsem díky tomu šanci jít studovat do Olomouce češtinu. Bylo mi jednatřicet a začal jsem tušit, že se domů, do Bosny, nevrátím.

Pak jsem dostal v Česku stipendium, začal studovat, zaměřoval se víc a víc na Čapka. Od roku 2010 o něm přednáším. Narazil jsem i na členy Společnosti bratří Čapků, kteří mě mezi sebe přijali. Díky nim se mi úplně naplnil život.

Ale ano. Výhodou D21, kde hraju, je, že s mou „vadou“ předem počítají. Režiséři s ní umějí pracovat… Pravdu máte jinak v tom, že když jsem řekl, že jedu do Česka, všichni se v Bosně divili. Říkali mi právě to, že se u vás jako herec neuživím, že budu muset dělat něco jiného.

Nejdřív jsem si myslel, že mi půjde hladce. A ač ji považuju za nejhezčí jazyk, který jsem se kdy učil, brzy jsem přišel na to, že vypadá úplně jinak než bosenština, srbština, chorvatština, na něž jsem byl odmala zvyklý. Začalo mé „plakání“. Musel jsem se smířit s tím, že zvládnout češtinu bude těžké.

A víte, co je zajímavé? Slovenština mi šla nějak líp. Líp jsem jí rozuměl, když jsem si v počátcích hledal podklady ke studiím, často byly ve slovenštině. Takže moje čeština je neustálá práce, kterou budu dělat až do smrti. Vedle herectví ji potřebuju hlavně jako vysokoškolský pedagog, což mě živí. Učím samozřejmě divadlo a literaturu, gramatiku bych nedal.

Kdo ví? Za 1. republiky to byla „divadelní“ kavárna Národního divadla, s kterým především spolupracoval při uvádění svých her, tak tam podle mě občas zavítal, i když za domovské považoval jiné podniky: Union, Národní kavárnu, občas Louvre…

Navíc Slavia s ním souvisí jinak. Sídlí v Paláci Lažanských, u nichž dostal koncem 1. světové války své první zaměstnání jako učitel jejich syna, který se připravoval na maturitu. Chodil tam ještě předtím, než se s nimi přesunul na zámek Chyše.

A proč je večer tam? Protože její provozovatelé, manželé Petra a Jozef Onderkovi, do ní chtějí vrátit kus prvorepublikové noblesy, k níž kultura patřila. Proto oslovili i odborníky na Karla Čapka. Jelikož já o něm připravuji pořady pravidelně v nedaleké Městské knihovně, nabídka přišla i ke mně.

Je zajímavé, že Slavia a Čapek bývají vyprodané téměř okamžitě. V knihovně na podobný pořad místa obvykle zbývají. Potvrzuje to, že atmosféra kavárny Slavia je neopakovatelná.

Podle mě by bez ní nebyl hlavně šťastný. Dávala mu své mládí, energii. Potřeboval jí dávat svou lásku. Ona mu na oplátku dávala jistotu v divadelním světě a nejen tam. Byla také vynikající spisovatelka, díky níž o jejich společném životě leccos víme. Teď mám na mysli její Český román, kde mimo jiné zmiňuje první předčítání R.U.R., knihy, která z Čapka udělala skutečně světového autora. Své texty si ostatně četli vzájemně. Fungovali jako partneři patnáct let, museli si intelektuálně rozumět.

Nesmíme zapomínat na to, že je to román, ne autobiografie, dokument. Hranici mezi tím, co je přesné, co si paní Olga vymyslela, už nikdo asi neurčí. Když se vrátím k její tvorbě, psala i pro děti, básně. Je autorsky velmi zajímavá. Psala také scénáře pro film, televizi, jež se za 1. republiky a později – na rozdíl od těch Karlových – opravdu zfilmovaly. Její divadelní hry se hrály v divadlech i jinde než v Československu. Její přeložená novela Karanténa byla publikována i v Japonsku.

Na štěstí, jak říkávám, nerezonuje jen Milan Kundera. Lidé z postjugoslávských republik na vaši kulturu stále slyší. Hodně besed o ní je mimo jiné v Chorvatsku. V Bosně máme zase Spolek Karla Paříka, jenž vybudoval půlku Bosny, nebo besedu Sněžka. Čapkovy hry, pohádky se tedy stále překládají, hrají v divadlech. Z novějších překladů se u nás čtou Alena Mornštajnová, Petra Soukupová, Irena Dousková, Jan Skácel… Bohemistika funguje v Bělehradu, Záhřebu.

Snažíme se (smích). V Česku funguje balkanistika, hrají se tady také naše filmy. Literatura se překládá méně. Úspěch měla, co vím, Sarajevská princezna (Edo Jaganjac – pozn. red.), což je příběh z války o těžce zraněné holčičce, který se skutečně v roce 1993 v Sarajevu stal.

Pomáhal jsem památkářům zorientovat se v některé z částí jeho písemné pozůstalosti. Je obecně škoda, že vila není stále otevřená pro veřejnost, to místo je neuvěřitelné. Byl jsem v ní ještě předtím, než ji Praha 10 koupila (rok 2013 – pozn. red.). Připadal jsem si jako v „chrámu“, ve „Svaté zemi“. Když mi potomci Olgy Scheinpflugové nabídli, abych se vyfotil v Čapkově křesle, odmítl jsem. Nešlo to. A jsme zase u Olgy, kdyby nebylo jí, ten prostor by se v původní podobě nezachoval.

V podstatě jen obrazy, ty se prodaly. Zbytek vážně zůstal tak, jako by tam stále manželé žili. Když Olga v roce 1968 zemřela, dědicové chtěli dům prodat, jenže zájem o něj ze strany státu nebyl. Tak se zamkl. A kdy se otevře pro veřejnost? To nikdo neví. Dlouho probíhaly výzkumné práce. Do všeho vstoupila i politika. Podle mě je škoda, že vilu nekoupil stát. Jakmile o podobné věci rozhodují politici, je to špatně.