Článek
Po jejím přečtení jsem očekával v Galerii hlavního města Prahy výtvarně-politickou agitku o době, kdy jsem se narodil. To, co je tu však vystaveno, je naprosto ohromující a hodné obdivu.
Autorka výstavy Marie Klimešová dala dohromady početný soubor malířských a sochařských děl, která jsou kreativní a inspirativní. Je to netušené bohatství forem a estetických přístupů. Málokdy divák vidí pohromadě takové umělecké skvosty ze státních i soukromých sbírek.
Třináct kapitol o dobových tendencích
Klimešová navíc vše připravila s velkým citem pro specifiku výtvarné řeči. Její výstava je rozčleněna do třinácti kapitol, které detailně mapují dobové tendence, objevují v nečekaných paralelách výrazné talenty, reflektují dobová témata a názory.
Prolínají se tu různé generace, vystupují tu už tehdy klasikové české moderny a vedle nich začínající mladí tvůrci. Fotografie se doplňuje s malbou, sochy s kolážemi. Poskládání exponátů vedle sebe nabízí zajímavé souvislosti a divákům otevírá oči k vnímání výtvarných nápadů. Prostě vše je naprosto vynikající!
Čtyřicátá a padesátá léta byla dobou euforie i strachu, štěstí i kocoviny, nadějí i tragédií. Výstava naznačuje tento obraz doby, ale současně nabízí bilanci tvořivosti a inspirace, estetického opojení a kreativní improvizace, která je pro české umění tak typická. Všechno je naplněno energií, která ani po půl století nevyprchala.
V letech 1945–1957 se toho z tzv. aktuálního umění nedalo moc napodobovat, což snad nejlépe na výstavě dokumentuje Emil Filla, který před válkou maloval na podzim v Praze to, co Picasso dělal na jaře v Paříži.
Tradice meziválečné avantgardy
Zůstala však v povědomí trvale přítomná velká tradice levicové meziválečné avantgardy a surrealismu, obojí zpracované ne jako nápodoba, ale jako živé dědictví, jež se dalo dál rozvíjet nebo v opozici k němu formovat něco zcela jiného.
Chybí mi tu, vzhledem k podtitulu výstavy, výrazně jen design – užité umění a české sklo. Obojí patřilo ke světové špičce (vyvrcholením se stal Brusel ’58) a čeští výtvarníci tehdy jako první na světě začali s přerodem ateliérového skla ve velkolepé sochařské počiny.
Zvláštní je také absence Františka Kupky, který sice žil trvale v Paříži, ale to Toyen také, a přesto v Městské knihovně neschází. Mimo zorný úhel „českého umění“ zůstal i animovaný film, nicméně je pochopitelné, že při zvolené koncepci výstavy se vše podstatné soustředilo na malířství, obdobně jako předchozí bilance v Městské knihovně Ohniska znovuzrození: české umění 1956–1963.
Výstava je malý zázrak
K současné výstavě vyšel obsáhlý a reprezentativní čtyřsetstránkový katalog, který vydalo s už pověstnou kvalitou pražské nakladatelství Arbor vitae. Často to bývá tak, že katalog je lepší než výstavy. V tomto případě platí opak. Výstava je prostě malý zázrak.
Člověk by ji měl navštívit opakovaně, znovu a znovu se opájet tím, co české umění nabízelo v letech, která v uměleckém dění poválečné Evropy nejsou na západě ani na východě nijak výrazně uchvacující – na rozdíl od tvořivých let šedesátých.
Roky ve dnech/ České umění 1945–1957
Galerie hlavního města Prahy, Městská knihovna,
do 19. září