Gael García Bernal představil na Berlinale Jiný konec

Natočil ho v angličtině režisér Pierro Messina jako netradiční sci-fi a klade si v něm existenciální otázku, co se děje po smrti. Děj se odehrává v blízké budoucnosti, kdy existuje nová technologie, jež dokáže dočasně vrátit vědomí mrtvého člověka do cizího živého těla ve snaze zmírnit zármutek pozůstalých a dát jim příležitost se rozloučit.

Sal (Bernal) truchlí po tragické smrti své milované ženy Zoe v podání Renate Reinsveové. Třetí hlavní postavou je Salova sestra Ebe, kterou hraje Bérénice Bejová a jež Sala přemluví, aby podstoupil zmíněný nový druh psychoterapie.

Tedy aby si pronajal figurantku k nerozeznání podobnou Zoe, do které je možné vložit oživenou duši jeho mrtvé ženy a prožít s ní ještě nějaký čas.

Bernala na této roli podle jeho slov přitahovala filozofická cesta, kterou se vydává, protože film je výzvou pro základní otázku: „Co se stane po smrti? Co se stane, když tělo přestane být tak důležité?“

Messina zavzpomínal, že už když Bernal a Reinsveová v Římě poprvé společně četli scénář, byla chemie mezi nimi hmatatelná. „Už jsem si ani nepamatoval všechny nápady, které jsem do filmu vložil, ale když jsem je viděl, jak si společně zkoušejí role, řekl jsem si, že to bude fungovat,“ prohlásil.

Další film, který vzbudil na Berlinale velkou pozornost, je Redakce ukrajinského režiséra Romana Bondarčuka (shoda příjmení mezi ním a slavným Sergejem Bondarčukem je náhodná), která byla zařazena do sekce Fórum.

Na pastvinách jižní Ukrajiny, mezi Krymem a pevninskou částí, se přírodovědci Jurovi (Dmytro Bahněnko) podaří vystopovat a vyfotografovat sviště, čímž by mohl dosáhnout, aby bylo území chráněno jako evropská rezervace.

Jurův fotoaparát ale zároveň zachytil žháře, kteří zakládají lesní požár. Takový sólokapr by měl být pro média jasnou záležitostí. Jenže takhle život nefunguje. Když se Jura pokouší fotografii zveřejnit, zjišťuje, že nejen tato „fakta nikoho nezajímají“.

Nicméně šéfredaktor novin Juru zaměstná. A jedno z prvních ponaučení, které mu dá, zní: „Lidé nebudou myslet na válku, dokud neuvidí, jak se k nim valí moskevské tanky. Chtějí jíst, pít, souložit a modlit se.“ Jura jako čerstvý novinář se dále dozvídá, že pokud chce uspět, musí upřednostňovat vymyšlené příběhy o lidech (ideálně morbidně nebo sexuálně laděný) a příběhy, které vydělávají peníze, například podvodné politické články propagující instalaci neexistujícího plynovodu.

Film, který se natáčel těsně před ruskou invazí na Ukrajinu a byl dokončen během války, vznikl v ukrajinsko-německo-slovensko-české koprodukci, podílela se na něm mimo jiné naše produkční společnost Masterfilm a podpořil ho Státní fond kinematografie.

Smutnou tečkou za satirickým snímkem je věnování střihači Viktoru Onyskovi, který přišel ve válce o život. Jeho práci dokončil Nikon Romančenko za přispění Heike Parpliesové, která s Bondarčukem spolupracovala už na jeho debutu Vulkán z roku 2018, který byl uveden na karlovarském festivalu v sekci Na východ od západu.