Článek
Pařížskou premiéru Godota v Théatre de Babylone před půl stoletím připomínají dnes zasvěcení jako vítězství absurdního divadla nad jeho realistickými proudy. Nastal boom Becketta, Ionesca a jejich následovníků. Od té chvíle dobývá tajemně absurdní příběh Didiho a Goga, Vladimíra a Estragona, čekajících v neurčitém, vyprázdněném prostoru na setkání, aniž vědí s kým, kdy a proč, doslova celý svět včetně newyorské Off-Broadwaye, Berlína, Prahy i Brna, kde měl premiéru v režii Aloise Hajdy před třiceti lety.
Polívka s Pechou září
V Čekání na Godota se spolu na jevišti zase jednou smysluplně potkali Boleslav Polívka a Jiří Pecha, věrní souputníci z časů zářící, nepoddajné Husy na provázku 70. a 80. let (mj. Tótovci, Pezza versus Čorba, Commedie dellarte, Balada pro banditu, Poslední leč, Terapie). A potkali se, aby potvrdili, že konec starých klaunských časů ještě nenastal.
V krátké glose nemohu rozšířit úvahy, kdo je Beckettovým Godotem. Byly na to téma naváženy už velké stohy papíru. Pro ty dva na jevišti se ovšem Černínovo pojetí beckettovských absurdních úvah o lidském údělu, o štěstí, o nevyzpytatelnosti osudu, o čekání na vysvobození i na smrt - a to všechno stále nepřichází - stalo příležitostí k velkému hereckému koncertování.
Cítím zřetelně (a to i v pražské verzi Godota Juraje Herze s Davidem a Leošem Suchařípovými v Činoherním klubu před dvěma lety), že Beckettovo téma v dnešním světě jako by už bylo překonáno. Svět dnes je jinak bipolární než na začátku 50. let minulého století, kdy další válka byla na spadnutí a lidé usilovněji čekali i na naději: žít, změnit sebe i druhé. Zůstává jen to, že Godot nepřicházel tehdy ani dnes.
Hrají sami sebe
Brněnské Čekání je silnější než pražské v tom, že na scéně se s pomocí spoluhráčů Zdeňka Junáka a Patrika Bořeckého dočkali sami sebe staří bardi Peca a Čorba. Když jako by zapomenou, že hrají Estragona a Vladimíra, když rozehrají, co je v nich samotných, dýchne na diváky umění jejich společných vynikajících klauniád. V těch několika chvílích souznění herců s diváky má smysl i jejich osobní Čekání na Godota.
Městské divadlo Brno - Samuel Beckett: Čekání na Godota. Přeložil Karel Kraus. Režie Zdeněk Černín, dramaturgie Jiří Záviš, výprava Jan Dušek.
