Článek
Od konce druhé světové války patřilo téma německého utrpení výlučně krajně pravicovým stranám; antifašisté a demokraté měli za to, že se nesluší vzhledem k nacistickým vinám zdůrazňovat utrpení německého národa. Proto próza označovaná jako novela, vydaná v roce 2002, kterou právě dnes nabízí nakladatelství Albatros v rámci autorových spisů, vyvolala u našich sousedů takový ohlas.
Rodák z Gdaňska, proslavený tzv. Gdaňskou trilogií, románem Plechový bubínek (1959), povídkou Kočka a myš (1961) a románem Psí roky (1965), ukazujícími nelidskost nacismu, nosil toto téma celý život v sobě.
"Musíš to sepsat. To seš nám dlužnej, když's to šťastně přežil," říká v knize Paulu Pokriefkovi jeho matka Tulla. Oč jde?
Třicátého ledna 1945 potopila sovětská ponorka loď Wilhelm Gustloff, která odvážela na Západ minimálně 6600 uprchlíků, převážně žen, starců a dětí. Některé údaje mluví až o deseti tisících lidí na palubě, nikdo je od 28. ledna už nepočítal, přesto se na ni tlačili dál.
Z "východního" Schwerinu na "západ" zběhlý sluha Springerova tisku, jak vypravěč Paul sám sebe nazývá, připomíná kromě svého osudu, symbolicky započatého právě v ten den, kdy při záchranných pracích matka porodila, ještě čtyři další.
První je Wilhelm Gustloff, narozený 1895 ve Schwerinu. Vedoucí NSDAP ve Švýcarsku. Potom Alexandr Marinesko, narozený 1913 v Oděse, velitel ponorky. A David Frankfurter, zrozený 1909 v Daruvaru, syn rabína, Gustloffův vrah. V Davosu do něj 4. února 1936 nastřílel čtyři rány. Nakonec Konny, Pokriefkův syn Konrád, v nové generaci obnovovatel nacionalistických a neonacistických tradic.
Je to vlastně polemika, kterou vede věčný internetový surfař Paul s přispěvateli serveru Kamarádský spolek Schwerin, který v devadesátých letech, po sjednocení země, usiluje mj. o obnovení pomníku nacistovi Gustloffovi.
"Ze všeho na světě nejvíc miluji ženu a matku. Kdyby mi Vůdce poručil, abych je zabil, uposlechl bych ho." Proč zapíráte toto Gustloffovo prohlášení, ptá se Paul, netuše, že vede spor s vnukem své matky Tully, přeživší katastrofu, po válce oddané členky SED, vedoucí truhlářské brigády ve Schwerinu, která ale na 30. leden nikdy nezapomene.
Gustloffův pomník
Ano, loď Wilhelm Gustloff patřila Německé pracovní frontě, kterou zřídil v Norimberku souzený Robert Ley. Předtím rozpustil všechny odborové svazy a vyprázdnil jejich pokladny. Pravda také je, že v předválečné době poskytla NPF možnost dělníkům k prvním zahraničním dovoleným. Jenže v roce 1939 se právě s ní vraceli němečtí dobrovolníci z Legie Kondor, kteří pomáhali zardousit španělskou demokratickou republiku, a při bitvě o Anglii se loď Gustloff plně zapojila do válečných operací. Proč Konrád zatajil tisíc námořníků z ponorek, stovky příslušnic pomocné služby námořnictva a stejně tak obsluhu spěšně namontovaných protiletadlových kanónů, kteří také s válečnou už lodí hledali únik před postupem Rudé armády? Neplavili se na ní jen civilisté.
Je to bolestné téma. Pokriefke ukazuje, že pro řadu Schwerinských zůstává i dnes "Rus prostě Ivan" a torpédo vražedná zbraň. Pro Vladimíra Kuročkina, který ho z ponorky vyslal, byla zase Gustloff "loď plná nacistů, kteří přepadli jeho vlast a při ústupu zanechali jenom spálenou zemi".
"Toho se ruští podlidé dopustili na bezbranných německých ženách," křičí nejen Konny na internetu o znásilňování žen na dobytém území.
Pro účastníky zřejmě neexistuje pohled, na němž by se mohli i po letech shodnout. Krutost války bude bolet navěky. "Dějiny, přesněji řečeno ty dějiny, které jsme si zavařili, jsou ucpaný klozet. Splachujeme a splachujeme, a s... přesto vyplavou nahoru," komentuje Grassův vypravěč. Přiznejme si také, říká, že do člunů, kterých stejně bylo málo, měly nastoupit především ženy a děti, přesto se zachránilo nejvíce mužů, jak bez emocí konstatuje seznam těch, kteří přežili.
"Nepřestane to. Nikdy to nepřestane," říká Grass k polemikám s neonacisty a lidmi vidícími i dnes v Židech provokatéry pravého němectví. Neplatí to jen pro ně. Přemýšlet o průběhu dějin, o podílu viny agresora a podobě obrany napadených, to je téma opravdu nikdy nekončící.
Günter Grass: Jako rak
Atlantis, přeložil a doslov napsal Jiří Stromšík, 167 stran, 210 Kč
