Francouzská režisérka Lou Jeunet přivezla do Prahy svůj debut Curiosa

Jako režisérka - žena - jsem se do postavy Marie de Régnier zamilovala na první pohled. Pamatuji si, jak jsem se cítila, když jsem objevila mezi stovkami básní, dopisů a dalších archivních listů fotografie této mladé ženy. Byla svou nahotou tak moderní!

Dívala se na mne tmavýma očima, jako by se dožadovala, aby se stala hrdinkou filmu. Měla talentovanou nejen mysl, ale také tělo! Měla jsem přístup ke všem dopisům a pohledům, které jí poslal Pierre Louÿs, a viděla jsem tak černé na bílém, jak intenzivní vášeň v něm budila.

Dopisy Marie se ztratily (možná je na konci vztahu spálil Louÿs?). Začala jsem si představovat jejich vztah. Odpojila jsem se od životopisných faktů a podařilo se mi vžít do její kůže. Několik prvků z jejího života jsem zachovala, abych postavě dodala ten správný odstín: básně, které psala Pierrovi, když utekl do Alžírska, a své rivalce Zohře. Její devastující humor se ho dotýkal natolik, že ho její básně pokaždé přitáhly zpět do Paříže a do její blízkosti.

Takže ano, Curiosu jsem chtěla vytvořit proto, abych mohla vyprávět příběh Marie de Régnier. O tom, jak se z oběti stává žena, která bere svůj osud do vlastních rukou. A o tom, jak objevuje sílu imaginace a prozkoumává svou sexualitu vztahem s Pierrem Louÿsem.

Curiosa není biografický film o Pierru Louÿsovi. Nedržela jsem se životopisů postav, abych se mohla při vyprávění příběhu zaměřit na fotografování a sezení, které naši dva milenci pořádali. Curiosa je příběh o tom, jak Marie nad ním přebírá kontrolu.

Marie, na rozdíl od dobových fotografií prostitutek, neschovává svoji tvář. Vymýšlí si různé pózy a dívá se přímo do hledáčku fotoaparátu. Kdo zajišťuje inscenaci snímků? Je to ona? Nebo on? Právě během fotografování se z Marie, která do té doby byla pouhým objektem touhy, postupně stává žena poskytující ženský úhel pohledu na erotické záležitosti a rovnoměrně si s Pierrem rozděluje „spolurežii“ jejich románku. Klíčovým momentem její rebelie je chvíle, kdy chce Pierra fotografovat nahého ve spánku.

Marii jde hlavně o provokaci a fantazii. Není konvenční dívka z devatenáctého století. Díky své odvaze, rozporuplnosti a talentu pro svobodu je to velice moderní postava. Její milostné zkušenosti silně rezonují s pochybami o lásce, které máme dnes my.

Je na čase, aby ženy přemýšlely nad vlastními sexuálními touhami a nebyly muži považovány za pouhé sexuální objekty. Nyní máme hnutí #MeeToo a tak dále. Dalším krokem je právo na vlastní erotiku, na naprosto svobodnou představivost o sexu a lásce.

Pierre Louÿs byl první člověk v Paříži, který si koupil fotoaparát od Kodaku umožňující vyvolání vlastních pořízených fotografií. V jeho případě to bylo klíčové, protože jeho snímky byly velmi erotické.

Curiosa se odehrává také v literárním světě. Otec Marie, José María de Heredia, byl básník, a její manžel, Henri de Régnier, byl francouzský básník symbolismu. Chtěla jsem vytvořit snímek vykreslující literární svět té doby, který bude tak vizuální, jak jen to půjde, aby byl dostupný pro co nejvíce lidí.

Mnoho dramatických chvil je vyvoláno událostmi, k nimž dojde během focení: Pierrovými náhlými odchody, jejich pohlednicemi a dopisy (psali si až sedmkrát denně). Marie třeba nechá – jen tak náhodou – ležet v bytě fotku Pierrova přítele Jeana. To je začátek období, do něhož jsme stále ponořeni.

Co je na tomto příběhu výjimečného, je svébytný romantický příběh. Záměr nebyl natočit, jak se lidé milují, ale snímek o vášni měnící se v žár, díky fotografování, skrze které se milují. O století později, když vidíme fotografie, které spolu pořídili, můžeme přemýšlet o tajemství, které se za tím vším skrývá, ale nelze ho odhalit. A právě tuhle záhadu jsem se snažila převést na plátno.

Přesně tak. Belle Epoque byla relativně veselá a pozitivní doba. Ale Curiosa se nesnaží být historickou výpovědí. Nejsou zde žádní koně ani kočáry! Snažila jsem se o stylizované provedení. Měla to být jakási interpretace éry. Například náš designér Yann Mégard vytvořil samostatný set pro film – jakýsi film z tapet představující duševní krajinu postav. Yann zvětšil fotografie Louÿse s pozadím slavné tapety z Muzea tapet v Rixheimu, před kterou modelky pózovaly, a předělali ji pro film. Také použili role tapet se vzory z 19. století do jeho mládeneckého bytu.

Všechny natáčecí lokace jsou v 9. pařížském obvodu a na Avenue Kléber, tedy skoro přesně na místech, kde se původní příběh udál.

Kameraman Simon Roca natáčel pomocí dvou digitálních kamer s cílem v hercích vyvolat větší spontánnost. Celý film natočil starými objektivy Leica 50mm a 85mm. Používal také starý fotoaparát pro černobílé fotografie z průběhu scén. Měli jsme knihovnu fotografií, kterým jsme chtěli vzdát čest bez časového omezení.

Rámečky byly inspirovány francouzským kultem japonismu a francouzskou uměleckou skupinou Nabis. Ve scéně, kdy Henri poslouchá Pierra a Marii při souloži, jsme v japonském stylu natočili detailní záběry jejich chodidel a Mariiných rukou.

Ze začátku jsem hodně psala, dokud jsem nenarazila na fotografie a korespondenci. Dlouho jsem dělala rešerši. S Raphaëllem jsme pracovali na tom, abychom dokázali převést do dialogů všechny poetické „výměny“ co nejmodernějším a nejsrozumitelnějším jazykem. Hodně jsme se smáli dobovým výrazům, které Louÿs používal ve svých dopisech – „udělat číču“, „růžový kvítek“ a tak dále.

Ano, pokud jde o vizuální psaní, to jsem se naučila od Gérarda Bracha, scenáristy filmů Hnus a Ples upírů od Romana Polanského. Film měl odrážet Louÿsův impuls v psané podobě. Jako režisérku mě fotografie fascinují stejně jako jeho.

Sexuální otevřenost je to, co se filmem snažím říci. První láska je pro Pierra a Marii poměrně záhadná a nikdy nezapomenou na intenzitu své vášně. Obsazování do rolí bylo velice zdlouhavé. Noémii Merlant jsem si vybrala poté, co jsem ji natáčela ve studiu během sezení, při kterém předváděla různé pózy. Byla schopná proměnit se z nevinné dívky v perverzní ženu a věděla, jak hrát tělem. Ale její nahota vyprovokuje reakci, která není ani sexuální, ani zvídavá, a její pózy nejsou o exhibicionismu.

Stejné sezení jsem měla i s Nielsem Schneiderem. Je to velice velkorysý herec, který si vybírá komplexní role a postavy, které jsou samy o sobě nenávistné, a dodává jim lidskost a hloubku. Postavu Louÿse, který je nenasytný, ale i přesto se nás dotýká a umožňuje nám nesoudit jeho postavu podle moderních kritérií, nemohl hrát nikdo jiný než pekelně krásný Niels.