Článek
Vzápětí došlo na krucifix, dílo J. V. Myslbeka, jenž desítky let visí na chodbě pražské Akademie výtvarných umění. Vedení školy uvažovalo, že Krista na kříži přemístí do jiné části školy.
Když se silou sociálních sítí vzedmula debata o možném důvodu plánovaného přemístění, vedení AVU od toho upustilo a přineslo vyjádření, které někteří kritizují jako alibistické či maskující skutečný motiv. Těžko soudit.
Rozdíl tkví v tom, že Černého „motýli“ jsou především byznys, který má k nákladně rekonstruovanému soukromému Máji přitáhnout pozornost, kdežto Myslbekův krucifix je dílo časem prověřené a nacházející se v interiéru veřejné instituce. Ale právě ona rozdílnost ukazuje na dvě strany jedné mince.
Milada Myslbeková: Nutkání adeptů umění zavěsit své tělo na hák v těsném sousedství Krista nechápu
Jednu její stranu tvoří rozpínavost a drzost soukromého sektoru, který si privatizuje veřejný prostor, bez skrupulí útočí na smysly, aby získal pozornost, potažmo výhody. Když se nad tím někdo pozastavuje, většinou dostane od těchto „dynamických“ lidí nálepku levičáka, progresivisty nebo rovnou komunisty.
Na druhé straně mince najdeme hypercitlivé duše, za něž nezapomenutelným způsobem promluvila vedoucí digitální laboratoře AVU Jana Doležalová, kdy k Myslbekovu krucifixu, který ji prý děsí, poznamenala: „Utrpení člověka? Je to morbidní. (…) Kristus trpící na kříži je za zenitem.“
Když se nad těmito slovy pozastavíte, možná vyfasujete nálepku konzervativce, katolíka, prostě zpátečníka.
Na jednu stranu jsme chtě nechtě vystavováni vizuálnímu smogu a naše mozky se musejí vyrovnávat s neustálými promyšlenými reklamními ataky. Obrana proti tomu je prakticky nemožná. To lidé, kteří se prezentují jako korektní a citlivé bytosti, vědí nebo aspoň tuší, takže proti každodenní kontaminaci reklamou ani nepronášejí zásadní stanoviska, ani nepodnikají podvratné akce, ačkoliv proti vizuálnímu smogu je Kristus od Myslbeka břídil. Jenže současně je to snadný cíl – umělecké dílo se nemůže bránit.
Pomyslná mince o dvou stranách symbolizuje kulturní rozpolcenost a bezradnost. Pozorujeme urputnou snahu o rozšiřování safe space, bezpečného prostoru, v němž se nás nic nebude nepříjemně dotýkat, a současně jsme omotáváni monetizujícími praktikami, které se ovšem tváří jako kamarádky.