Článek
Přesně toho chce docílit i Gabrielova instalace. Vybral si k tomu velmi impozantní prostor, zatravněnou plochu ve zbytcích pražského opevnění. Místo je sevřené mezi dvěma městskými dominantami. Z jedné strany se sochy dívají na betonovou masu Nuselského mostu a rozložitou stavbu Kongresového centra, zatímco z druhé strany na ně vykukují věže vyšehradského kostela svatého Petra a Pavla. Novogotická stavba, ve které se dle pověsti vsadil kněz s ďáblem o svou duši, dává celkové prostorové kompozici mysteriózní nádech.
Autorovy sochy se totiž nikdy neomezovaly pouze na místo, ve kterém byly usazeny, ale vždy pomyslně přetékaly do okolního prostoru a symbolicky v něm ožívaly a získávaly další identitu. Koně i levharti putovali městskými sady či ulicemi a doprovázeli se s lidmi navzájem.
Tak je tomu i na hradbách. Návštěvníci procházející mezi figurami v životní velikosti se vlastně v ten daný moment stávají sami skulpturou. Protože jsou sochy umístěny v plenéru, mění se denní světlo a v noci je zvýrazňuje i umělé osvětlení. Dle autora název Hráči skrývá určité tajemství. Musíme se tedy ptát, co jednotlivé postavy vlastně představují a jakou hru hrají. A jestli ji hrají jednotlivě samy za sebe, či v kolektivu. Jejich ruce vrůstají do země, takže je vlastně ukotvují do zemské kůry, nebo z ní možná naopak klíčí coby bronzové stromy.
Celý cyklus lze vnímat i jako určitou alegorii našeho světa. V prostoru lokalizovaném mezi východní a západní stranou se nacházejí lidské bytosti, kterým tvůrce určil neměnné role jednou provždy, a nad nimi každý den putuje po stejně neměnné trase slunce.