GLOSA: Zpívají o svobodě, ale jejich týmy ji novinářům berou

Na úvod několik faktů. Na velkých festivalech pracují desítky fotografů z různých médií a ani Colours of Ostrava nejsou výjimkou. Vybraní fotografové mají i přístup do prostoru pod pódium a mohou zblízka fotit i největší hvězdy. Zpravidla jde o zástupce významnějších médií a většinou také o fotografy s velkými zkušenostmi s žánrem reportážní a koncertní fotografie.

A co se vlastně na Colours stalo? Fotografové (včetně autora tohoto textu) byli nuceni přistoupit na to, že snímky pošlou ke schválení manažerům některých umělců, ale na souhlas k publikování čekají dodnes. Konkrétně šlo o koncerty Sama Smitha, Lennyho Kravitze a Zary Larsson. Požadavek přišel ze strany jejich agentů a pro festivalovou produkci byl závazný.

Do prostoru mezi diváky a pódium bylo na páteční koncert Lennyho Kravitze na přání jeho manažerů vpuštěno jen šest fotografů z médií, k Samu Smithovi se jich dostalo deset. Na to, že fotky pošlou ke schválení, přistoupili jen proto, že chtěli odvést práci, za kterou jsou placeni. Nic jiného jim nezbylo.

Souhlas od týmů Smitha a Kravitze dostal do nedělního odpoledne pouze oficiální festivalový fotograf, ze zástupců médií ho nedostal nikdo, a to ani po opakovaných urgencích ze strany pořadatelů, kteří proces schvalování fotek zprostředkovávali. A fotky z koncertu Zary Larsson nemůže zatím zveřejnit nikdo.

Co za požadavkem ze strany interpretů stojí? Lze si jen domýšlet, že si chtějí pohlídat, aby na fotkách vypadali co nejlépe. To by se dalo pochopit v případě marketingových prezentací, u koncertních fotoreportáží to lze akceptovat jen stěží. Bylo to znát i z velmi emotivních reakcí dotčených fotografů. Problém je, že porušením pravidel, jejichž dodržování hlídá festivalová produkce, novinář riskuje i odebrání akreditace.

Paradoxem je, že zmíněné koncerty si na mobily natáčely i fotily tisíce lidí a svými obrázky na rozdíl od profesionálních fotografů zásobovali veřejný prostor prakticky online. A to většinou fotkami velmi pochybných kvalit. V tomto kontextu může snaha o regulaci profesionálních fotografů působit až směšně. Dalším paradoxem je, že zrovna Sam Smith svůj koncert v Ostravě zasvětil svobodě ve všech podobách, přitom jeho tým se snaží tvůrčí svobodu fotografů nepřípustným způsobem potlačovat.

Je třeba zdůraznit, že pořadatelé za tuto situaci nemůžou. V průběhu festivalu byli sami zaskočeni těmito požadavky, s nimiž se v minulosti v takové míře nesetkali, a snažili se vytvořit komunikační most mezi fotografy a managementy, aby se proces schvalování urychlil. Bohužel marně.

Je zřejmé, že pořadatele zájem novinářů těší, protože je dokladem kvality akce. Je také přáním organizátorů, aby se o festivalu objevovaly zmínky v co největším počtu médií. Určitě i proto v sobotu ústy svého mluvčího přislíbili, že se s tím propříště budou snažit něco udělat. A že u agentů, kteří mají potřebu schvalovat snímky umělců, budou žádat závazný příslib, že tento souhlas učiní pokud možno obratem.

Snad se to podaří stejně jako na festivalu Rock for People, kde se s podobným požadavkem vytasila kapela Offspring, která ale fotografům jejich fotky „autorizovala“ obratem.

Je však otázka, kam tato snaha o ovlivňování způsobu, jakým média o koncertech referují, povede, a zda příště od manažerů kapel dostanou podobné instrukce i hudební publicisté, kteří o koncertech píšou. Pokud by se měla autorizace fotek stát běžnou praxí, může být ke schvalování hudebních reportů jen malý krůček.