Článek
Kdo jsou singles – jak přesně lze ten pojem definovat?
Úplná a jasná definice asi neexistuje. Objela jsem snad všechny významné a renomované sociology. Jeden mi řekl, že singl je i vdaná žena, pokud nemá dítě. Pak si vyberte! Nakonec jsem převzala definici od sociologa Tomáška: lidi ve věku 25 až 40 let, finančně nezávislí, se samostatným bydlením. Samozřejmě nesmějí žít v dlouhodobém partnerském svazku.
Jsou lidé sami z vlastní vůle, nebo by svazek chtěli a nedaří se jim ho navázat?
Dodneška bojuji s představami společnosti, že singles jsou lidé, kteří si to zvolili jako svůj životní styl. Tak tomu není. Singles se řadí do několika kategorií a zahrnují jak lidi, kteří sami být chtějí, tak na druhou stranu i ty, kteří sami v žádném případě být nechtějí. Myslím, že těch dobrovolných je minimum, převažují lidé, kteří vztah chtějí, ale nemohou ho nalézt. Z toho je hodně frustrace a bolesti…
Není singlovství i reakcí na to, že před rokem 1989 se lidé brali naopak velmi brzy?
Myslím, že je to důsledek sociálních a ekonomických změn ve společnosti. K nám se to díky komunistům dostalo o mnoho let později, ale například v Americe se tomu už nikdo nediví. Komunisti podporovali rodinu, neb kdo měl co ztratit, nezlobil. Dnes jakákoliv podpora rodiny od státu téměř neexistuje. Člověk zvedne telefon a odpoledne má svoji garsonku a bydlí. Lidé už na sobě nejsou příliš závislí ani po finanční stránce. Každý se sám uživí. Můžeme jít tam, můžeme dělat tohle… Proč by se měl dnes člověk omezovat? Řekněte mu důvod. Odpovědnost vůči státu a penzijnímu systému – to asi ne, že? Prostě dnes si ten luxus „samoty“ může člověk dovolit. Jestli je to správně, či ne? Kdo ví…
Podílí se na singlovství věkový posun v uzavírání sňatků?
Přesně tak. Lidé dnes zakládají rodiny kolem 30 let. Už jsou de facto hotoví lidé. Dlouho žili sami, zvykli si na své stereotypy. Poznali, že to jde. Mají už vybudovány své „sociální sítě“ přátel, koníčků a možností. A nechtějí slevovat. To je zajímavý fenomén! Hladový člověk nemusí mít kaviár, udělá mu radost i obyčejný chleba. Dlouho nezadaný člověk ale chlebem pohrdne, chce za každou cenu ten kaviár. Zkrátka měl mnoho času vybudovat si svůj ideál, do kterého mu zcela logicky téměř nikdo nepasuje.
Odkud vzešel impuls k natočení filmu?
Z mého života. Mnoho let jsem byla sama, a stejně na tom bylo i mnoho přátel kolem mě. Mladé, milé a úspěšné ženy, a neměly muže. A měla jsem i skvělé kamarády s „perfektním životem“ – ale chyběly jim ženy. Přišlo mi to jako dobré východisko pro dokumentární film!
Co vás na tom zajímalo nejvíc?
Proč jsou lidé osamělí, proč nemohou nalézt pevný vztah.
Co jste se o singles dozvěděla – změnil se váš názor na tuto problematiku?
Dozvěděla jsem se mnoho o singles, ale i sama o sobě. Pochopila jsem, že ke vztahu je nutná trocha pokory a sebezapření. A to hlavní – že prostě člověk nemůže mít všechno. Získala jsem alespoň trochu nadhledu. Když jsem byla sama, dlouho mě trápilo, že je na mně něco divného, že asi něco dělám špatně. Možná to tak bylo, ale teď už vím, že nejsem jediná. Že se v tom takhle podobně plácá dalších 30 % lidí! A to pomáhá!
Je to vůbec problém, nebo to prostě tak je a nic se neděje?
Já jsem se zařekla nazývat to „problémem“ – na jednu stranu… Na stranu druhou – společnost to mění. Dnes se rozvádí každé druhé manželství. Máte 50% šanci, že vám to vyjde… Mluví se o tom, že se nerodí děti – kdo pak bude živit důchodce? A takhle můžeme pokračovat. Myslím, že důsledky a případné následky ukáže jen čas. Třeba se jen společnost a ekonomika státu přeorientuje z rodin na jednotlivce. Což už se stejně děje. Za chvilku bude třeba jako exot vypadat ten, který žije v manželství. Kdo ví?
Jak jste vybírala postavy svého filmu, bylo těžké je přesvědčit k otevřenosti?
Bylo dost náročné je najít. Přece jenom ne každý je hned šťastný, že může vyprávět o svém intimním životě do kamery. Moji kamarádi mě s tím rovnou vyhodili, a tak jsme podali inzeráty do médií a ozvalo se mi asi 60 lidí. Se všemi jsem se poctivě sešla a vybrala tři. Zbylí tři byli buď dílem náhody, nebo známí mých známých. Jsem jim strašně vděčná, že do toho šli. K otevřenosti jsem je příliš netlačila. Přišlo to samo. Já jsem jim otevřela svůj život, oni mně ten jejich. Probíhala tam oboustranná výměna. Alespoň já to tak cítila…
Seznámila jste jednotlivé protagonisty?
Občas jsem i sama vyprovokovala nějakou situaci. Třeba jsem půlku svých hrdinů vzala na různé seznamovací akce – s více či méně bizarním charakterem, ale v žádném případě jsem s nimi nechtěla manipulovat. Bylo mi jasné, že divák musí s hrdiny filmu spíše sympatizovat.
Máte v plánu na film navázat – třeba založením diskusního fóra?
Ne. Ale ráda bych pokračovala v tématech osobních nebo mezilidských vztahů. Jestli jsem v něčem silná, tak v tom, že točím, co žiji. A snažím se žít naplno, takže témat je mnoho!
