GLOSA: Nefuňte mi na záda, paní dozorkyně

Ano, přiznám se bez okolků, že k podobným paním mám letitou averzi. Pamatuji si je nejen ze školního věku, z dob socialismu, ale i z roků porevolučních, kdy jsme díky našemu profesorovi Vítu Vlnasovi chodívali do Národní galerie pravidelně. Na výuku, na pracoviště, s nímž byl roky pevně spojen.

Byl-li tam s námi on, paní ze židličky zaujímala postoj: tihle jsou tu na vaši zodpovědnost, pane učiteli. Jakmile jsme byli bez něj, vyvinula daná osoba často až neuvěřitelnou rychlost, aby si za nás stoupla. Ne, nestínila výhled na obraz, který nás zaujal. Na to byla proškolená. Stála ale za námi na pár centimetrů. Důkladně sledovala každý pohyb, někdy u toho i hlasitě vzdychala, aby nám dala najevo, že jsme u díla dlouho.

Začala-li mluvit, většinou přišel ostrý příkaz týkající se povolené zóny, do níž můžeme vstoupit. A to bez slov: prosím, mohl/a byste, děkuji. Vysvětlení typu: každé plátno vypadá z různých úhlů jinak, mám za úkol studovat i detaily, barvy, tahy štětcem…, obvykle nepřijímala.

Tyhle všechny vzpomínky se mi nedávno opět vybavily. Už jako dávno odpromované osobě. Znovu jsem stála v pražské galerii, u obrazů, abych zase zjistila, že je tam se mnou starý známý „model“. Ta paní a její židlička. Že stále v Česku frčí (v cizině jsem na tenhle trend vážně nenarazila).

Takže ještě jednou vás zdvořile prosím, paní dozorkyně, nefuňte mi na záda. Už jsem velká holka. Obrazy nekradu, vážně na ně nehodlám sahat, ani na ně nehodím polévku či jiné pokrmy. Chci se jen v klidu, dlouhé minuty dívat na něco, co mě zaujalo, na to, co se (ne)povedlo.