Článek
„Ty jdeš na otevření Máje?“ ptala se mě s údivem kolegyně z kulturní rubriky. Argumentovala tím, že z našeho oboru tam nebylo nikdy co hledat. Jenže já to vidím jinak. Pro mě byl Máj „kultura“ odjakživa.
Už jako dítě jsem jezdívala z Jižního Města „do Prahy“, jak se říkávalo patnáctiminutovým cestám metrem ze sídliště do centra, a kolem kostky jsme se pokaždé tak nějak motali. V zástavbě byla snadno zapamatovatelná.
Byla prostorem, v němž se dalo hladce ztratit, kudy proudilo světlo, a interiér byl na tu dobu nezvykle otevřený, doslova. Při vysoké jsem si tam zase často chodila koupit dolů do obchodu jídlo, sem tam něco na sebe, když jsem přecházela do nedalekých archívů.
FOTO: Rekonstruovaný pražský obchodní dům Máj má zábavní centrum i vyhlídku
Ano, vnímala jsem, že budova stárne, stejně jako já, ale vysloveně „hnusná“ mi zkrátka nepřišla nikdy… Ten pocit se dostavil až teď, po rekonstrukci. Pramení nejen z toho, že mi „kdosi“ vzal vzpomínky (což je můj problém), ale také z toho, že uvnitř památkově chráněné budovy nezbylo – vyjma schodiště, odhaduju, konstrukce, to vím jistě – skoro nic.
Vzdušnost vystřídal čistý, velmi zahuštěný pop-art, který ostatně svými výjevy zdobí nejednu stěnu. Světlé barvy nahradila černá. V prostorách, kde se může smrtelník najíst, ji doplňují křišťálové lustry, pravda, české výroby.
Další patra Máje vyplnila „zábava“: bary, šipky, automaty, minigolf, dětský svět a luxusní restaurace. Celkem ji najdete v šesti patrech z devíti.
Světlé prostory „mé“ české nákupní kostky zkrátka nenávratně zmizely. Nahradil je unifikovaný styl, který znám z velkých mezinárodních letišť, například z Abú Zabí.
Nablýskaný, evidentně velmi drahý (rekonstrukce Máje vyšla na 4,5 mld. Kč), dotažený do detailů, jenže jaksi nadnárodně sterilní. Svět, z něhož mívám úzkosti, protože ztratil to, čeho si vážívám nejvíce: osobitost.
FOTO: Spitfire s motýlími křídly. Plastiku Davida Černého instalovali na OD Máj
