Článek
Jak vás ještě po letech baví zombie filmy?
Rád bych točil i jiné věci, ale jakmile dojde na otázku peněz, na zombie filmy je dovedu sehnat. Na druhou stranu já se do nich snažím propašovat nejrůznější sociální témata, neboť právě v rámci hororů můžete snadno mluvit o společenských úzkostech a traumatech. Obávám se, že moje seriózní dramata by nikdo nebral tak vážně jako filmy se zombie. Naopak horory byly občas záminkou, abych ve skutečnosti mohl mluvit o světě.
Jak vás napadl příběh Přežití mrtvých - volného pokračování vaší zombie série?
Měl jsem v hlavě příběh odehrávající se na uzavřeném, odlehlém ostrově, kde lidé žijí postaru, ovládáni svými tradicemi. Řekli byste si, že je netknutým rájem. Hrdinové filmu tam utíkají v domnění, že naleznou útočiště a bezpečí, ačkoliv právě tam na ně čekají zombie.
Noc, napětí, vyšinutí lidé a zombie – takový je recept na správný horor.
Co vás fascinuje na žánru hororu?
Tuhle otázku jsem si pokládal několik desetiletí. Moje hlavní filmy se odehrávají v podstatě v post-apokalyptickém světě, několik hodin po světové katastrofě. Natáčím filmy o nestvůrách, které chodí po ulici a žerou lidi. Já s nimi ale v podstatě soucítím, jsou to nevinné oběti lidského šílenství, které nás všechny žene do katastrofy.
Měl jste v plánu zrovna tímto příběhem komentovat i válku v Iráku a v Aghánistánu?
Ani ne, napadaly mě zcela jiné paralely. Příběh možná připomene náboženský konflikt v Severním Irsku, ale dotýkáme se tu tématu diskriminace, plynoucí z rasových či náboženských předsudků v zemi, která se uzavírá do sebe sama. Uvědomil jsem si, že za všemi válkami a konflikty je obyčejné kmenové cítění. Máme vždy strach z cizího, odlišného. Inspirací mi byl i klasický Wylerův film Velká země. Nakonec příběh nás staví před zcela kardinální otázku naší civilizace, jestli dovede člověk odpustit svému nepříteli či nikoliv.
Jak se díváte na vaše filmařské následovníky, na nové horory?
Někdy mám pocit, že to jsou spíše videohry, v nichž se autoři snaží předvádět v technických dovednostech. Osobně ale rád nemám lekací horory, kdy si autoři pomáhají střihem a momentem překvapení. Myslí si, že musí zombie nechat vyskočit zpoza rohu nebo sprintovat po ulici. V tomto smyslu jsem konzervativní a věrný vlastnímu stylu, takže dávám přednost pomalému budování atmosféry. Ukazuji, jak se zombie pomalu blíží, jak jdou – pomalu, ale jistě. Vyrostl jsem spíše na tradici filmů s mumiemi než akčních thrillerech.
V Romerových hororech je pravidlem, že se musí objevit i krásná žena.
Váš první film se datuje rokem 1968. Jak vás napadlo natočit film Noc oživlých mrtvol?
Neměl jsem žádnou utkvělou představu. Zkrátka jsem chtěl udělat něco úplně nového, originálního. Tehdy mě napadlo, jak by to asi vypadalo, kdyby se mrtví vrátili zpátky na zem. Nezapomeňte, že končila 60. léta, kdy jsme byli všichni plní vzteku a vzdoru. Chtěli jsme šokovat, zavrhovali generaci našich rodičů. Takže se nakonec v i zombie filmech odrazily dobové politické nálady.
Jak dnes vypadá vaše natáčení?
Zlepšilo se to. Noc oživlých mrtvol jsem natáčel s přáteli prakticky poloamatérsky bez peněz a bez rozpočtů. Později jsem pracoval i na studiovém filmu, kdy máte k dispozici naopak velké štáby a nejrůznější asistenty. Když si dnes chci natočit vlastní horor, tak jsem relativně svobodný a můžu si dělat, co se mi zlíbí.
Přiznám se, že mě ve filmu vystrašila také ona folková country písnička…
Smích. Zdálo se mi, že se to hodí k postavě. Jinak country hudbu také neposlouchám, rovněž se jí spíše děsím.