Článek
Ve věku, kdy si děti hrají, jste měla za sebou velký úspěch v Německu. V patnácti se stáváte sólistkou anglického orchestru, koncertujete po světě. Nebylo vaše dětství ve znamení drilu a dřiny?
Myslím si, že ne. Já cvičila na nástroj ráda. Maminka mě vychovávala způsobem ze staré školy, žádné sezení s rukama založenýma. Měla jsem celkem normální dětství prožívané v Praze. Chodila jsem ven, jezdila na kole, bruslila, ale hlavně jsem se věnovala hudbě, brala jsem to za samozřejmé. Okamžiky odpočinku byly za odměnu.
Maminka Libuše Váchalová, harfistka, tatínek Jiří Boušek, flétnista. Volba byla od počátku jasná?
Asi ano. Často se mě ptali, proč jsem si nevybrala flétnu, je to jednodušší nástroj i na stěhování. K mamince jsem vzhlížela, jakožto k ženě, která hraje na harfu, tak volba byla jasná. Od čtyř let jsem hrála na klavír a pak k harfě samovolně přešla.
Jana Boušková
Patří k nejstarším nástrojům, po varhanách je pro zvládnutí nejtěžší. Koordinovat práci rukou a ovládat pedály je asi náročné.
Opravdu hodně, i když lidé vidí ladné pohyby a myslí si, že se na ni jen tak krásně brnká. Ale koordinace rukou a nohou je velmi složitá. Už jen proto, že musíme být soustředění nejen na ruce, ale znát i přesné sestavení pedálů, které během hry používáme. Když pedál sešlápneme, struny znějí rozdílně. Posluchač tuto souhru nevnímá, ale pro nás je složitá a zásadní.
Kolik pedálů je na harfě?
Sedm a každý má tři pozice, takže možností je neskonale mnoho. Jde o náročné schéma, které musí mít hráč neustále v hlavě.
Máte procestovaný celý svět. Co hraní na severním pólu?
Když jsem tam byla, nedocházelo mi, o jakou výjimečnou situaci jde. Při tolika sólových nabídkách z celého světa, a často na nejvýznamnějších pódiích, mi to ani nepřišlo. Byl to krásný zážitek z místa, kam se člověk jen tak nedostane. Koncertovala jsem tenkrát na lodi velké jako Titanic, zakotvené přímo u pólu.
Ovládnout tak velký nástroj asi není po fyzické stránce jednoduché. Dostávají nejvíc zabrat prsty, ruce, nebo záda? Jak se o dobrou fyzičku staráte?
Nepřijde mi, že by nějaká část těla dostávala víc zabrat. Zpočátku bolí nejvíc prsty, tah strun je velký. Při hře je ale také velmi zaměstnaná mysl, protože skutečně jde o značně náročnou koordinaci. Záda jsem pocítila v poslední době ne kvůli hraní, ale z důvodu dlouhého vysedávání u počítače během pandemie, kdy jsem naplno rozjela svůj The Harp Channel na Facebooku. Dělám na něm pravidelné rozhovory především se zahraničními hudebníky.
Dobrá fyzická kondice je nutná a já si ji udržuji hraním. Zapojuji při něm celé tělo a správné svaly zatěžuji natolik, že se při cvičení na harfě cítím nejlépe.
Jana Boušková
Léta jste profesorkou na Královské konzervatoři v Bruselu, v loňském roce stejný titul přibyl na prestižní Royal College of Music v Londýně. Studenti pocházejí odevšad, hned poznáte talentovaného?
Samozřejmě. Dá se to i snadno poznat při soutěžích, když sedím v porotách. Skladby jsou sice velice náročné, dlouhé, ale po pár taktech poznám, zda jde o nadstandardní talent, nebo hráč nepřináší nic nadstavbového. Poznáte, jestli je muzikální, má výjimečnou techniku, je cílevědomý, trpělivý, zda může u něho nastat posun.
Je mezi nimi český zástupce?
V zahraničí nemám žádného českého studenta. Je to pro ně finančně velmi náročné. Češi studují u mě na Akademii múzických umění v Praze.
Já vždycky vnímala spíš harfistky. Jak jsou žáci poskládáni co do pohlaví?
