Článek
Úvod, ve kterém Glass hrál sám bez doprovodu ostatních a v němž zazněla Wichita Vortex Sutra, však evokoval sólový koncert před třinácti lety v Arše, kde ji ještě recitoval Allen Ginsberg. Současně vytvořil spojnici se středečním koncertem rockerky Patti Smith, protože letos právě ona recituje tuto báseň za Glassova doprovodu.
Většina koncertu ale byla věnována novějším Glassovým dílům, v nichž se ukázalo, jak široké spektrum výrazových prostředků skladatel používá. Éra klasického minimalismu představuje už uzavřenou kapitolu, což je v Glassově tvorbě jasně vidět od devadesátých let a vystoupení v Kongresovém centru to jasně ukázalo. Repetitivní figury, často rychle hrané, se však v jeho tvorbě objevují pořád, což dokumentovaly Tissues z filmu Naqoyqatsi a především druhý kus, kde cello hrálo prostou melodii za doprovodu rychlého ostinata celesty, ale také první z Etudes X, kde rychlou figuru Glassova piana podtrhly prsty hrané perkuse. Opakující se figury se objevovaly však i v dalších dílech, kde bylo také patrné, nakolik je Glass ovlivněn mimoevropskými skladebnými postupy zejména v rytmice.
Na druhou stranu koncert ukázal, že Glass je silný melodik a má cit pro zvukomalbu, což se ukázalo nejvíce v závěrečné Hudbě z představení i když to bylo zřejmě i v hudbě k filmům Naqoyqatsi nebo Tajný agent.
K silnému celkovému dojmu výrazně napomohli i oba další muzikanti, zejména Sutterová byla dokonalá. Rossi sice hodně přispěl k pestrosti, ale občas by se sneslo, kdyby hrál na perkuse o něco méně. Glass Rossimu dokonce přenechal některé klavírní party, což bylo ku prospěchu, přece jen je slavný minimalista lepší skladatel než pianista. Publikum se tak dočkalo vynikajících hudebních výkonů i účasti autora. Ovace ve stoje byly pochopitelné.