Článek
Náš vztah k Handkemu je vlídný. Určitě také za jeho přesné včlenění poezie Jana Skácela do evropského kontextu, zejména v německy mluvících zemích. Dnešní pohled na meze možností antikomunikace divadla je jiný než v roce 1966, kdy premiéra Spílání vyvolala kolosální skandál ve Frankfurtu nad Mohanem.
Spílání publiku 2010 může povrchní divák vnímat jako nekontrolovatelný gejzír expresív ze zásobárny nadávek, při nichž by se i nejotrlejší politikové červenali. Tím přívalem ovšem inscenace končí. Všechno před ním je jenom občasným atakem konfrontujícím herce s diváky v jejich světě iluzí, snů a navztekané životní reality.
Neshody, sebeobviňování, vymlouvání, zpovídání
Mnohem víc řeší Handke ve Spílání publiku názorové střety uvnitř divadla: neshody, sebeobviňování, vymlouvání, zpovídání. Za hranice jeviště vystřelí autor šípy nejprve proti floskulím povrchních hodnotitelů divadla, vyzbrojených pro změnu frázemi bezobsažných klišé. Čtveřice herců je nejpřesvědčivější v několika výstupech, ve kterých argumentaci v zavilých polemikách neváhá podpořit expresívní nahotou – Martin Pechlát a Stanislav Majer úplnou, Gabriela Míčová střídmější, náznakovou.
Nad věcí zůstává Martin Finger, jehož dominance v nadávání naplno propuká až ve výstupu závěrečného provokování publika všech sociálních vrstev. Handke ani Pařízek nejsou autory povrchnosti nebo laciného efektu. Jejich Spílání publiku 2010 je přesnou a závažnou společenskou alegorií ústící do totální destrukce kultury. Pražské komorní divadlo ji při existenčních střetech s Magistrátem zažívá na vlastní kůži. Divadla totiž vstoupila do fáze zápasu o holý život.