Jde o malé procento mužů, ale existují. V naší historii se najde harfistů mnoho. Jeden z nich, Alfréd Holý, byl dokonce nejlépe placený hráč na celém světě.
Máte dva syny, oba studují hru na housle. Čím to, že se nevydali ve vašich stopách?
Přála jsem si, aby to zkusili, nejen kvůli tomu, že mužů harfistů je málo, ale protože jsem chtěla mít nějakého pokračovatele. Měla jsem doma malinkou harfičku, oni k ní chodili, pořád hráli, šlo jim to jakoby samo. Takže jsem koupila harfu odpovídající velikosti, bohužel jen stála v koutě, nakonec šla z domu pryč. A kluci si vybrali skladnější nástroj podle svého tatínka.
Jak jste zvládala péči o ně při koncertování po světě a pedagogické činnosti?
Teď už jsou velcí (20 a 16 let), ale dříve mi velice pomáhala moje maminka, která bohužel loni 1. srpna zesnula. Byla pro mě obrovskou nápomocí, respektovala moji profesi, věděla, co obnáší. A pokud chci dělat něco tak náročného špičkově, nemůžu zároveň fungovat jako hospodyňka. Tohle všechno za mě zastala. Dokud byly děti malé a nechodily do školy, vozila jsem je všude s sebou. Pak měly zázemí často u babičky.
Ve středu 16. září vás čeká speciální koncert Harfový večer Jany Bouškové na Dvořákově Praze, jednom z nejnavštěvovanějších festivalů u nás. Vím, že máte ráda krásné šaty, už si chystáte róbu?
(smích) Bude to překvapení i pro mě, podle toho, do které se vejdu. Přiznávám, že jsem během pandemie trošku přibrala. Mám dost velký šatník, určitě si vyberu.
Necháváte si róby šít, nebo kupujete hotové?
Kupuju. Jsem sběratelka šatů, takže kdekoliv vidím nějaké večerní, hned do obchodu vejdu… (smích) Mám šaty odložené třeba dvacet let a nedovedu se jich zbavit.
O jedenáct dnů později oslavíte životní jubileum – padesátiny. Co si přejete?
Spokojenou rodinu! To je největší dar, který si člověk nemůže koupit.
Hraní na tento strunný nástroj je velmi obtížné.
Harfa zdobí etiketu piva a její název nese i pražská čtvrť
Výška úctyhodných 190 centimetrů, váha 45 kilo, k tomu 47 strun, jejichž tah vydá na celou jednu tunu.
Koncertní harfa se pořádně pronese a její přesuny nejsou vůbec jednoduché. „Nákup auta je vždy ovlivněn naším nástrojem, proto je lepší si velikost prostoru předem vyzkoušet,“ říká Jana Boušková. Sdělila i zajímavost, že jedna z čtvrtí Prahy 9 – Harfa má legendu o harfistce, která se stala obětí požáru před stavbou čtvrti.
„Když jsem v roce 1999 byla uměleckou ředitelkou VII. světového harfového kongresu v Praze, při jedné cestě domů ze svého koncertu jsem si pro zkrácení chvíle během jízdy četla míjející nápisy pozpátku. S úžasem jsem zjistila, že naše hlavní město znamená pozpátku A HARP, což je harfa v angličtině,“ prozradila.
Harfa je jedním z nejstarších hudebních nástrojů. Její princip lidé pravděpodobně objevili drnkáním na tětivu luku. První zmínky o harfě pocházejí ze starověkého Egypta a Mezopotámie z období tří tisíc let před naším letopočtem. Na sever Evropy se dostala zásluhou Keltů, kteří ji poznali na Balkáně.
Ze Skotska a Irska, kde je dodnes považována za národní nástroj, známý i z etiket piva Guinness, se rozšířila dále do Evropy.
V pozdní fázi středověku se stala oblíbeným nástrojem trubadúrů a minesengrů, hra na ni patřila ke dvorskému vzdělání. Tehdy se harfy stavěly v různých velikostech, od malých ručních až po dvoumetrové. V období renesance a baroka ji vytlačila loutna, rokoko harfu znovu objevilo.
Protože se její barokní, chromatická verze těžko ovládala pro velký počet strun, vznikla takzvaná háčková harfa, která se dala díky pražci na rezonanční desce přeladit. Ideálního výsledku se docílilo vynálezem pedálové varianty v osmnáctém století.