Gareth Davis přiblíží hudbu minimalistů La Monte Younga a Terryho Rileyho

Článek

Co pro vás znamená hudba Terryho Rileyho a La Monte Younga?

Oba, tedy Terry Riley i La Monte Young, zkoumali odlišné vlivy v soudobé hudbě, což je pro mne velmi důležité. Já hraji hodně pevně napsaných nových skladeb, ale neustále je tu přítomná otázka, co mohu v jejich rámci nabídnout jako interpret.

Pro mě je technika a přehrání notového záznamu pouze první krok. Pak následuje vyprávění příběhu, hudební zkušenost. Klíčovou součástí toho jsou pro mne vlivy, jak je přebíráme a sdílíme. Když se podívám na hudbu těchto skladatelů, mohu myslet i na to, jak fungují v kontextu jejich tvorby, ale taky na to, jak byly přijímány dalšími. Mohou to být malé detaily v rytmu, malé změny ve zvuku, v harmonii…

Všechno jsou to malé detaily, ale detaily, které jsou přítomné v mnoha dalších dílech a způsobech hry.

In C Terryho Rileyho je docela populární a existuje v řadě podob. Jaký jste použil přístup vy?

Jako u dalších vystoupení jsem dal dohromady skupiny muzikantů s různými zkušenostmi, aby jejich vliv pomohl vytvořit něco odlišného. Někteří přicházejí z oblasti soudobé vážné hudby, zatímco jiní jsou více zaujati rockem nebo jazzem. Když každému z nich dáme hlas, můžeme - doufejme - objevit něco nového!

Jak obtížné je hrát statickou skladbu Composition 1960 # 7 od La Monte Younga?

Hudba La Monte Younga je hodně o zvukovém prostoru a zážitku z poslechu. Nabízí publiku něco jiného v tom, že dává posluchači prostor pro vlastní volbu. Pro mne jako pro interpreta je v tomto kusu obtížné poslouchat a vytvářet většinu těchto malých detailů.

Když někdo hraje Mozarta nebo Brahmse, může vytvoření zajímavého zvuku sloužit jako výchozí bod, ale jak pak udržet tento zvuk zajímavý? Způsob, jak se mění zvuk a vyvíjí v čase, je součástí toho, proč jakékoli z těchto děl funguje. Platí to u všech druhů hudby a stejné je to u La Monte Younga. Důraz je zaměřen na to, jak tyto malé změny vytvářejí odlišný zvukový zážitek.

Proč jste zvolil koncept, kdy se lidé mohou volně pochybovat v sále?

Velmi se věnuji soudobé hudbě, ale také experimentálnějšímu rocku, jazzu, noisu a vizuálnímu umění. K využití prostoru a práci s ním se v různých oblastech přistupuje různě. Podle mě prostor ovlivňuje to, jak publikum prožívá vystoupení. Když je prostředí méně konzervativní, může to vést k uvolněnějšímu pocitu, k percepci zvuku z jiné pozice nebo je to prostě o tom, jak se v prostředí posluchač cítí fyzicky.

Snažím se tak nahlížet prostor jako aktivní účastník vystoupení a současně nechávám na publiku, aby samo volilo. Loni jsme podobně uvedli Stockhausenovo Aus Den Sieben Tagen. Vystoupení trvalo asi čtyři hodiny a bylo hodně zaměřené na fyzický zážitek. Bylo proto přirozenou volbou poskytnout prostor i publiku. Díla Rileyho a La Monte Younga se zaměřují na odlišný posluchačský zážitek, takže znovu je jednou z prvních možností pomoci publiku cítit volnost prožitku v prostoru.

Hrál jste však i hudbu Elliotta Sharpa. Jaké to pro vás je, interpretovat ji, když je občas velmi blízká noisu?

Elliott Sharp se velmi liší od výše zmíněných skladatelů. Pracoval jsem s ním hodně jak jako skladatel, tak jako interpret. Pracuje s mnoha odlišnými styly a některé jsou rozhodně mnohem více free. To byla vždycky velká zábava. I když se může zdát, že jde o noisový materiál, domnívám se, že moje práce s lidmi, jako jsou Masami Akita nebo rakouský skladatel Peter Ablinger, má mnohem blíže ke skutečnému hluku.

Co vás tak fascinuje na klarinetu a basklarinetu, když mnoho hudebníků, zejména jazzových, upřednostňuje saxofon?

Na klarinet už nehraju, jen na basový a kontrabasový klarinet. Basklarinet se „zrodil“ později než saxofon. Dokud se neobjevili lidé jako Eric Doplhy, Josef Horák a Harry Sparmaay, nebyl používán jako sólový nástroj. Vidím, že basklarinet nabízí obrovské množství možností, má velký rozsah a schopnost uplatnit se v mnoha situacích. Nakonec je to nástroj, u něhož cítím, že mi umožňuje mluvit.

V souboru jsou dva čeští muzikanti. Jak se vám s nimi spolupracuje?

Jenom jeden - Daniel Havel - je skutečně Čech. Martin Švec je Slovák, ačkoli působí v Brně. V posledních dvaceti letech jsem jinak hodně u vás pracoval. Na festivalech v Praze, Ostravě jsem potkal hodně lidí, takže je dobře znám. Spolupráce byla vždy dobrá.