Článek
O jejich kvalitách netřeba pochybovat. Dyk je zpěvák, který má nezanedbatelný hlasový rozsah, příjemnou barvu přednesu, intonační jistotu, hravost i vystupování. B-Side Band, s nímž se spojil před deseti lety a pražský koncert byl první ze tří, na kterých výročí slavili, umí rozehrát skladby do divoka, stejně tak je sametově hladit a za zpívajícím Dykem jen tak nenásilně povzbuzovat. A Janáčkova filharmonie pod vedením Jana Kučery opět vyšla ze své komfortní zóny klasické hudby a spojením s jiným hudebním světem navázala na to, s čím už má zkušenost a co slušně ovládá.
Vojtěch Dyk, filharmonici a B-Side Band.
Koncert nicméně postrádal rázný dramaturgický vklad i větší sebekázeň některých účinkujících, a tak se místy sypal a neměl spád. Místy se dokonce vynořila pochybnost o funkčnosti spojení dravého big bandu a z titulu svého bytí hráčsky noblesnějších filharmoniků.
První část večera byla zvláštní. Začala tak, jak koncerty obvykle nezačínají, sice improvizací Vojtěch Dyka coby hlasového žongléra a saxofonisty Michala Žáčka. Působilo to jako snaha nějaké předkapely, snad jako komická vložka, byť už na pódiu byli všichni muzikanti usazeni na svých místech a rozehraní.
Potom se Dyk rozmluvil a dal k dobru několik postřehů a úvah o hokejovém zápase, který proběhl ve vedlejší O2 areně, a třeba i o českém prezidentovi. Vše ale přednášel rozvláčně a k hudebnímu vystoupení tak přitiskl parametry talk show. Po čtyřiceti minutách, kdy ohlásil pauzu, slyšeli diváci v hale jen pět skladeb, což je nebývale málo.
Vojtěch Dyk v pražském O2 universum.
Koncert vlastně začal až ve druhé polovině, tedy hodinu po skutečném startu. Dyk ubral v touze vyprávět a časem prověřené světové písně se v programu střídaly se skladbami původními. Zpěvák si v nich občas až klukovsky pohrával s přednesem, takovou jistotu v něm měl, muzikanti jej doprovázeli spolehlivě, nicméně energie se často ztrácela v prostoru nové haly, v níž je třeba místo s dobrým poslechem najít.
Po stranách bylo totiž špatně rozumět slovům, a jestliže v patře někdo z ochranky práskl dveřmi, tiché pasáže skladeb poletující éterem to neurvale narušilo.
Michal Žáček a Vojtěch Dyk.
Když koncert konečně nabíral obrátky, zastavily ho dlouhý křest nového alba, a ještě delší představování muzikantů, v případě B-Side Bandu dokonce jmenovité. A závěrečnou skladbu Grace Kelly, kterou proslavil britský zpěvák Mika, zase v její gradaci, když už publikum na výzvu Dyka stálo na nohou, přerušilo pohříchu necitlivě dlouhé maňáskové představení s poselstvím. Netřeba dodávat, že v tu chvíli těžce nabitá koncertní atmosféra znovu povadla.
Jistě, dramaturgie koncertu je plně v rukou těch, kteří na něm účinkují. Je ale škoda, když se v ní topí to dobré, co umělci ve svých talentech nesou.