Článek
Jakou muziku jste poslouchal v době před pádem berlínské zdi?
Bylo mi osm let, když zeď padla, takže jsem poslouchal, co mi osmdesátá léta mohla nabídnout. Poslouchal jsem písničky, které se točily v hitparádách. Od The Bangles po Michaela Jacksona. Poslouchal jsem, co nám západní televize a rádia poslaly.
Techno a elektronickou hudbu jsem objevil až o pár let později. Můj bratr Paul je o čtyři roky starší a o tuhle hudbu se začal zajímat počátkem devadesátých let. Tehdy jsem ji skrz něj začal vnímat, ale samotného mě to chytlo až za nějaký čas. Asi tak v devadesátém sedmém.
Co si vybavujete z atmosféry devadesátých let v Berlíně?
Bylo to jiné město než dnes. Ulice jsou sice stejné, ale některé mají jiná jména a zdaleka nejsou tolik ošuntělé. Já jsem se tam tehdy ale cítil doma, protože jsem v těch kulisách vyrůstal. V devadesátých letech byla cítit větší svoboda. Přicházeli noví lidé, objevovaly se nové možnosti. Dneska je to naprosto v pohodě, ale všechno už je daleko více usazené.
Jak se zrodila vaše láska k elektronické hudbě?
Náhodou, prostě se mi to přihodilo. Když jsem na konci devadesátých let dospěl do věku, kdy jsem se už mohl dostat do klubů a zažít, co se tam děje, hned mě to chytlo. Chodil jsem do klubů, které jsou dnes považovány za legendární. Nejprve do Tresoru, poté do Casina nebo předchůdce klubu Berghain, který se jmenoval Ostgut. Tam to bylo skvělé. Na těchto místech to všechno začalo.
Byl jste i velký fanoušek hip-hopu. Stále ho máte rád?
Hip-hop jsem miloval stejně jako techno. Nikdy jsem mezi ty žánry nekladl hranici. Neberu to jako různé strany, oba styly jsou silné městské způsoby vyjádření. Musím přiznat, že dnes už nevzniká mnoho hip-hopových nahrávek, které bych sledoval a byl na nich takříkajíc závislý.
V mém věku už to není stejné jako zamlada, kdy pro mě každá deska byla drogou. Tehdy jsem se na všechno nové upnul a znamenalo to pro mě světlé chvilky. Dnes už mi není dvacet a všechny nové proudy nesleduji.
Co nejvíc formovalo vaši vlastní tvorbu?
Měl jsem v sobě tuhle touhu: žhnoucí plamen na hrudi, který mi říkal, že tohle chci dělat. A myslím, že veškerá elektronická nebo řekněme producentská hudba vzniká především tak, že se člověk učí praxí.
Dnes už jsou školy, kam člověk chodí a profík ho naučí, jak všechno udělat, ale v době mých začátků nic podobného nebylo. Nikdo se o svá tajemství nedělil. Nějaký hodný člověk, mentor, vám mohl ukázat, jak něco funguje, ale to bylo všechno. Hodně let jsem jednoduše zkoušel, co se dá. Najít si svůj styl mi proto zabralo několik let, ale jsem rád, že jsem si tím prošel.
Čím jste se inspiroval při tvorbě aktuálního alba Grand Départ?
Je to stejné jako u každého nového alba, tedy obdobím života, kterým zrovna procházím. Zkušenosti, ať už dobré, nebo špatné. Všechno přichází a formuje se někde hluboko v žaludku. Můžete tomu říkat životní zkušenost, kterou nějakým způsobem přeložíte do řeči hudby.
Tentokrát jsem si spíše pohrával s myšlenkami na francouzské soundtracky sedmdesátých a osmdesátých let, na to odkazuje i název alba. Tuto filmovou éru mi připomněly některé skladby v rané fázi práce na albu. Mluvím o cigaretovém dýmu a zažloutlých závěsech a přeplněných popelnících. Měl jsem v hlavě chlapy v dobře padnoucích pláštích, co si vyjedou v citroënu na mořskou vyhlídku, a podobné výjevy.