Článek
Eric Toledano a Olivier Nakache ukročili od námětů postavených na nepravděpodobném, o to komičtějším setkání dvojice postav z různých společenských vrstev (Nedotknutelní či Samba), aby tentokrát vyprávěli o širokém ansámblu hrdinů. Zprvu se děj zaměřuje na tým protřelého svatebního manažera Maxe (vynikají Jean-Pierre Bacri) snažící se v malebných prostorách zámku ze 17. století zorganizovat honosnou svatbu. Záhy ale pochopíme, že nepříznivý vývoj akce bude vyžadovat spíše záchranářské práce.
Rozprostření pozornosti mezi větší množství postav organizačního týmu i svatebčanů dalo vyniknout dosud ne zcela doceněným inscenačním schopnostem tvůrčího dua. Toledano s Nakachem zručně splétají jednotlivé mikropříběhy a účelně pracují s výstředními povahami účastníků svatby, jako jsou sebestředný ženich, fotograf upřednostňující konzumaci zákusků před prací či na poslední chvíli najatý zpěvák zosobňující nezaměnitelnou žoviálnost dýdžejů z místních zábav.
Nápadné charakterové rysy postav, ale i vybrané rekvizity (nepřekvapivě se povětšinou jedná o jídlo) jsou vždy nejprve nápadně představeny tak, aby jejich pouhá přítomnost v zápletce vytvářela napětí. O to úlevnější smích přichází ve chvílích, kdy režiséři zhodnotí jejich komický potenciál. Spíše než originalitou snímek vyniká precizním seřízením jednotlivostí, komických i dramatických, každopádně jej lze vřele doporučit ke zhlédnutí při jeho listopadovém vstupu do našich kin.
Film Dokud nás svatba nerozdělí patřil v Torontu k nejpochvalněji glosovaným novinkám. Byly to ale i komedie o nepředstavitelných okolnostech smrti sovětského diktátora The Death of Stalin (Smrt Stalina), sarkastická biografie nechvalně proslulé americké krasobruslařky I, Tonya (Já, Tonya), okouzlující debut o nesnázích dospívání v jedné kalifornské díře Lady Bird či svébytná pocta raperům Bodied. Tedy bez výjimky filmy, v nichž má neopominutelnou úlohu humor.
Ceny rozdány
Vzhledem k absenci silnějších nových filmů s vážnějším laděním však novináři letošní kanadskou přehlídku vnímali jako slabší, než tomu bylo v předchozích letech. Přestože festival nemá klasickou soutěžní sekci, jako mají například festivaly v Cannes, Berlíně či Karlových Varech, o zcela nesoutěžní akci nejde. Prestižní uznání diváků, kterému se na tomto festivalu dostává největší publicity, si díky famóznímu scénáři a (možná navzdory) precizně naostřenému černému humoru odvezly Tři billboardy kousek za Ebbingem.
Cenu za nejlepší snímek sekce Platform, do níž jsou zařazována autorsky vyzrálá, dramatickou kompozicí i stylem pak odvážnější díla, dostala Sladká země.