Gabriela Gunčíková o Eurovizi: Cíl je stoprocentně finále

Představovala jsem si cestovat po celém světě, jezdit s kapelou, poznávat nová místa, obrovské arény, haly, tisícové publikum. Poznávat nové kultury, místa, spojit cestování a muziku.

Rozhodně to byla zkušenost, která nastartovala a zahájila moje působení v hudebním průmyslu v Česku. Naučila jsem se spoustu věcí, dobrých i špatných, ze kterých jsem se poučila. A vím, že kdybych do soutěže nešla, nebyla bych dneska tam, kde jsem, a nedělala to, co dělám.

On byl můj vysněný učitel už někdy v roce 2011, kdy jsem našla jeho prezentační videa, a byla jsem z toho úplně jako v transu. A věděla jsem, že kdyby mě někdo takový učil, naučila bych se neskutečné věci. Ale nenašla jsem tenkrát odvahu ho kontaktovat, protože jsem vůbec neuměla anglicky, ani slovo. Tenkrát jsem si nevěřila, říkala jsem si, že takových zpěvaček, jako jsem já, je strašně moc.

Potom, asi dva roky nato, jsem byla ve stadiu, že se potřebuju někam pohnout a potřebuju další zkušenosti. A že zkrátka chci do té Ameriky. Takže jsem mu poslala svoje dema, napsala mu krátký mail a on mi hnedka odpověděl. Líbilo se mu, co dělám i můj hlas, takže jsme se zkontaktovali a začali jsme spolupracovat.

Zkontaktovali jsme se v dubnu a odjela jsem v říjnu. Půl roku jsem na sobě pracovala, dal mi takový cíl, úkol. Řekl mi: Tady máš techniku, kterou ti posílám, a chci vidět, že na tom makáš. Také angličtina byla hrozně důležitá, takže jsem půl roku chodila na kurzy. Když viděl, že jsem udělala pokrok a že jsem opravdu zamakala, řekl: Ok, přijeď sem do Kalifornie, seznámím tě se svou rodinou, ženou, dětmi a natočíme ve studiu prezentační videa.

Ano. Dneska je to tak, že máme velmi blízký vztah. I s jeho ženou. Bydlí na Havaji a jeho žena mě nazývá ‚hānai daughter‘, což je v havajštině dcera, která je adoptovaná.

Bylo to úžasné. Byla jsem tenkrát právě na Havaji s Kenem, kde jsme dělali další prezentační videa, a on i jeho žena byli u toho. Když jsem dostala ten mail, tak jsem byla v šoku. Říkala jsem si, že je to nějaká sranda, že to snad ani není možný. Ale bylo a do dvou dnů jsem sedla na letadlo a letěla na Floridu, kde jsem měla potvrdit, že naživo zpívám stejně jako na videích. Pak už mi jen řekli: Vítej mezi námi.

Nebylo to tak, že bych byla fanynka. Ale věděla jsem o nich. Pamatuju si, že Ken mi je ukazoval, jejich laserový efekty a ohňostroje, chviličku před tím, než mě oslovili. Já jsem se vlastně dívala na jejich videa pravděpodobně ve stejnou dobu, jako se oni dívali na ta moje.

Ano. Je to fakt, po všech stránkách. Samozřejmě člověk musí pořád o to svoje štěstí bojovat, bránit si ho, ale udělala jsem opravdu maximum a hodně jsem na tom pracovala. A stojí to za to.

Spolupracovala jsem s Matem Sinnerem, baskytaristou kapely Primal Fear, který mě oslovil už minulý rok, jestli nechci vystoupit jako host. To jsem ale měla v Americe nabitý program. Ale slíbila jsem mu, že pokud se to bude konat i příští rok a budu mít volno, tak ráda vystoupím. Takže jsme nedávno absolvovali tříměsíční tour po Německu, Švýcarsku a Rakousku. Bylo to velmi zajímavé, protože jsem tam potkala mnoho mých teenagerovských idolů, Joeyho Tempesta nebo kapelu The Sweet, kterou jsem poslouchala, když jsem byla malá.

Měla jsem ohlasy, že by si někteří lidé přáli, abych na Eurovizi Česko reprezentovala. Takže jsem asi nebyla úplně v šoku. A je to pro mě nesmírná čest, fakt si toho hrozně moc vážím. Tady se to tak asi nevnímá, což je škoda, ale v ostatních zemích je to něco jako olympijské hry v muzice. A bere se to jako velká důležitá věc. Je to evropské muzikantské klání a je super být toho součástí.

Protože to chce úspěch. I ve sportu to je tak, že jsou oslavováni olympijští vítězové. Nikdo nechce vidět, že prohráváme, nikdo nechce vidět, že jsme nepostoupili. Každý by chtěl vidět úspěch. A to se zatím v Eurovizi nepovedlo. Myslím, že pokud se nám podaří uspět, tak to získá daleko větší pozornosti a i oblibu lidí.

Cíl je stoprocentně finále, protože to se nikdy nestalo a už to by byl velký úspěch. Takže finále určitě dáme. Samozřejmě kdyby se podařilo vyhrát, bylo by to úplně úžasné. A co se týče dalších cílů, tak určitě vzbudit pozornost, probudit v lidech něco hezkého, zaujmout je, aby se podívali na moji práci, na mě jako umělce, ale i na Českou republiku jako takovou.

Nechci o tom moc mluvit, bude to překvapení... Ale bude to o emocích, o komunikaci, o kráse barev. Bude to oslava umění.

Asi se zase někam uklidím a na chvilku vypnu.