Článek
Pokud jej budeme hledat bez předsudků, není těžké ho objevit. Eurovision Song Contest, tedy Eurovize, se letos uskuteční po třiašedesáté. Rok co rok představí několik desítek zpěváků a skupin z mnoha zemí, kteří přicházejí s písničkami novými, složenými kvůli účasti v soutěži. Plní tak ostatně její podmínky - uvádět lze jenom novinky.
Televizní přenos ze semifinálových kol i samotného finále sledují desítky miliónů diváků na celém světě, jinak též potenciálních fanoušků každého ze soutěžících. Proto jsou mnozí z nich, i když vysloveně neuspějí, následně zváni na koncerty, turné a různé akce, na nichž mohou svou tvorbu prezentovat. Někteří díky účasti na Eurovizi vydají nové album a ve svých zemích se stanou skutečnými hvězdami.
V České republice soutěž velkou prestiž nemá. Je to dáno dlouholetou skepsí našich hudebních fanoušků vůči ní (snad proto, že na ni naši zástupci nikdy výrazně neuspěli), jejich konzervativností, o které svědčí třeba neustále se opakující výsledky na předních místech národní ankety popularity Český slavík), hluboko zakořeněnou nepřejícností jako národní povahovou vlastností a v neposlední řadě tím, že mají mnozí fanoušci o soutěži úplně jiné představy, které vycházejí z jejich osobního vkusu.
Eurovize je jim trnem v oku kvůli tomu, jakou show nabízí. Ta přitom odpovídá tomu, jakou podobu má světový pop rock obecně. Je nablýskaná, teatrální, honosná, vlídná i arogantní, mísí hudební styly, přitom je trochu povrchní, především však cíleně zábavná. Je to zkrátka pop, a tak hledat na Eurovizi cokoli jiného je naivní a hloupé. To už je lepší nevěnovat jí žádnou pozornost, a tu upřít na alternativní pořady a akce.
Eurovize otevírá cestu těm, kteří se pohybují ve středním proudu, v mainstreamu. Taková byla, je a bude. Zlobit se na ni za to je ono pověstné plakání na špatném hrobě.