Článek
Vaše Judy Garlandová, kterou jste vytvořila před deseti lety v Quilterově hře, byla slovy jiné jeho hry opravdu úchvatná. Jak na ni vzpomínáte?
Byla to skvěle napsaná role, která mi navíc umožnila i zpívat. Závidím totiž všem hercům, kteří mají šanci využívat hudbu jako emoční nápovědu. Pro roli Judy Garlandové jsem poslouchala její nahrávky, vnímala její zvláštní hlas a také jsem chodila dva měsíce na hodiny zpěvu k Eduardu Klezlovi. Byla to krásná práce, měla jsem ji moc ráda.
Takže když přišla nabídka zahrát si v další Quilterově hře, neváhala jste?
Samozřejmě že ne, ale přesto jsem se souhlasem čekala, až si text přečtu. Vždycky mě zajímá figura, kterou mám hrát, i to, jak je text napsaný. Ale ani v tomto případě nebyl důvod říct ne.
I když to není tak efektně napsaná role jako v případě Garlandové?
Tuhle Quilterovu hru nelze srovnávat s jeho dalšími texty. Je jiná, ale má velmi dobře napsanou dramatickou situaci i postavy.
Aniž bychom prozrazovali vše, můžeme říci, že jde o roli matky, jejíž syn se probouzí z dlouhého bezvědomí, a ona dostává šanci jeho život ovlivnit…
Na začátku je ta situace totálně bezvýchodná. Sedět u lůžka svého syna a nevědět, jestli se probere, je pro matku šílené. A to, že se probere a ona zjistí, že jeho paměť vynulovala dny, jež prožil se svým partnerem, a jeho život může začít od nuly, je úžasně rozehraná situace.
Vaše postava ve hře bojuje se synovým partnerem, ale nejde jí jen o jejich homosexuální vztah…
O ten jí vůbec nejde, ona přece svého syna zná a ví, že v šedesáti letech nemůže od základů dirigovat život pětatřicetiletého muže.
Ale bojuje o to, aby se vrátil tam, kde byl, než svého partnera poznal. Quilter je mistr v tom, jak umí nazírat situace z více úhlů.
Jaké partnery jste našla v Ondřeji Novákovi a Petru Stachovi?
Velmi příjemné. Jsou to oba talentovaní chlapečci. A hýčkali mě při zkoušení tak, až jsem omládla. Do třetice všeho dobrého nás inspirativně dirigoval režisér Pavel Ondruch.
V Ungeltu hrajete už ve druhém titulu. Jak vnímáte zdejšího génia loci?
Ungelt je dobře fungující divadlo, které má své publikum, takže se sem vracím ráda.
Komorní prostor mě láká, jsem vychovaná účinkováním ve Viole. Ale absolutně rozhodující je pro mě vždy postava, kterou hraju. A teprve pak nastává rozhodnutí, jak budu zmáhat její druhou přirozenost. V Ungeltu stačí divákům myšlenka, na Vinohradech ji musí doprovodit pastózní gesto, ale vždy je to jedna a táž figura a její život i emoce.