Gabriel Garcia Márquez: Magický realismus v době dospívání

Vzpomínky se objevily v roce 2002 a vyvolaly mimořádný zájem. Ve španělštině se dostaly ke čtenářům v nákladu větším než jeden milión výtisků, v Mexiku byly dokonce označeny za událost století.

Márquez dostal v roce 1982 Nobelovu cenu za literaturu "za své romány a povídky, v nichž se neskutečné snoubí s reálným a v bohatě komponovaném světě plném imaginace".

Své vyprávění začíná podobně jako své prózy, které mu vysloužily titul zakladatele magického realismu: v městečku Baranquilly, kde jako zběhlý student práv na přelomu čtyřicátých a padesátých let chodil do knihkupectví Svět a kde v sousedních kavárnách diskutoval s přáteli spisovateli, ho navštívila matka.

"Přišla jsem tě požádat, abys jel se mnou prodat dům," řekla mu.

"Bylo jí pětačtyřicet," píše Márquez. "Když sečtu dohromady jejích jedenáct porodů, byla téměř deset let těhotná a přinejmenším stejnou dobu své děti kojila. Předčasně úplně zešedivěla, oči za prvními bifokálními brýlemi měla větší a užaslé a nosila hluboký smutek za svou zemřelou matku. Dosud si zachovala římskou krásu ze své svatební fotografie, které teď dodal na důstojnosti přídech podzimu."

Pár vět, jimiž vykreslí matčinu tvář i charakter - i ve svých vzpomínkách autor s chutí mísí realitu s nekonečnou fantazií. A těmito tóny maluje celou knížku.

S matkou se pak mladý Márquez vydává do rodného baráčku v městě Aracatace, odkud se vypravil do světa už v osmi letech. Matka se mu pak osmělila vyřídit otcovy výtky, že odešel ze studií. "On přece také nechal studií a začal hrát na housle," oponoval jí Márquez.

Na scéně se objevují další postavy: nejen matka a babička a dědeček, kteří dům postavili, ale i otec a jeho přátelé. Problesknou motivy známé z nejslavnějšího románu Sto roků samoty nebo z Kroniky ohlášené smrti i z Lásky za časů cholery. Nejde tak o strohé vzpomínky - vyprávění získává až románový rozměr.

Márquezova kniha je ale také osobitým pohledem na dějiny Střední a Jižní Ameriky. Objeví se tu ozvěny válečných konfliktů ze třicátých let, kdy peruánský vojenský diktátor Luis Miguel Sánchez Cerra obsadil jižní cíp Kolumbie a vláda vyhlásila všeobecnou mobilizaci.

Márquez se tehdy dostal do jezuitského Gymnázia sv. Josefa, kde vládl dril, přesto si už tam vysloužil pověst básníka, který přečetl každou knihu, jež mu přišla pod ruku. Zamiloval si zvlášť Odyssea Jamese Joyce. Přiznává tu také, že přerodem v jeho životě byla Kafkova povídka Proměna.

Márquez začíná publikovat v roce 1955, kdy mu vycházejí první časopisecké povídky. Touha zachovat si anonymitu ho přivede k volbě pseudonymu. Neváhá ani chvilinku, bude se podepisovat Septimus, podle Septima Warrena Smithe, blouznivého hrdiny Virginie Woolfové v Paní Dallowayové.

Márquez připomíná také duben 1948, kdy se v Kolumbii jako student práv setkal s dvacetiletým Fidelem Castrem, předákem havanské univerzity, který přijel na studentský kongres. Účast na bouřích po zavraždění politika Jorge Eliécera Gaitána sblížila oba muže natolik, že Márquez od těch chvil patří ke Castrovým osobním přátelům. Márquezovy obsáhlé osobní, literární i politické paměti zatím končí po polovině padesátých let minulého století. Spisovatel na pokračování již pracuje, možná se objeví už příští rok.

Gabriel García Márquez: Žít, abych mohl vyprávět

Překlad Vladimír Medek, Odeon, 432 stran