Článek
Jste Františkou z knihy Poupátka?
Nejsem to vysloveně já, ale z postav v románu má k tomu, co jsem prožila, Františka nejblíž. Kniha je autobiografická v hlavním tématu sexuálního zneužívání. Podobný dramatický kroužek jsem navštěvovala od svých šesti do jedenácti let.
Co vás přimělo otevřít své bolavé místo světu?
Určitá morální zodpovědnost a snaha o detabuizaci. Cítila jsem povinnost popsat, co jsem zažila, přetavit vzpomínky do narativního příběhu a tím bojovat za další, ať už minulé či současné oběti.
Kdo jiný by měl vypovědět než já jako autorka, která má možnost publikovat svá díla? Vždyť skrze příběh a vyprávění lze nejlépe přiblížit, čím si takové oběti procházejí. Čtenáři s hlavní postavou prožijí její strasti od začátku do konce, jsou doslova uvnitř její hlavy.
Loni v únoru vstoupil do kin dokument V síti, který se sice odehrává v online prostředí, ale námět je obdobný. Souviselo uvedení filmu s vaším rozhodnutím publikovat Poupátka?
V době premiéry jsem měla knihu už z větší části napsanou. Jde o shodu okolností, ale samozřejmě to, že se o problematice hovoří čím dál více, i vzhledem k nedávné aféře nejmenovaného politika, mou situaci usnadňuje.
Dramatický kroužek jste opustila na konci prvního stupně základní školy, kdy svůj příběh předkládá románová Františka. Proč právě takové věkové zasazení?
Jedenáctiletý člověk je ve transformativní fázi. Už nejste dítě, ale ani dospělý. Nacházíte se na prahu puberty, kdy pro vás svět začíná být čím dál komplikovanější, ale zároveň nemáte dostatek zkušeností a obranných mechanismů. V této citlivé etapě jsou děti mnohem náchylnější a manipulovatelnější než kdy jindy.
Soudím, že postava vedoucího dramatického kroužku Mirka má svůj reálný předobraz. Do jaké míry je jeho počínání v próze obraz skutečnosti, a naopak fabulace?
Není to realita jedna ku jedné, ani by to dost dobře nešlo. Řadu situací jsem musela trochu přetvořit, protože se netýkaly jen mě, ale celé řady dalších dětí, které kroužkem prošly.
Rozhodně jsem nechtěla, aby se mým zpracováním cítily dotčené. Všem jsem změnila jména, různě namixovala jejich charaktery a kontexty. Román je ale bohužel realitě bližší, než bych si přála. Myslím si, že i když nejde o žádné dokumentární zpodobnění minulosti, esenci toho, v čem jsme žili, a celý mechanismus manipulace se mi podařilo vystihnout věrně.
Pachatel je dnes na svobodě?
Byl odsouzený na osm let, ale odseděl si pouze čtyři roky. Momentálně nejspíš žije běžným občanským životem. Určitě věřím, že bývalí vězni mají nárok na rehabilitaci, co mě však zaráží, je, že ho divadelní komunita svým způsobem přijala zpátky.
Proč má člověk, který prokázal zcela toxický vztah k umění, stále možnost veřejně psát o dětském divadle a být součástí respektovaného spolku? Navíc po boku lidí, kteří vyučovali na mé alma mater DAMU.
Prózu jste nevydala pod pseudonymem. Nemáte strach, že by vás kvůli knize mohl kontaktovat?
Asi se to stát může, ale obavy nemám. Myslím si, že jako oběť mám právo vymanit se z pasivní role, ke své minulosti se vyjádřit a aktivně ji zpracovat. Pokud to zraní jeho nebo jeho blízké, pak je mi to líto, ale spousta obětí nepromluví, protože berou ohled. Nechtějí nikoho zranit nebo někomu ublížit. A tak se kruh mlčení uzavírá.
Loni jste za debut pro dospělé čtenáře o schizofrenním muži Svatá hlava získala Cenu Jiřího Ortena. Co pro vás ocenění znamenalo?
Potvrzení, že to, co dělám, není úplně marné. Ohlasy na Svatou hlavu byly rozporuplné, mnoho lidí nezaujala. Ocenění bylo signálem, že tímto směrem mohu pokračovat dál.
Jsou tíživá témata středobodem vaší veškeré literární tvorby?
Teď například píšu rozhlasovou hru o dětské šikaně, objevuje se v ní také téma sebevraždy. Myslím si, že z preventivních důvodů je potřeba s dětmi mluvit i o těchto věcech. V dílech pro nejmenší mě ale zajímají spíše jiné věci, především humor a bizarní zápletka. O žádné experimenty se na tomto poli nepokouším.
V současnosti pracujete jako literární redaktorka nakladatelství Albatros. Jak se zaměstnání snoubí s vašimi autorskými ambicemi?
Je to náročné, neustále sedíte u počítače. Buď redigujete cizí rukopisy, nebo po večerech píšete vlastní texty. Snažím se každý den udělat předěl, kdy se po práci vydám na dlouhou procházku. Navenek vypadá můj život poměrně nudně, ale v hlavě prožívám neuvěřitelná dobrodružství.
K prozaické tvorbě a posuzování rukopisů jste se ale dostala obloukem. Jste absolventkou DAMU, kde pokračujete v doktorátu. Proč jste u teorie a kritiky divadelní tvorby nezůstala?
Teorií a kritikou se až na výjimky uživit nedá, takže absolventi většinou nacházejí uplatnění v jiných odvětvích. Značná část mého studia se věnovala interpretaci textu a tvůrčímu psaní, což se mi hodí při současném povolání. V disertaci se zabývám různými podobami dramatické postavy v současné evropské dramatice, v mnohých ohledech jde opět o téma přínosné pro autorskou tvorbu.
Může se vám hodit na Zboží.cz: