Galileo inspiroval Janka Ledeckého

Galileo ukazuje, že pop, jemuž se Ledecký věnoval po většinu života, mu už přestává stačit. Na stránkách Divadla Kalich uvádí: "Zážitek, kterým pro mě byla práce na Hamletovi, se nedá srovnat s psaním a nahráváním písniček na desky. Smícháním nahrávky je album hotovo. Dítě, které se potom za několik týdnů křtí a s veškerou slávou kolem posílá do světa, je už vlastně dospělým, hotovým jedincem, s nímž nikdo nehne. Příprava a uvádění muzikálu je oproti tomu nikdy nekončící proces. Takový projekt je pořád živý. Jednou etapou je práce do premiéry, po níž hned začíná etapa další. A účastní se ho daleko víc řemesel, víc lidí, jako autorovi mi navíc umožní realizovat i vizuální představy."

Výše zmíněné důvody přivedly Ledeckého, jenž se v osmdesátých letech prosadil ve skupině Žentour, k práci na dalším muzikálu. Přestože původně hovořil o Cyranovi, nakonec na jeviště převedl osud Galilea: "Díky zkušenosti s Hamletem jsem věděl, že nejdůležitější je najít téma, které člověka doslova oslní, které je mu samo o sobě inspirací. Když chcete příběh vyprávět muzikou, musí to být příběh setsakramentsky silný, a takový se po Shakespearovi nehledá lehce, to je pravda. Mě napadl Cyrano. Pustil jsem se do něj s pocitem, že po Hamletovi bude příjemným odlehčením. Ve chvíli, kdy jsem byl asi v polovině, tedy kdy jsem měl napsanou synopsi a složeno přes půlku muziky, jsem se zastavil. Pochopil jsem, že když Cyrana připravím o tu obrovskou květnatost mluvy, vezmu mu nejsilnější zbraň, jakou má.

Tak jsem si doma znovu stoupnul před knihovnu. Šťastnou shodou okolností jsem prohrábl i tu dětskou. Našel jsem v ní skvostnou knížku Petra Síse Hvězdný posel. Když jsem si tu knížku během čtvrt hodinky prolistoval, bylo mi jasné, že jsem našel téma, o němž se chci dozvědět úplně nejvíc. Okamžitě jsem vyrazil si vypůjčit vše o Galileovi. S každou novou informací ve mně sílila jistota, že mám, co jsem hledal. Galileo byl úžasným fenoménem své doby, navíc téma boje jedince proti společnosti je romantické a vděčné.

Práce na Galileovi se však tvorby Hamleta lišila, protože tentokrát neměl Ledecký v dispozici hotový příběh. To si Ledecký dobře uvědomoval: "Galileiho životní peripetie, všechny konflikty, zvraty, vítězství a strašné prohry jsou vzrušujícím výchozím materiálem, který jsem musel dostat do zhruba hodinu a půl dlouhého příběhu, z něhož se nesměla stát nudná přednáška na téma odkazu slavného astronoma a fyzika." Na scéně nemohl postihnout celý jeho život, zaměřil se proto jen na klíčové události. "Opřel jsem se o historická fakta s tím, že ony budou sloužit mě, nikoli já jim. Náš příběh začíná v době, kdy se Galileo stal ve čtyřiadvaceti letech profesorem matematiky na univerzitě v Pise, a končí jeho koncilem. Myslím, že jsem jej zidealizoval, i když ne moc. Zamlčel jsem, že měl tři děti s krčmářkou z Benátek, kterou sice do konce života finančně podporoval, ovšem oficiálně se s ní nikde neukazoval, protože pro něj nebyla společensky únosná. To jsem pominul, nepřišlo mi to pro základní konflikt důležité. Naopak jsem zdůraznil, že na jedné straně byl přísným exaktním vědcem, nesklánějícím se před ničím jiným než před experimentem, na straně druhé byl také velice zdatným obchodníkem a diplomatem, který měl spoustu vlivných přátel i v těch nejvyšších církevních kruzích."

Galileo je Ledeckému bližší než postava Giordana Bruna, který ve stejné době řešil podobný konflikt jako Galileo, na rozdíl od něj však své názory neodvolala a byl upálen: řešil ve stejné době i Giordano Bruno, který však svůj názor neodvolal: "Na odvolání se lze dívat ze dvou úhlů. Je jisté, že kdyby se Galileo nezřekl svého učení, skončil by na hranici, což by se dalo v jistém smyslu interpretovat jako rozhodnutí pro elegantní sebevraždu a následnou kariéru věhlasného mučedníka. Otázkou ovšem je, zda není daleko větším hrdinstvím, když se tak výjimečný člověk, který dobře tuší, že ještě má co předat, rozhodne pro život s poplivanou tváří a dál díky svým ohromným znalostem rozvíjí vědu pro další generace. Jeho odvolání přece Zemi nezastavilo.

Ledecký nijak nezastírá vinu církve. "Katolická církev má minulost, jakou já bych rozhodně mít nechtěl. V posledních desetiletích se za ni začínají částečně omlouvat, nicméně mám pocit, že se omlouvají velmi nesměle. Rehabilitace Galileova jména v roce 1992 naznačuje, že si současný papež ledasco uvědomuje a určité kroky podniká. Jen mě mrzí, že to jsou kroky vynucené dobou, nikoli katolickou církví samotnou. Vsadím se s kýmkoli, že Giordana Bruna nerehabilitují nikdy."