Článek
Ostatně umělci a umělkyně měli podíl na tom, že zdejší společenské vědomí během roku 1989 akcelerovalo, našlo odvahu k širšímu odporu, který kulminoval v listopadu a prosinci.
Během převratu a těsně po něm získala umělecká obec značný kredit. Totéž platilo pro katolickou církev. Netrvalo příliš dlouho a valná část onoho kreditu byla pryč. Příčiny se samozřejmě lišily, nicméně jak umělci, tak církev si počátkem roku 1990 sotva představovali, že šedá každodennost nastoupí tak záhy. Kultura a duch se v návalu transformace jevily pro řadu Čechů jako zbytné a zdržující.
A je třeba říct, že kultura a umění na okraji už zůstaly. Když je politická reprezentace proaktivně vyhledává, tak jako užitečné idioty vhodné pro kampaně a sebeprezentaci. Že se umělci a umělkyně každoročně ocitají na Pražském hradě mezi oceněnými k výročí republiky, to ještě nic neříká o postavení kultury a umění ve společnosti.
FOTO: Státní vyznamenání byla udělena. Jak slavnostní večer na Hradě vypadal?
Ostatně rovněž ke konci října se udělují ceny ministerstva kultury, tedy ceny státní. Stojí zcela na okraji zájmu. Mimo jiné proto, že jejich propagace je prakticky nulová.
Zato mi jako výmluvná přijde skutečnost, o níž v Českém rozhlasem tento měsíc mluvil ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser: „V kulturní sféře jsou platové tabulky tak absurdní, že třetina zaměstnanců má tabulkový plat menší než minimální mzda. To znamená, že tento stát není schopný dát do souladu základní předpisy.“
Kultura zde funguje, umění samozřejmě existuje, vznikají vynikající věci, ale dá se říci, že vesměs je tomu navzdory a pod panstvím provozní byrokracie a nějakého samopohybu a pod šťouravým zrakem speciálních pragmatiků, kteří s klidem přehlédnou, že z eráru neefektivně odtékají miliardy, ale u kultury poukazují na každý milion.
Nějaký apelující hlas kulturní a umělecké obce přitom zde slyšet není. Slovo étos se nenosí. Každý má své starosti, musí se ohánět.
Nejhlasitější jsou přestřelky mezi sebou navzájem. Možná se to změní tehdy, až se česká politika vydá slovenskou cestou. Tamní ministryně kultury Šimkovičová dokázala proti sobě sjednotit do té doby fragmentarizovanou a rozhádanou kulturní scénu.
Glosa: Už zase existují seznamy nepohodlných umělců
