Článek
Negativy z popelnice jsou dlouholetým projektem fotografa Martina Wágnera. V podstatě jde o to, že se Wágner pídí po soukromých fotografických archívech, jichž se lidi zbavují nebo je mají zapomenuté kdesi v zákoutích svých příbytků. Jeho sbírka dnes činí zhruba jeden milion negativů. Ve jmenované knize jich reprodukoval něco přes dvě stovky.
Obdobným sběratelem starých negativů je známý historik fotografie Pavel Scheufler, ostatně Wágnerův vzor. Jenže to jsou, poznamenává Moucha, soukromé iniciativy vyvěrající z nadšení jednotlivců.
Ti do značné míry suplují z veřejných peněz placené muzejní instituce, které by se měly starat o obrazovou paměť země a vydávat z ní počin právě třeba ve formě knih či databází se svědectvími o minulých časech.
Josef Koudelka zastavuje věčnost středomořské antiky
Mouchův apel samozřejmě nutně zjednodušuje. Ostatně byl vysloven na půdě muzea, které vlastní i mimořádně cennou fotografickou sbírku, obsahující mimo jiné početné kolekce děl v úvodu zmíněné „velké triády“ Drtikol – Sudek – Koudelka. Ale v zásadě má Moucha pravdu.
O muzeu fotografie se hovořilo už za existence Československa. Existoval i návrh na stavbu. Nestalo se však nic. Po roce 2000 sice vzniklo v Jindřichově Hradci Národní muzeum fotografie jako první instituce v ČR zabývající se výhradně médiem fotografie. Ale z různých důvodů původní ambice nebyly naplněny, dnes jde o instituci pojmenovanou Muzeum fotografie a moderních obrazových médií a zaměřenou zájmově, s regionálním programem.
Existují webové stránky Národní muzeum fotografie, které avizují, že „uchovávají dědictví české fotografie“, a uvádějí seznam autorů, jejichž díla mají „ve Zlatém fondu“. Adresa této o. p. s. (obecně prospěšné společnosti) je brněnská, kdo za ní stojí, stránky neuvádějí a vůbec jsou na informace až podezřele strohé.
Tohle všechno nedostatečně supluje to, co fundamentálně schází. Pořádná instituce, jež by pečovala nejen o fotografickou uměleckou tvorbu, nýbrž i o fotografickou dokumentaci a produkovala soustavnou výstavní, edukační a publikační činnost. Vzhledem k rozšířenosti a popularitě fotografie se absence takové instituce jeví těžké pochopitelná.
Glosa: Sandokan je (mi) stále drahý
Glosa Hororové Týny: Brutální klaun přeje šťastné a krvavé. Má to cenu?
