Hana Holišová: Nejvíc soutěžím sama se sebou

S Ondřejem Sokolem v komedii Nikdy neříkej nikdy ztvárňujete otravný dovolenkový pár, který je navíc, jak se ukáže při filmové hotelové soutěži, extrémně soutěživý. Když pomineme tu první vlastnost, jste taky taková?

Zjistila jsem, že soutěživá jsem hlavně sama se sebou. Občas si vytyčím, co bych chtěla zdolat, a pak se snažím překonávat své možnosti. Že mám tuhle potřebu – posouvat si hranice ve věcech, o kterých jsem si dřív nemyslela, že bych je zvládla, jsem naplno pochopila při účasti na pořadu Tvoje tvář má známý hlas.

O vašem kolegovi se ví, že rád improvizuje. Stalo se vám s Ondřejem Sokolem něco takového při natáčení?

Už to nemám tak živě v paměti, přece jen jsou to už dva roky, co jsme tento film točili. Poměrně dost jsme své scény zkoušeli a připravovali se na ně, takže jsme se pak ničím nepříjemně nepřekvapovali.

S Ondrou mě bavilo všechno vymýšlet, sledovat ho při práci a nechávat se jím inspirovat. Tvář sice moderoval a samozřejmě jsem ho viděla hrát, ale nikdy předtím jsme nespolupracovali. Byla to pro mě zajímavá zkušenost.

Zájezdový program vaší filmové postavy je dost aktivní a komunitně založený. Jak vypadá ideální dovolená ve vašem případě?

Život mám dost pracovní, všechno intenzivně prožívám, takže mi vyhovuje, když na dovolené můžu vypnout a nedělat nic. Anebo dělat třeba něco manuálního, u čeho není zapotřebí tolik přemýšlet. Ať už pracovat na zahradě, nebo třeba oškrábat zdi a vymalovat. Prostě cokoliv, u čeho se nemusíte učit texty a není u toho důležité, jak vypadáte nebo jak se tváříte. Mám docela ráda klid a ticho.

Je o vás známo, že milujete domácí zvířata. Máte dnes nějaké?

Třináct let jsem měla psa, boxera, ale momentálně žádného nemám. Při své současné vytíženosti si uvědomuju, jak velký by to byl stres pro nás oba, že by to vůči tomu zvířeti nebylo fér.

Heslo z názvu snímku, nikdy neříkej nikdy, málokdy dodržujeme. Řídíte se jím v životě?

Ano, i když dřív tomu tak u mě nebylo. Často jsem říkala, no, to já bych nikdy, v žádném případě neudělala, a vždycky mě to vytrestalo. Téměř okamžitě se mi to či ono přihodilo. Už jsem vycvičená tuhle větu neříkat a hlavně nesoudit jiné.

Na stříbrném plátně se ukazujete poskrovnu. Čím to je?

Je to kombinace více věcí. Nikdy jsem ve filmovém směru nebyla příliš iniciativní, že bych intenzivně obrážela konkurzy. Anebo přicházely nabídky, které mi moc neimponovaly. Vždycky jsem měla dost divadelní i koncertní práce, nezbýval proto už prostor.

Ale to víte, že bych si ráda zahrála v nějakém fajn filmu charakterní roli, abych nemusela vycházet tolik jen ze sebe a byla nucená se ponořit do zcela odlišné osobnosti. To by mě lákalo, ale nemusíme všichni točit filmy. Jestli to má přijít, tak to přijde, a pokud ne, asi to tak má být.

Co za vysněnou roli a v jakém žánru by to bylo?

Baví mě tragikomedie s hloubkou i humorem. Ideálně kdyby šlo o silný příběh zajímavé ženy, podobné, jakou byla třeba Edith Piaf, kterou teď hraju v Městském divadle Brno, anebo Marta Kubišová, tu ztvárňuju na letní scéně pražského Musea Kampa. Nelákají mě příliš romantické role, ve kterých mě mnozí díky mému vzhledu vidí.

Ve zmíněné titulní roli divadelního recitálu Marta se letos představujete ve druhé sezoně. Proměnilo se vaše pojetí zpěvačky oproti minulému létu?

To já těžko posoudím. Díky odstupu, který vám dá jen čas, se role vyvíjí. Je živým organismem, pokaždé ji budu hrát trošičku jinak, stejně tak kolegové. Letos mám za sebou teprve jednu reprízu, včera (23. července) jsme představení odehráli poprvé. Tato forma hudebního divadla mě nesmírně oslovuje a tuto roli mám strašně ráda.

V inscenaci alternujete s Berenikou Kohoutovou. Byla jste se na kolegyni podívat? A obráceně, Berenika na vás?

No jasně, na úzké spolupráci je alternace založená. Abyste udrželi formu, musíte danou roli hrát víceméně podobně. Ale samozřejmě její a moje Marta je jiná, každá disponujeme něčím, co se pro roli hodí.

Sdělily jste si vzájemně své dojmy?

Ty jsme si možná neřekly, ale absolvovaly jsme spolu celé zkoušení i pak premiéru. Stavění role je společná práce.

S vášní také zpíváte – hlavně s big bandy, s nimiž se dotýkáte mnoha hudebních žánrů. Po kterém obvykle sáhnete coby posluchačka?

Nejsem žánrově vyhraněná, před žádným se jako interpretka ani posluchačka nezavírám. I když je pravda, že dechovku si doma zrovna nepustím. Ani metal, ve kterém jsem kdysi zpívala.

Ale ať už jde o pop, rock – možná trochu víc rock než pop, funky, soul, jazz, muzikál, operu, zpěvohru, když je kvalitní, líbí se mi všechno. A právě to mě na spolupráci s big bandem baví, že máme velmi pestrý repertoár, se kterým koncertujeme. A taky mi vyhovuje ta energie velkého hudebního tělesa, nemusím se na pódiu tolik krotit.

Vy jste zpívala metal?

Ano, asi v sedmnácti osmnácti letech. Bylo to v kapele s melodičtějším metalem, ne takovým tím typicky agresivním. V minulosti jsem měla předsudky k metalistům a jejich vzhledu, které se mi díky tomuto projektu rozplynuly. Ráda na tohle životní období vzpomínám.

Nedávno jste se stala ambasadorkou nadačního fondu Josefů K., který finančně podporuje začínající umělce. V jaké situaci jste se ocitla vy po absolvování JAMU?

Za našich časů nic obdobného nebylo, takže mi tento nadační fond přijde fantastický. Přitom je motivující a nakopávající, když coby student máte touhu nebo nějaký nápad v šuplíku a dostanete šanci. Je to pro ně malý vstup do reálného světa. Projekt musí připravit tak, jako by se už pohybovali v profesionálním šoubyznysu.

Budete mít druhou půlku prázdnin čistě pracovní, nebo si najdete i čas sama na sebe?

Martu hrajeme až do začátku září, do toho reprízujeme Noc na Karlštejně přímo na hradě Karlštejn. Budu mít tudíž jen pár dnů, které strávím na chalupě v Beskydech, větší dovolená přijde asi až v září. S partou kamarádů se chystáme na loď, nejspíš do Chorvatska.

Je to pro mě obrovský relax a pocit svobody, jak se odrazíte od pevniny, ocitnete se na širém moři a pak zakotvíte v nějaké zátoce, kde nikdo jiný není. Nejste v hotelu a nemusíte řešit, co si vezmete na sebe a jestli na vás někdo kouká. To je pro mě ten pravý odpočinek.