Harlej: Puberťáky v sobě jsme nikdy neztratili

Nové album jsme chtěli natočit tak jako tak, bez návaznosti na výročí. Mělo vyjít už loni, jenomže se to zdrželo. Zaprvé jsem dodělával desku svého bývalého projektu Brain, kterou jsem chtěl uctít zesnulého kamaráda Vláďu Šafránka, a zadruhé nám lidé z vydavatelské společnosti Warner Music celkem rozumně doporučili, aby ta alba nevyšla brzy po sobě, když budou obě spojená s mým jménem.

Nakonec do toho vstoupila i naše lenost, a tak deska vychází až teď, na konci zimy a před naším turné k pětadvaceti letům.

Tím jsme se nikdy nezabývali. Zvuk každé kapely vychází z muzikantů, kteří v ní hrají. Když jsou upřímní, vznikne přirozený zvuk jejich skupiny. Tím pádem je nikdy nemůže svazovat, naopak je baví. To je náš případ.

Samozřejmě se to může stát, podle mě se tomu vlastně nedá ubránit. Všimněte si, že čím jsou kapely déle na scéně, tím větší jsou odstupy mezi alby, která vydávají. Podstatným důvodem je, že řeší, aby se neopakovaly.

V našem případě to není dáno tím, že bychom nápady na písničky neměli. Dáváme si ale větší pozor a tím pádem vstupuje do tvůrčího procesu mnohem tvrdší autocenzura než v minulosti. Nápadů, které jsme v posledních letech zavrhli kvůli tomu, že nám připomněly něco, co jsme už natočili, bylo víc.

Když budu mluvit sám za sebe, vnímám, že co do četnosti mi nápady na písně a motivy, ze kterých potom vzniknou, přicházejí pořád stejně. U nové desky se mi ale stalo, že jsem řešil jeden hezký nápad, o němž jsem byl přesvědčený, že už jsem ho kdysi použil. Potom mi došlo, že je stejný, jaký jsem řešil už u minulé desky. Tehdy jsme ho nepoužili, a on se vrátil. Znovu neprošel.

Na dovolených. Létám na ně sám s kytarou a nahrávám si na nich fragmenty a nápady. Když se pak vrátím domů, přehraju si je do počítače, v němž mám složku plnou různých hudebních motivů. Čas od čase se jí probírám a hledám, co by se dalo použít či které motivy k sobě pasují, aby z nich mohla vzniknout jedna píseň. Jakmile nějaký použiju, okamžitě ho z té složky vyhodím.

Ano, až na jednu či dvě v podstatě všechny. Obvykle létám na deset jedenáct dnů do Řecka a beru si s sebou jen kytaru a knížky. Tak mi to vyhovuje, mám tak na skládání větší klid. Praktikuju to už řadu let.

Když jsem letěl na dovolenou poprvé sám, myslel jsem si, že se na ní unudím k smrti. Jenomže na místě se ukázalo, že mi to pro tvorbu absolutně vyhovuje. Vlastně si vzpomínám, že jsem na dovolené poprvé skládal písničky ještě pro svou předešlou kapelu Brain. A to bylo na začátku devadesátých let.

Poslední písnička Nevěřím je trochu pomalejší, ale není to klasická balada. Jednoduše se dá říct, že na opravdu silnou baladu musí mít autor skvělý nápad, protože u balad opakování hrozí mnohem více. A já tak silný nápad neměl.

Skládal jsem svižné rockové písně a uvnitř jsem se strašně těšil na to, až desku natočíme. Těšil jsem se dlouho, protože předešlé album Hodný holky zlý kluky chtěj vyšlo v roce 2017 a na nás je tříletý odstup mezi alby dost. A jestli je z něho cítit mladistvost, jak říkáte, tak jsem moc rád.

Pomohlo k tomu určitě i to, že se po delší době vrátil k textování našich písní Tomáš Miřátský. Na albu je také nahráno mnohem více kytar, než jich bylo na předešlých deskách. Písničky sice vypadají jednoduše, ale po produkční stránce jsou složitější. V kapele navíc všechno funguje, máme skvělé vztahy, a tak se to asi promítlo i do nových skladeb.

Samozřejmě, všechno, co prožívám, mě ovlivňuje. Kolem Harleje se v posledních letech děly zásadní věci. Všichni jsme byli velcí kamarádi se zpěvákem Vláďou Šafránkem, který se mnou v pětadevadesátém roce skupinu zakládal. Vždycky s ní bude spojený.

V roce 2018 ale zemřel, a ta deska je poznamenaná tím, že jsme se s tím museli srovnat. V některých písních se to projevilo.

Současně si ale myslím, že muzikanti v sobě mají pořád toho puberťáka, který trochu zlobí. Normální člověk se přece nebaví tím, že vyleze na pódium a dělá ze sebe šaška. Vím, že nikdo z Harleje toho puberťáka v sobě neztratil. I to se na nahrávce projevilo.

Ano, jsou. Když jedeme na koncerty, rozhodně nevyrážíme jako parta dospělých chlapů, kteří si budou cestou číst a naříkat na špatné zdraví.

Už nám není dvacet, ale přesto se dokážeme chovat, jako by nám bylo čtrnáct. Kolem nás jsou neustále mejdany a dějí se věci, u kterých se ti, kteří je vidí, chytají za hlavu. Jsou to, bohužel, věci nepublikovatelné.

Když jsou v kapele nudní lidé, je nudná celá kapela. Anebo se v ní už hodně kalkuluje. Z mého pohledu tak přestává mít právo na existenci. Proto doufám, že nám to takhle zůstane napořád.

Určitě ano. Vlastně doufám, že s Harlejem půjdeme až do rakve.