Fulghumova pocta Slámové

Je to pozoruhodná knížka fejetonů. Má dva úvody. Jeden napsala Eva Slámová, ještě jako šéfredaktorka nakladatelství Argo, editorka Fulghumových próz. Popisuje v něm, jak jí přišlo líto, že už dlouho nevyšla žádná knížka autorových postřehů, i jak na její výzvu okamžitě zareagoval a nabídl jí bohatou hrst rukopisů.

Druhý úvod je dílem Roberta Fulghuma a je napsaný pod dojmem odchodu Evy Slámové z tohoto světa. Zemřela na Štědrý den, bylo jí jedenapadesát.

Svazek je tedy autorovou poctou jeho editorce, která měla nepochybně vliv na to, že některé jeho prózy vyšly ve světové premiéře česky, teprve potom v jeho rodné řeči. Navíc se v něm vrátil ke svému klenotu, souboru fejetonů pojmenovanému Všechno, co opravdu potřebuju, jsem se naučil v mateřské školce (1988).

Od té doby se stal nejen proslulým, ale vysloužil si i pojmenování Kapitán Školka. Pro úplnost, Eva Slámová byla pro něj „seržantem“. Kdo zná strukturu americké armády, ví, že seržant je v určité situaci víc než kapitán.

„Je v nich smích a život,“ odůvodnila Slámová výběr těchto fejetonů. A opravdu, Fulghum je mistr postřehů, který dokáže učinit literární záležitost z tak jednoduché věci, jako je natahování ponožek nebo žehlení košile. To je kus umění.

Navíc chodí světem s otevřenýma očima a sleduje třeba „nesourodé“ dvojice. Je radost číst řádky o tom, že i to zdánlivě nejjednodušší zaměstnání, které se v Americe s růstem nezaměstnanosti stalo populární, totiž čištění bot, je zdrojem důstojné komunikace se světem. Dokáže se poučit od těch nejméně očekávaných autorit. Jako od tříleté účastnice besedy, která mu vyprávěla o svém vítězství – na nočníčku „to“ vyřídila úplně sama.

A on si uvědomil, že když i on dokáže bez pomoci dojít na toaletu, bude mít skvělý den.